Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

David Hochman (* 1964)

• narozen 1. září 1964 ve Washingtonu, D. C.

• matka pracovala jako novinářka v Československé televizi, otec působil v Rudém právu

• od roku 1963 žili rodiče v USA, kde otec působil jako zahraniční zpravodaj

• roku 1967 se vrátili do Československa

• po roce 1968 strávil otec sedm měsíců ve vazbě

• roku 1974 odešla rodina do USA

• vystudoval Ohio State University

• od roku 1988 žil čtyři roky ve Francii, více než 20 let pak žil v Jihoafrické republice

• v roce 2025 žil v Praze

Na svět přišel David Hochman ve Spojených státech amerických, kde také strávil velkou část života, pochází ale z čistě české rodiny. Ačkoliv on a jeho rodiče strávili dlouhé roky za oceánem, Československo v jejich srdcích zůstalo a v zahraničí se nikdy necítili úplně doma.

Měl jsem štěstí, jakého jsem mohl mít otce

David Hochman se narodil 1. září 1964 ve Washingtonu, D. C. Zuzaně a Jiřímu Hochmanovým. Matka se narodila do poměrně dobře postavené rodiny Poláškových. Její otec byl tajemníkem Malostranské besedy. Ona sama pracovala v Československé televizi. I její manžel byl novinářem – působil v Rudém právu. Jiří Hochman se narodil v roce 1926. Když mu bylo 17 let, zatkli ho nacisté kvůli jeho nespecifikované odbojové činnosti a až do osvobození ho věznili v koncentračním táboře Sachsenhausen. „Táta vzpomínal, že tam byli nejlepší lidi komunisti, rozdělili se o vše a byli odvážní,“ vzpomíná jeho syn David Hochman, „Po válce chtěl jako všichni lepší svět, a tak se svým otcem vstoupil do komunistické strany. Komunismus se mu líbil z ekonomického hlediska.“

V letech 1950–1954 působil otec jako redaktor Obrany lidu, od roku 1955 pak jako redaktor Rudého práva. V rámci své práce vyjížděl často do ciziny. Asi dva roky působil v Číně, nějakou dobu pobyl také na Kubě a v Alžírsku. Cestoval i do západních zemí a stýkal se s osobnostmi jako byl Jean Paul Sartre, Louis Aragon nebo Arthur Koestler. V roce 1963 pak rodiče odjeli do Spojených států, kde otec působil jako zpravodaj Rudého práva. Podle Davida Hochmana informoval o tamní situaci podle svého svědomí a nebyl ovlivňován. Ačkoliv politické procesy padesátých let odsuzoval, komunismu jakožto ekonomickému směru věřil a kapitalismus považoval za ne příliš zdařilé zřízení. Ve Washingtonu se manželům narodil David Hochman. Díky svému místu narození měl dvojí občanství – americké i české.

Rodiče odjet nechtěli 

Až do roku 1967 rodina žila za oceánem, načež se vrátila do Československa. Během pražského jara působil otec v časopisu Reportér. Invaze vojsk Varšavské smlouvy ho zasáhla, odmítal se smířit s nastupující normalizací. Režim ho vinil z pobuřování proti republice a z šíření nelegálních tiskovin, sedm měsíců strávil ve vazbě a poté byl vyšetřován na svobodě. Kromě toho se mu kladlo za vinu vydávání knih v exilu. Nemohl už působit jako novinář, a tak se musel věnovat manuální práci. „On potom pracoval jako zámečník. Ale pamatuju si, když jsem ho poprvé viděl, jak místo aby šel do práce jako novinář, tak přede mnou stál v montérkách s krabicí v ruce. A měl takovej divnej pohled, necítil se nejlíp,“ vzpomíná jeho syn. Kvůli tlaku ze strany režimu se projevily jeho zdravotní komplikace, které byly nejspíš následkem věznění v koncentračním táboře. Rodina se tehdy v roce 1974 rozhodla pro odchod do exilu, i když ani jeden z rodičů rodnou zem opouštět nechtěl. „Kdybychom tehdy neodjeli, tátu by nejspíš zavřeli,“ říká a dodává: „Po válce otec moc nevěřil Evropě, bál se další války, tak jsme se vrátili do Ameriky.“ Ještě předtím ale otec strávil nějaký čas v sanatoriu ve Švýcarsku, pak Hochmanovi odjeli z Dánska.

