Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Fialová (* 1951)

• narodila se 30. prosince 1951 ve Zlíně (tehdejším Gottwaldově)

• v 60. letech vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti

• 18. srpna 1974 byla zatčena na Hostýně kvůli loutkovému představení

• byla vězněna v ženské věznici v Opavě

• v roce 1975 byla propuštěna na amnestii

• v roce 1980 podepsali společně s manželem Janem Škrabánkem Chartu 77

• v roce 1980 společně s manželem a dětmi emigrovala do Rakouska

• v 80. letech pracovala pro Svobodnou Evropu

• v roce 2025 žila ve Znojmě

„Já jsem byla v podstatě rozmazlené děcko a neuvědomovala jsem si, že taková věc může být nebezpečná,“ vzpomíná Lenka Fialová na rok 1974, který se do jejího života propsal opravdu výrazně. „Myslím si, že je potřeba to lidem říkat, že i taková hloupost může někomu úplně zvrátit život.“

Lenka Fialová byla až do svých třiadvaceti let svobodomyslná mladá dívka, která jezdila na koncerty kapely The Plastic People of the Universe a věnovala se výtvarnému umění. Život jí obrátilo naruby půlhodinové loutkové představení, které sehrála s Emilem Hauptmannem na Svatém Hostýně. Vůbec ji nenapadlo, že ji představení dostane až do vězení. 

Dětství mezi filmaři

Lenka Fialová se narodila 30. prosince 1951 ve Zlíně (tehdy Gottwaldově). Oba její rodiče byli zaměstnaní ve filmových ateliérech. Malou Lenku tak ovlivnila atmosféra Švermovy čtvrti, kde byli filmaři ubytováni. Rodina sousedila s Karlem Zemanem, se kterým její tatínek spolupracoval mimo jiné na slavném filmu Cesta do pravěku. Pamětnice na režiséra vzpomíná: „Byl to přísný pán, ale byla v něm taková tvůrčí síla. Pořád něco vymýšlel, pořád se něco předělávalo. Byl neústupný.“ Kromě Karla Zemana spolupracovali její rodiče například s režisérkou a výtvarnicí Hermínou Týrlovou. 

Na uměleckou dráhu se vydala také Lenka Fialová. Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti obor modelářství a návrhářství obuvi a módních doplňků. Na své studium vzpomíná jako na hezké období. Na škole se seznámila s mnoha zajímavými tvůrčími lidmi. Mezi nimi byl také o několik let starší Emil Hauptmann. 

George Sandová

První výslechy StB zažila pamětnice už na střední škole. Přestože dnes vzpomíná na celou událost spíše s úsměvem, tehdy měla opravdu strach. „Naši školu navštívil nějaký Červoněnko,“ začíná pamětnice popisovat celou událost. Stěpan Vasiljevič Červoněnko, tehdejší velvyslanec Sovětského svazu, byl pro školu významnou návštěvou. Podepsal se tedy do pamětní knihy. Dříve se ale na předchozí stranu Lenka Fialová se svojí spolužačkou podepsaly jako George Sandová. Dívky netušily, čí podpis bude následovat na druhé straně, přesto je jejich žert dostal do problémů. „Ředitel to vyšetřoval, protože se chtěl chlubit tím, že tam byl Červoněnko. A teď obrátili list a viděli, že tam studenti něco nadrápali.“ Nakonec se do vyšetřování zapojila i StB. Přestože studentkám hrozilo vyloučení ze školy, nakonec všechno dobře dopadlo. 

Viděla jsem, že je to člověk 

Jedenadvacátého srpna 1968 se Lenka Fialová probudila ve Vídni. Její otec byl v Rakousku pracovně a dcera ho pouze doprovázela. O dění v Československu se dozvěděli z televize. Neváhali a okamžitě odjeli zpět domů. „To jsme se vraceli a na hranicích už byli taky Rusové,“ vzpomíná pamětnice. 

Silnější vzpomínky má ale z rodného Zlína. „Třetí den po okupaci se na kopci nad Zlínem objevili Rusové, kteří tam udělali velký vojenský tábor s děly namířenými na Zlín.“ Lenka Fialová si živě vzpomíná, jak se cizích vojáků bála. „Byli zničení, špinaví, nemocní. A chodili s kanystry od benzinu pro vodu.“ Se stejným požadavkem  přišel jeden z vojáků i za pamětnicí. „Bylo to dilema – mám mu dát tu vodu, nebo mu nemám dát tu vodu? Viděla jsem, že je to člověk, ale my jsme jim nechtěli pomáhat.“ Nakonec se rozhodla, že vojákovi vodu nedá. 

Máš ráda kremroládu?

