Helena Havlová (1953) prožila dětství v Ostrově a vzpomíná si na dobu, kdy tam v uranových dolech pracovali vězni. V roce 1968 jí bylo patnáct let – v Ostrově zažila v ulicích tanky. Vzpomíná si na podepisování petic a vylepování plakátů. Vzpomíná i na své učitele, kteří čelili perzekuci. Když se v devadesátých letech otevřely hranice, tak se rodina konečně mohla podívat tam, kde tatínek vyrůstal a kde si hrál. Do Lipové jezdí na chalupu po babičce, která se tam narodila.