Rodina se usadila ve městě Columbus v Ohiu. Jiří Hochman se stal univerzitním učitelem na Ohio State University. Mimo jiné publikoval v exilových nakladatelstvích Index a Sixty-Eight Publishers. Přispíval velkou měrou také do exilových Listů, které vydával Jiří Pelikán.

David Hochman zprvu neměl se stěhováním problém, jako chlapec to vnímal jako jedno velké dobrodružství. Brzy ale přišlo zklamání. Podle jeho vzpomínek bylo tamní školství na špatné úrovni a v některých odvětvích měl nad svými spolužáky asi tři roky náskok. Mimo jiné prý lidé vedli nekulturní život, což mu vadilo. Otci jako bývalému komunistovi dali státní občanství až v roce 1986, David Hochman ho měl už od narození. V novém prostředí se cítil poměrně osamělý, měl ale své rodiče a také rád utíkal k četbě. Později navštěvoval střední katolickou školu. Studijně prospíval a neměl s výukou problémy. V roce 1982 nastoupil na Ohio State University, kde vyučoval otec. „Můj sen bylo být novinářem, ale matka si to nepřála. Studoval jsem tedy na inženýra kvůli rodičům,“ vysvětluje. Vzpomíná také, že matka si v Americe nikdy úplně nezvykla a znovu ji viděl smát se, až když přijela po sametové revoluci do Prahy.

Francie mě fascinovala 

Roku 1988 úspěšně ukončil studium a na následující čtyři roky odjel do Francie, což bylo už dlouho jeho snem – Paříž splňovala vše, co mu chybělo v Americe. Nejprve pracoval v pohostinství, načež si našel zaměstnání konzultanta v britské firmě, díky čemuž často cestoval po Evropě. Na jednu soukromou cestu se vydal se svým americkým kamarádem někdy na přelomu roku 1988 a 1989. Tehdy poprvé po letech zavítal do Prahy, kde se setkal se starými rodinnými známými, kteří si ho pamatovali ještě jako chlapce. „Vzpomínám, že mně Kamila Moučková říkala, že to je otázka času, kdy režim padne, a že už je i dohodnutý, že Havel bude prezidentem. Já jsem to pak říkal mámě jednoho kámoše a ona se tomu smála. Ale opravdu se to pak stalo,“ říká. V Československu strávil asi dva týdny a pak pokračoval do dalších evropských států. Pád režimu sledoval z Francie.

Ačkoliv rodiče nikdy nebyli v cizině spokojení, natrvalo se do Československa už nevrátili. A nakonec i to stálo za rozpadem jejich manželství – matka si přála často do Prahy jezdit, kdežto otec byl proti. Jejich cesty se proto po letech rozešly. Jiřímu Hochmanovi v exilu vyšly dva romány parodující poměry a události v komunistickém Československu Kronika místodržení v Čechách a Český happening. Sepsal také vzpomínky Alexandra Dubčeka Naděje umírá poslední. Až do své smrti v roce 2012 spolupracoval s Listy. Dožil na Floridě.

David Hochman po čtyřech letech Francii opustil a odešel do Jihoafrické republiky. „Všichni mě od toho odrazovali a možná právě proto jsem to udělal,“ vysvětluje. Tam strávil následujících více než dvacet let, oženil se a narodily se mu děti. „Tam se cítím nejvíc doma. Lidi tam jsou vlastně v něčem docela podobní Čechům,“ říká. Dnes (2025) už asi dva roky žije v Praze, kde je jeho sousedem Pavel Kohout, se kterým rád vede dlouhé debaty na rozličná témata. Věnuje se psaní, které ho lákalo už od mládí. Píše anglicky, v češtině mu zatím vyšel román Omluva Julii, kterou přeložil jeho otec.