„Projekt Libérate vznikl jako nástroj boje proti diktatuře. Když jsme se zaměřili na to, jak se nám na Kubě dařilo spojovat se s dalšími lidmi a dávat celé takzvané opozici nějakou strukturu, zjistili jsme, že stojíme mimo. Jinými slovy to vypadalo tak, že dva lidé vyšli na ulici, vytáhli nějaké transparenty a demonstrovali, pak dostali od strážníku výprask, zadrželi je a napsal se o tom článek. A takhle to dopadlo vždycky, nic většího se nestalo. Když jsem se na to díval, přišlo mi, že je to vlastně vítězství pro druhou stranu. Říkali jsme si tedy: když budou jednotlivé segmenty občanské společnosti schopné zorganizovat se do buněk a navzájem si radit, může nás to v našem boji zvýhodnit. // V té době už velký protest tak nějak visel ve vzduchu. A právě Libérate mělo v úmyslu zorganizovat ho na celostátní úrovni pěkně provincii po provincii. Nebylo přitom důležité, že jsme měli někde jen dva nebo tři lidi. Sledovali jsme totiž, jak se kritické masy na celonárodní úrovni napojovali na jedince, kteří byli schopni dostat je do ulic. Byl rok 2020 a my jsme chtěli, aby to byl protest lidí, kteří mají znalosti a vědí, co a proč dělají. Na to jsou ale potřeba lidé, kteří dokáží poskytnout takové vzdělání, protože vzdělání je klíč je všemu. Bez znalostí nemůžeš jít do souboje s něčím tak mocným jako jhe diktatura. Spojili jsme se do skupin, ve kterých byl vždy nějaký spisovatel, psycholog, sociolog, dlouholetý disident a tak dále. Dokonce jsme tam měli i vojáka… velice zajímavého bývalého vojáka. Řekl mi: ‚Kamaráde, já jsem sloužil v armádě, ale chtěl bych vám pomoct.‘ Tak jsem mu odpověděl: ‚No dobře, kamaráde, ale je ti jasné, že když se bude dít něco důležitého a důvěrného, tak zrovna tobě to určitě neřeknu. Můžeš ale vyučovat ostatní naše lidi. Vysvětlíš jim, jak to chodí u výslechů. Ukážeš jim, jak se dá pracovat s mapou a plány měst při výběru toho správného místa pro uspořádání demonstrace. Řekneš jim, jak poznat nastrčeného informátora a jak se vede složka.‘ A přesně tak jsme to i udělali.“
„Mobilní telefony se estébákům nesměly dostat do rukou. Já sám jsem při jedné příležitosti musel dvě simkarty spolknout, protože na nich byla uložená důvěrná komunikace. Nemínili jsme vydat svou duši peklu tak snadno. Wilson se tehdy rozhodl, že neuposlechne rozkaz a telefon nevydá. Ten estébák – strážník Marco – který byl na bratrovi nalepený většinu času a stál i v čele tohoto zásahu, byl později povýšen. Víme toho o něm spoustu. V tuhle chvíli si ale zřejmě s bratrem příliš nevěděl rady, nedokázal ho přimět, aby ho poslouchal. A tak se rozhodl zavolat si dalších pět, šest chlapů. Podle bratrova vyprávění, které člověku stejně jako tehdy i dnes vhání do očí slzy, dostal pořádnou nakládačku.Povalili ho na zem a kopali do něj, bratr je přitom taky kus chlapa. Posílali ho proti zdi, bouchali mu hlavou o stěnu. A on stále nepouštěl ten zatracený telefon. V jeden okamžik to přehnali tak, že to vypadalo, že bude po něm. Naložili ho tedy do auta a odvezli do nemocnice. Stalo se to hned zrána a odpoledne jsme o něm stále neměli žádné zprávy. Začalo se o tom informovat na sociálních sítích. Státní bezpečnost musela nakonec poslat pro jeho manželku, aby mu trochu zvedla náladu a povzbudila ho, protože při vší té bolesti do té doby nebyl schopný sám odejít. Nakonec chodil dva týdny o berlích. Zprávy se šířily do světa a novinářka Camila Costa s ním přijela udělat rozhovor. Jeho chuť zůstat na Kubě a pokračovat v boji za svobodu byla ještě větší, než předtím. Jenže bylo po všem, už to nešlo. Samotní agenti z StB se postarali o jeho letenku a veškeré další administrativní záležitosti spojené s odletem. Na terminál byl přidělen jejich speciální koordinátor pro případ, že by se něco zkomplikovalo a hrozilo by, že by snad Wilson nemohl odletět. A tak ho s konečnou platností vyhodili z jeho rodné země.“
„Ptáte se, jak vypadaly protivládní demonstrace z 11. července 2021? Ano, narušily je kriminální živly... Samozřejmě, že se tam odehrálo mnoho nepřiměřených zásahů policie proti demonstrantům. Nicméně, a je třeba o tom hovořit otevřeně, se toho všeho účastnila i ta část společnosti, která tíhne ke zločinu. Já nemám problém to říci tak, jak to je. Tihle lidé narušili původní záměr, se kterým se demonstrace svolaly. Někteří z nich opouštěli průvod, aby rabovali v obchodech. V tomto je nutné být upřímný.“
