"Je to téma, které se nyní poměrně aktivně zkoumá, přinejmenším po desetiletí. A ukázalo se, že moje fascinace životními příběhy dobře zapadá do hlavní motivace této výroční konference. Organizoval ji Veniamin Ioffe, jeden z tvůrců leningradského památníku, a vždy se konala na půdě této organizace, která se později z politických důvodů přejmenovala na Nadaci Veniamina Ioffeho. V souladu s tím byla velká část témat této konference věnována represím – lidem, kteří prošli gulagem nebo v gulagu zemřeli. A tak mě také motivovala k tomu, abych se zamyslel nad svým vlastním pojetím historie – z hlediska toho, jak sovětské období ruských dějin ovlivnilo osudy lidí."
"Podle mého názoru to byla přirozená reakce. Protože jsme nemohli nic dělat, ale alespoň jsme mohli vyjádřit svůj postoj. Druhý den jsem měl přednášku na univerzitě v Pise. Jsem si sice téměř jistý, že místní studenti o tom v té době téměř neslyšeli a rozhodně se nezajímali o to, co se děje v Rusku, přesto jsem jim před přednáškou řekl, že v Evropě je opět válka, že Rusko válku začalo a že se coby občan této země cítím velmi nepříjemně. Současně, téměř ve stejný den, jsem napsal dopis Svazu petrohradských vědců, jehož jsem byl členem, s návrhem, že bychom měli vyjádřit stanovisko této organizace k probíhajícím událostem. Přinejmenším jsem chtěl vyjádřit nějaký svůj morální, ne-li dokonce politický postoj k započaté válce. Není to tak velké společenství, ale přesto jsem rozeslal dopisy asi šedesáti pěti členům tohoto svazu. Odpovědělo jich asi dvacet. A reakce se rozdělily téměř přesně na polovinu: zatímco jedni s tou myšlenkou souhlasili, druhá polovina už tehdy řekla, že se to naprosto neslučuje s úkoly svazu ani s tím, jak jeho členové hodnotí současnou situaci. Oficiálně jsem proto řekl, že pokud nebude vydáno žádné prohlášení, odstoupím ze svazu, což jsem také udělal. Takže už nejsem členem této společnosti."
"V roce 1991 jsem poprvé odjel do zahraničí. Letenky byly velmi levné. S cestováním do zahraničí nebyly žádné problémy. Ale trvalo to asi jeden rok. Pak začaly být platy naprosto zanedbatelné a letenky se zdražily. A abyste mohli vyjet do zahraničí, museli jste si přivydělat. V takovém případě jsme s několika spolužáky vytvořili tým, který pracoval na menších stavbách v okolí Leningradu. To vynášelo dobré peníze – taková práce se – alespoň v našem případě – cenila na deset rublů za den. To byl na tehdejší dobu docela slušný příjem. Alespoň na další mezinárodní kongres v Berlíně v roce 1993 jsem si tímto způsobem našetřil peníze na letenku. Naštěstí už tehdy existoval Sorosův program a díky němu jsme později všechny ty peníze dostali zpět."
Sergej Ivanovič Fokin (narozen 1. srpna 1952, Tula, SSSR) je známý ruský zoolog, historik vědy, doktor přírodních věd, vědecký pracovník na univerzitě v Petrohradě a profesor na univerzitě v Pise. V roce 1975 absolvoval Fakultu biologie a půdních věd Leningradské státní univerzity, v roce 1978 obhájil kandidátskou práci a v roce 2002 se stal doktorem přírodních věd. Specializuje se na protistologii, funkční morfologii a biodiverzitu infuzorií a studuje bakteriální symbiózu u prvoků.
Od roku 1991 Fokin přednášel a pracoval v laboratořích na univerzitách v Německu, Francii, USA a Japonsku. V roce 2004 se stal profesorem na univerzitě v italské Pise. Od roku 1999 se aktivně zabývá historií vědy, mimo jiné zkoumá životopisy zapomenutých vědců – emigrantů, kteří opustili Rusko po revoluci v roce 1917. Je autorem devíti knih a mnoha článků o osudech ruských vědců.
Fokin po celý život projevoval nezávislost úsudku: v sovětských dobách nevstoupil do Komsomolu ani do komunistické strany. V současném Rusku se otevřeně postavil proti válce, kterou Rusko zahájilo v roce 2022 proti Ukrajině. Vystoupil ze Svazu vědců Petrohradu a opustil katedru biologie na Petrohradské státní univerzitě, která odmítla odsoudit vojenské akce, a nakonec se rozhodl zůstat v zahraničí, přičemž sám sebe označil za „nenávratného“.
V roce 2023 žil v Jurmale v Lotyšsku a pokračoval v psaní knih a práci na projektech z oblasti historie vědy.
