„On mi napsal dokonce text, říkal: 'Bluesmane, tady máš.' On mi říkal 'Bluesmane'. Tak mi napsal v hospodě na sedm nebo osm těch malých konzumních lístků, hustě popsaných, blues. Šudlil je tam v hospodě dvě hodiny propisovačkou. A pak jsme to četli a z těch sedmi lístků jsme přečetli jenom slovo 'proč'. Jinak všechno to bylo tak nahrabané, že to nebyl těsnopis ani švabach, to bylo něco... No a druhý den jsme se potkali a říkám: 'Hele, Martine, prosím tě, přelož mi to do češtiny.' On říkal: 'Ty vole, kdo to psal?' A já říkám: 'No ty, ty vole!' A on to takhle chytl, roztrhal a rozházel po hospodě. Pak mě napadlo, že jsem si to třeba mohl vzít jako relikvii. Slíbil mi, že mi napíše jiný, ale už to nestihl.“
„V pondělí pro mě přijeli do práce [policisté], auto civilní. A odvezli mě na fízlárnu. Říkám: 'Co jsem provedl?' Nikdo mi nic neřekl. Nastoupila taková ta tichá psychologie. Teď si tam sedl estébák a říká mi: 'Co vy jste to tam povídal v sobotu do toho mikrofonu?' Já říkám: 'Já nevím, co jsem povídal do mikrofonu.' 'No vy jste tam říkal něco o komunistech, říkal jste že hrajete pro komouše.' Já říkám: 'No moment, to je asi nějaká chyba, protože my hrajeme písničku, která se jmenuje O mouše, no tak si to možná nějak někdo špatně vyložil.' 'No, pane Hlaváč, podívejte se, nedělejte z nás blbce.' Já říkám: 'No ale tak to bylo!' No dobré, tak to skončilo. Asi za dva měsíce znovu. Zase auto. 'Co vy jste to tam povídal?'“
„Podíval jsem se z okna a tam jsem viděl už ta letadla Antonin [Antonov], říkám to dobře? Ta letadla těžká, jak to mířilo na Prahu. Otec byl samozřejmě členem KSČ. No a tak ho to [okupace v srpnu 1968] rozzuřilo, že s tou knížkou prásknul a od té doby jsem nemohl jet ani do Jugoslávie." – "Čím se potom tatínek živil?" – "Pak byl skladník, byl ve skladu závodu Gustava a Klimenta, boty, ponožky. Tam jezdil na kolečkových bruslích, protože říkal, že to byl jeho sen odmalička – když viděl nějaké americké filmy s Chaplinem, jak jezdí na kolečkových bruslích. Tak otec si nějakým způsobem pořídil kolečkové brusle, které tady nebyly k sehnání. No a k velkému údivu všech kolegů, kolegyň hlavně, jezdil ve skladu na kolečkových bruslích."
„Seděli jsme v té kavárně, kde jsme pak hráli, a tam jsou velká okna, vidíš na celé náměstí. A čekali jsme na ty tanky a teď někdo tam vletěl: 'Už jedou!' A tak jsme vyběhli ven a ty tanky byly asi – já nevím, pět kilometrů, tři kilometry před Třebíčí, ale ta zem se chvěla... prostě nepopsatelný zážitek, destruktivní, hrozný. A pak najednou ty tanky začaly svištět po tom náměstí. My jsme měli kameny, že jim to osolíme, různě po kapsách, a to nikoho nenapadlo ani hodit, protože jsme měli stažené prdele a koukali jsme na ruské tanky.“
Pavel Hlaváč se narodil 28. března 1951 v Třebíči. Otec Alois, který studoval v Moskvě, byl zarytým komunistou s touhou změnit svět. Až po srpnu 1968 k sobě s pamětníkem našli cestu, když otec ze strany vystoupil. Matka Milada pracovala jako kadeřnice. Pavel Hlaváč se během dospívání zamiloval do bigbítu, nechal si narůst vlasy a s první kapelou Babrani si užíval prvních zážitků na pódiu. Po základní škole se vyučil frézařem v Západomoravských strojírnách. Na konci 60. let působil v kapele P.LEA.S. Mezi lety 1970 a 1972 absolvoval povinnou vojenskou službu, většinu času jako člen Estrádního souboru Ernsta Thelmana, se kterým jezdil na koncertní turné, například do NDR. Po návratu z vojny se přidal k soulové kapele Articulus, se kterou hráli do roku 1975, než přišel zákaz činnosti z důvodu amerického způsobu vystupování zpěváka. Namísto undergroundu se přesunuli do kavárny, kde hrávali třikrát týdně, a pamětník zároveň pracoval v třebíčské továrně Spojených uměleckoprůmyslových závodů (UP Závody) jako frézař. Začal se věnovat také malování obrazů, vyvinul si vlastní techniku, „šmirgláž“, a vystavoval v Česku, například na festivalu Zámostí Třebíč, nebo ve Vídni v baru Nachtasyl. I v roce 2023 žil v Třebíči a stále vystupoval, zejména se svojí bluesovou kapelou Hlaváč a Co. Zemřel 28. října roku 2025.