Pro Lenku Fialovou se 18. srpen 1974 stal přelomovým. Ten den se s šesti přáteli vypravila na velkou pouť na Svatý Hostýn. Byl mezi nimi například budoucí manžel pamětnice Jan Škrabánek nebo keramik František Maxera. „Ta pouť byla na Zlínsku známá, chodilo tam hodně lidí. My jsme už předtím hráli s Emilem Hauptmannem divadlo v Uherském Hradišti. On měl krásné klasické loutky.“ 

S Emilem Hauptmannem se Lenka Fialová znala ze střední školy, ale také ze zaměstnání ve filmových ateliérech. Domluvili se, že s sebou vezmou na Hostýn loutku Kolombíny a Škrholy a sehrají pro poutníky improvizované loutkové představení. 

Když přijeli na Hostýn, vydali se do tamější hospody, vytáhli loutky a představení začalo. Emil Hauptmann vodil loutku Škrholy, pamětnice vodila loutku Kolombíny. Ostatní ze skupiny jim pomáhali nosit židle a pití. Představení nemělo pevný děj, herci na místě improvizovali. Lenka Fialová si ale dodnes pamatuje několik konkrétních replik. „Škrhola například říká: ‚Mám výbornou kremroládu, máš ráda kremroládu?‘“ Právě tyto repliky hercům způsobily problémy. Celá akce se navíc odehrávala několik dní před výročím okupace. Také na to byly zaměřené některé výroky Škrholy a Kolombíny. „Tam například bylo: ‚A ty máš, Kolombíno, ráda cizí vojáky?‘ A já jsem řekla: ‚Nééé,‘“ vzpomíná Lenka Fialová. 

Celé představení trvalo ale poměrně krátce: „Asi půl hodiny jsme hráli a najednou tam vběhla policie, to už byli uniformovaní policajti a všechny nás pochytali. Vedli nás do aut a vezli do Bystřice pod Hostýnem na výslechy. Takže to divadlo se vlastně ani nedohrálo.“ 

StB nechala zatknout nejen dvojici, která loutky vodila, ale také jejich přátele, kteří je na Hostýn doprovázeli. Zaznamenali si navíc údaje poutníků, kteří představení s pobavením sledovali. Ti u budoucího soudního procesu sehráli roli svědků.  

Vezměte si rovnou zubní kartáček 

Pamětnice byla nejdříve převezena do Bystřice pod Hostýnem, kde začaly výslechy. Ještě tu noc byla přemístěna do vazební věznice do Brna. „Stavovali se ještě v bytě mých rodičů, protože jsem byla nemocná a brala jsem penicilin. Říkala jsem jim, že si musím jít pro prášky. Prášky jsem si vzala a oni řekli: ‚To už si vezměte rovnou zubní kartáček a pastu, protože budete ve vyšetřovací vazbě.‘“ Její rodiče nebyli tu noc doma, takže se o celém incidentu dozvěděli z lístku, který jim nechala na stole. 

Ve vyšetřovací vazbě Lenka Fialová musela každý den chodit na několikahodinové výslechy. „Oni na mě pořád útočili, jestli nenávidím socialistický režim a komunistickou stranu. A já jsem  samozřejmě neřekla, že je nenávidím, ale neřekla jsem ani, že je mám ráda. To jsem věděla, že nesmím říct ani tak, ani tak.“ 

U soudního procesu byla Dana Němcová 

Soud probíhal v prosinci roku 1974 v Kroměříži. Jako svědci byli předvoláni poutníci, kteří zhlédli představení na Hostýně. Dle slov pamětnice svědčili především proto, že jim StB vyhrožovala stejným paragrafem, který nakonec dostala ona sama. „U soudu měli všechno na papírku, aby to neřekli jinak, než bylo domluveno, takže to bylo divné,“ vzpomíná. Všichni obvinění nakonec byli odsouzeni podle paragrafu 100 za pobuřování. 

U soudu byla přítomná také Dana Němcová, se kterou se Lenka Fialová znala z dřívější doby. Pamětnice měla z její přítomnosti smíšené pocity. „Měla jsem i obavu, aby se nedostala do problémů. Ze strany policie to bylo všechno tak agresivní...“ Zpětně se dozvěděla, že Dana Němcová zprávu o jejich procesu dostala do západních médií. To nakonec případu velmi pomohlo, protože v květnu následujícího roku byla Lenka Fialová propuštěna na amnestii. Stalo se to ale ještě před oficiálním založením Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Ten vznikl až v roce 1978.

