Jitka Frýdmanová

"Tanky pak odjely. Jestli na Prahu, nebo do lesa, nevím. Tady zůstala posádka. Můj táta byl dost odvážný, organizoval tady za Tělovýchovnou jednotu podpisové akce. Já tu mám spoustu materiálů, pak vám to ukážu. Podpisové akce běžely celou republikou, všichni podepisovali, že je tady nechceme, že je to proti deklaraci lidských práv a takové ty věci. Dvakrát byl i v lese za nimi s rezolucí, že je nechceme. Bylo to asi docela nebezpečné. A navíc každý večer mizel někam – nás šetřil, abychom nic nevěděli –, vždycky s kyblíkem, s vápnem, a chodili s ním nějací kluci vašeho věku. On učil, takže nějací odvážní kluci. A psali. Tenkrát byla celá republika popsaná: ‚Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša‘, ‚Moskva tisíc kilometrů‘..."

"Nejhorší, co pro mě bylo, když jsme jeli kolem Loun, nevím, jestli to někdo znáte kolem Loun. To je vlastně České středohoří. Jede se tam po okraji kopce, dole je strž, nahoru je kopec a zatáčka. A my jsme přijížděli a před námi vjel tank. Jela celá kolona tanků. A dostal smyk na tu naši stranu. Takhle to vyrovnal a teď jsme jeli a jel další tank. Představa, že poletíme do té strže… Dodnes si pamatuji tu holčičí hrůzu. Ten to naštěstí vybral. Takže jsme dojeli domů dobře."