Bohumil Filípek

* 1922  †︎ 2015

  • „V duchu si říkám: ,Panebože, snad to nebouchne.‘ A najednou jsem viděl, ten granát udělal pšik, pšik, pšik, asi dvakrát, třikrát a žahlo to. Ale mně se nic nestalo, akorát tady jsem byl jako opařený, spálená kůže na prsou, protože jsem měl rozhalenou košili, jak jsem vylétl z nemocnice. A té ženě, co byla na mně opřená, to utrhlo nohy. Ten sanitář, [tam] byla jáma, ležel v tom rohu shrbený, já jsem se na něj opřel taky, takže jeho to na levou ruku, jak na ní byl, jak se to stalo, nevím, dvakrát nějaká střepina škrtla do ruky, ale nic moc.“

  • „To už vyšla rána, a jak se říká: v tanku stlačení vovzduchom, vozklapenije vovzduchá. To je rusky řečeno. Ten stlačený vzduch. Otevřel se ten dekl na tanku a tankista, jak měl čepici svoji tankistickou, jak tankisté mají, měl prostřelenou. Tady obě stehna [prostřelený], ale vidět bylo, že kosti má, protože na nohou stál. To byly zlomky vteřiny. A vypadnul bez té čepice, škraloup z vlasů na hlavě a stál u toho tanku, jak ho vyhodil ten vzduch ven. A velitel, za námi byl asi čtvrtý tank, křičí: ,Zavadi mašinu, sledujuščoj v pirjot.‘ Natoč další mašinu jako ten tank a kupředu.“

  • „To bylo asi dva tři kilometry, na druhé straně přes silnici tekl potok, říčka. Pořád z toho kulometného hnízda po nás prali. Ale oni měli takové kuličky, že ta kulička létá nad zemí. Těch takových patnáct, dvacet centimetrů. Oni střílejí třeba dolů, ale ta kulička vlétne do kopce a pořád nad tou zemí [letí]. To znamená, když budete někde zalehlý na poli, tak ta kulička vás trefí do hlavy. A to bylo jako mraveniště v noci. A mimo to Němci měli, tomu říkali padáky, rakety. Ty vystřelili a ta vydrží [svítit], já nevím, patnáct, dvacet minut. To můžete jehly sbírat, jak to všechno vidí. Každého snad vidí. I myš. Já nevím, bůh ví odkud, jak to hezky svítilo. Takže ta možnost ani v noci nebyla.“

  • „No tak jsem se narodil. A samozřejmě v tom věku, jak se chodilo, tak jsem chodil do školy. Chodil do školy a potom po vyučení, to byly čtyři třídy, základní škola. A když mi bylo čtrnáct a půl roku, šel jsem z domova do učení na pekaře, cukráře. A to mně bylo čtrnáct a půl roku. A to bylo ještě tenkrát nouze o učení, protože to bylo víceméně protekční. No tak jsem se dostal. Tak trošku byla šéfová příbuzná, vzdálená od maminčiny strany, tak jsem se tam dostal do učení. Jenomže jsem se už nevyučil, teda vyučil, za nějaký měsíc jsem měl dostat výuční papíry a přišli v třicátém devátém roce nás Rusové osvobodit.“

  • „[Říkal]: ,Vyjdi na chodbu.‘ Ale všechny. Já jsem mohl tu kudlu někomu jinému dát, těm čtyřiceti dalším. No tak: ,Postavte se do řady ke zdi…‘ Tak jsme se postavili. ,…svlékněte se.‘ No tak jsme se svlékli, odložili. A oni proklepávali všechny hadry, do zadku koukali, všude, v podpaždí. Kudla nebyla. A to nám dělali dva dny, ve dne v noci. To bylo něco hrozného. No nic, kudla se [nenašla]. Já povídám, kudla se musela [ztratit], že jsme tam s gazikem skákali po té rozbité cestě. Takže ta se musela tam někde vyklepat. No není, co můžu? Takže pak nám už dali pokoj. Tak asi uznali, že to tak mohlo být. Takže co s takovou malou kudlou?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žatec, 22.09.2010

    (audio)
    délka: 02:25:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Žatec, 02.08.2012

    (audio)
    délka: 03:33:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chcete Československo, tak běžte!

Bohumil Filípek v uniformě
Bohumil Filípek v uniformě
zdroj: sbírka Bohumila Filípka

Podplukovník v. v. Bohumil Filípek se narodil 22. října 1922 v obci České Noviny na Volyni. Po absolvování pěti tříd obecné školy se učil cukrářem, ale s příchodem sovětského režimu na Volyň v roce 1939 se jeho život značně změnil. V té době pracoval ve městě Dubno, ale hlad a bída ho přivedly k návratu do rodné obce. Těšil se na maminčinu kuchyni. To se mu stalo osudným, neboť byl zatčen a za sabotáž práce odsouzen ke třem měsícům vězení. Svůj trest si odbyl v dubenské věznici. Po příchodu německé armády v roce 1941 byl zaměstnán ve své rodné vesnici a vyhnul se tak nucenému nasazení. V létě 1943 se léčil v malínské nemocnici, kde došlo 13. 7. 1943 k tragédii dodnes podněcující nenávist k nacistům, totiž k vypálení a vyvraždění obce Český Malín. Pan Bohumil Filípek se s dalšími jedinci odebral do sklepení nemocnice, kde událost přežil. Po ukončení všech násilností se rozběhl do Českých Novin. Bohumil Filípek se po opětovném příchodu sovětské armády v roce 1944 přihlásil do vznikajícího 1. československého armádního sboru a jako tankový desant se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace. Jednou se s dalšími vojáky ocitl několik kilometrů v německém týlu a společně se museli probojovat zpět ke svým řadám. Při dalším postupu byl při náletu německých letadel zraněn, léčen ve Lvově a do bojů již nezasáhl. Po válce se na Volyni oženil a v roce 1947 reemigroval do Československa. Ve svém novém domově pracoval jako soukromý zemědělec, pekař a řidič u pekáren a cukráren. Žil v Žatci, zemřel 19.2. 2015.