„Když zemřel, nezanechal po sobě ani dům, ani auto. Můj otec zemřel totálně švorc. Byl tak chudý, jeho vdovecká penze byla nějakých dva tisíce pesos. A to tady mluvíme o člověku, který odpracoval ve službách tohoto státu čtyřicet pět let. Měl právnické vzdělání a těm věcem rozuměl. I tak se dá říci, že zemřel v extrémní chudobě. Nezanechal po sobě žádné dědictví. Mezi jeho pár osobními věcmi bychom našli telefon a nějaké oblečení, na které se mu složila rodina. Rozhodně se nedá říci, že by mu celý život obětovaný práci pro tenhle stát přinesl alespoň na sklonku života lepší podmínky. To tedy určitě ne…“
„Narodili jsme se a vyrůstali v chudinských čtvrtích. Představte si místa bez kanalizace a elektrického proudu. V té době samozřejmě i bez internetu. Nevzpomínám si, že bychom kdy měli doma televizi. Když už jsem nějakou viděl, byla to sdílená televize na ulici. Wilson a já jsme se narodili do obecně nepříznivých podmínek. Střecha našeho domu byla z prken a podlaha hliněná. Nedokázali jsme si během dětství vytvořit nějaké silnější vazby, protože jsme se ve snaze zlepšit nuzné podmnky často stěhovali. Otec se pokoušel vylepšit to, hledal lepší pozemek, ale stále jsme se pohybovali v chudinských čtvrtích. Bylo to strašné dětství. // Pamatuji si, že jednoho času jsme bydleli s Wilsonem v místě, které se nazývalo El Pueblo Nuevo. Poblíž se prováděli vojenské manévry. Shluky domků oddělovaly neobydlené pahorky, odkus se každou neděli ozývaly výbuchy, poplach a další hluk. Nahánělo mi to strach, mysleli jsme si, že tam odpalují bomby… možná se tam jen střílelo. Zároveň se mezi lidmi neustále omýlali řeči o boji proti imperialismu, o tom, že napadení mohlo přijít každou chvíli, že bylo potřeba být neustále připravený a postavit se tomu. Všechno bylo absurdně vyhrocené a podepisovalo se to na naší dětské psychice.“
Idael Edesio García Zaldívar se narodil 1. května 1970 ve městě Holguín. Má dva bratry, z nichž nejmladší, Yunior García Zaldívar, je uznávaným dramatikem, kterého kubánské úřady kvůli jeho účasti na organizaci protestních akcí vyhostily ze země. Prostřední bratr, Wilson García Zaldívar, byl z podobných důvodů také donucen k odchodu do exilu. Stejně jako oni, i Idael se během svého života aktivně účastnil a nadále se podílí na snahách kubánské občanské společnosti o změnu. On však na rozdíl od svých sourozenců stále žije na Kubě. Během prvních měsíců svého života přicházel do styku se svým otcem vždy jen jednou během dvou až tří měsíců, kdy byl tatínek na čas propuštěn z práce na plantážích s cukrovou třtinou, ke které svolala kubánská vláda na začátku sedmdesátých let s ambiciózním a nesplněným cílem sklidit deset milionů tun třtiny značnou část obyvatelstva. Rodina žila v nuzných podmínkách. Obývala stavení, která měla hliněnou podlahu a střechu z pár stlučených prken. Kvůli snaze o lepší život se často stěhovali a Idael tak vyrůstal v prostředí, které příliš nepřálo vytvoření dlouhodobých přátelství a pocitu stability. Zároveň ho značně ovlivnila víra, která se doma praktikovala. Učení Svědků Jehovových se promítalo do mnoha oblastí rodinného života, přičemž členové této organizace se zároveň potýkali s pronásledováním státních institucí, které se snažily potlačit jakýkoliv projev života, který se neslučoval s režimním viděním světa a ideální společnosti. Idael nedosáhl nikterak vysokého vzdělání a celý život se živil jako řemeslník. Kvůli ideologickému profilu souvisejícímu s rodinným profilem se vyhnul vojenské službě a během dalšího života se postupně přibližoval občanské společnosti. Mimo jiné právě i díky svým vazbám na kulturní hnutí, které ze své podstaty tíhnulo k projevům nezatíženým oficiální ideologií. Aktivně se podílel na organizaci a činnosti mnoha projektů, mezi které patří například občanská iniciativa Libérate, a které se snažily o vnuknutí myšlenek demokracie a svobodného života širším vrstvám obyvatelstva. Zaměřoval se přitom především na vzdělávání, šíření protirežimní propagandy a organizaci protestních akcí. Kvůli tomu všemu se ocitl v hledáčku státních úřadů, dostával předvolání k výslechům a byl několikrát zadržen. Podstatná část jeho vyprávění zahrnuje i osudy jeho dvou bratrů, Yuniora Garcíi Aguilery a Wilsona Garcíii Zaldívara.
