Josef Hanulík

„K Šnajdrům jsme chodili, protože on byl aktivní katolík. Konala se tam modlitební setkání, odpoledne se sportovalo, například jsme hráli volejbal. Začínalo se nevinně. Večer se konala modlitba a dojížděli tam kněží mimo jiné z Olomouce. Ti nás doprovázeli a pomáhali nám. Postupem času se to strukturovalo a získalo to pevný řád. Pořádala se velká setkání; my z té úzké skupiny jsme se navzájem znali – Šnajdrovi a my nejbližší kolem muziky. Vzpomínám si na první setkání, které proběhlo na supíkovické faře. Sešlo se nás tam asi 40 lidí, kněží nám pomáhali s organizací. Bylo to velké setkání na faře v Supíkovicích, což je vesnice tři kilometry od Písečné. Druhé setkání proběhlo v Písečné, účast byla opět zhruba stejná. Třetí setkání se konalo na faře v Mikulovicích. To už jsme se dozvěděli, že jsme byli v hledáčku Státní bezpečnosti. Také jsme se dozvěděli, že nás udal jeden z nás. Skupina se poté rozpadla, nebylo možné se scházet v tak velkém počtu. Já jsem ještě pokračoval se scházením sboru u mě, ale jakmile začaly vyšetřovačky, tak jsme museli měnit místa. Zkoušky se konaly střídavě v Jeseníku u kolegy tenoristy, u mě, v Mikulovicích a tak dále. Oni ale už měli všechno zmapované – to vím z těch soudů. Věděli úplně všechno – kolik aut přijelo a tak dále, měli všechno spočítané. A já jsem pak narazil na cizí estébáky, kteří se mi potulovali kolem domu v den a hodinu, kdy probíhala zkouška. Já jsem je oslovil a vím, že se lekli a odešli.“