Porazila jsem Tarzana

Lenka Fialová byla po odsouzení převezena do ženské věznice v Opavě. Odtamtud má jednu vzpomínku, při které se dodnes usmívá. Na nástupním oddělení v Opavě se setkala s ženou, která měla přezdívku Tarzan. Jejím úkolem bylo udržovat pořádek mezi ostatními vězeňkyněmi. Ostatní ženy pamětnici varovaly, že se má držet od Tarzana stranou. Když se tedy potkaly v umývárně samy dvě, dostala velký strach. „Postavila se, že mě ztluče, ale já jsem na ni skočila. Kluci na hřišti mě dříve naučili chvat O goshi – to přes nohu někoho shodíte na zem. A já jsem to na ni zkusila.“ Pamětnici se nakonec podařilo zvítězit. Od té doby měla na oddělení klid. 

Pozitivních vzpomínek ale z tohoto období mnoho nemá. Běžné dny pro ni byly těžké. Přes dřevěné dveře často slýchávala křik ostatních vězeňkyň. Především ty, které měly delší tresty, dostávaly často záchvaty. Na chodbě, kde byla cela politických vězeňkyň, byly navíc umístěné „lochy“ – trestné cely. I z těch se často ozýval křik a bušení do dveří. Lenka Fialová měla ale výborné spoluvězeňkyně, které se ji snažily držet nad vodou. 

Vězeňkyně také v celách vyráběly tkaničky do bot nebo kolíčky na prádlo. Pamětnice pomáhala starším ženám plnit denní normu. Pokud by ji některá nesplnila, nedostala by příděl jídla. 

Návrat domů

Lenka Fialová byla propuštěna na amnestii v roce 1975. Po propuštění jí byla přidělena práce aranžérky ve Službách města Gottwaldova. Atmosféra v jejím rodném městě ale nebyla příjemná. „Já jsem nikoho nezdravila, protože když jsem někoho pozdravila, tak se vyděsil a utíkal pryč.“ Pamětnice také popisuje, že jejich dům byl často sledován.

Půl roku po propuštění se Lenka Fialová vdala za Jana Škrabánka. I on byl souzený za divadlo na Hostýně, ale nakonec dostal pouze podmínku. Měli spolu dvě děti. Lenka a Jan Škrabánkovi se společně rozhodli v roce 1980 podepsat Chartu 77.  K podpisu došlo v Praze u překladatele Jaroslava Kořána, který stál nejen u vzniku Charty 77, ale později také u vzniku Občanského fóra. 

V důsledku toho byla rodina nucena se vystěhovat a vzdát se československého občanství. K vystěhování přistoupili ještě ten stejný rok, ve kterém podepsali Chartu 77. 

Práce pro Svobodnou Evropu 

V roce 1980 je tedy čekala cesta do Rakouska. Protože odjížděli s malými dětmi, vezli s sebou Škrabánkovi i postýlku a zimní oblečení. Na hranicích je čekala důkladná prohlídka, během níž rozebrala kontrola celé auto. 

Do Rakouska za dva roky přijel také mladší bratr pamětnice, Martin Horák, s rodinou. Stejně jako jeho sestra byl signatářem Charty 77. „On byl stejného přesvědčení jako já, takže mi nic nekladl za vinu. Ale věděl, že tam už nemůže zůstat, protože ty podmínky byly dosti nesnesitelné.“

V rakouské obci Alberndorf si rodina zvykala rychle a nevedlo se jí špatně. Manžel pamětnice si založil opravnu televizorů, ona dělala pro Svobodnou Evropu tzv. monitoring. „Dívala jsem se na českou televizi, a co bylo zajímavé pro Svobodnou Evropu, jsem zapisovala a posílala do redakce.“ Takto zapisovala například obsah armádního magazínu Azimut. Napsala také několik článků do časopisu Svědectví. 

S velkým napětím sledovala  dění v Československu roku 1989. „Měla jsem to z první ruky, protože jsem se dívala na televizi, zapisovala jsem to a posílala kolegům do Mnichova.“ Lenka Fialová také vzpomíná, že měla strach z první návštěvy Zlína, a nakonec se do Československa vydala půl roku po sametové revoluci. „Lidi už neměli šedé, ustrašené obličeje, ale chovali se normálně,“ sděluje pamětnice pocity ze své první návštěvy domova. Od té doby už se vracela pravidelně. 

Když to zapomenete, tak to nebylo 

Po rozvodu se Lenka Fialová trvale vrátila do vlasti a znovu se vdala. České občanství ale zpět nezískala. „To, že tady žiju jako cizinec, to mi zase tak nevadí, protože podle zákona mám stejná práva jako Češi.“ 

Obě děti pamětnice žijí v Rakousku a považují Rakousko za svůj domov. „Třeba moje děti některé detaily neví nebo jim to ani neříkám. Taky jsem měla období, kdy jsem se k tomu nechtěla vyjadřovat. Protože nejpříjemnější je zapomnění. Když to zapomenete, tak to nebylo.“ Dnes ale Lenka Fialová vnímá jako důležité, aby svůj příběh předávala mladší generaci.