Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Fialová (* 1932)

• narodila se 28. srpna 1932 v obci Světnov

• 15. března 1945 byla obec málem vypálena gestapem jako pomsta za útok dvou chlapců na německého souseda

• v rámci osídlování pohraničí odešla rodina do vsi Jeřmanice

• po svatbě se pamětnice odstěhovala do Hodkovic nad Mohelkou

• pracovala jako prodavačka

• v roce 2024 žila v Hodkovicích nad Mohelkou

Tam byl cizí mužskej přilepenej na skle

Jindřiška Fialová, za svobodna Tesárková, se narodila 28. srpna 1932 v obci Světnov na Českomoravské vrchovině. Vyrůstala se třemi staršími sourozenci, rodina byla chudá, ale Jindřiška Fialová na dětství vzpomíná ráda. „My jsme se třeba dělili o jeden bonbón, snažili jsme se to rozseknout na čtyři díly – a on se nám celý rozsypal.“

Její tatínek pracoval jako kadeřník a maminka prodávala v prodejně svého otce v nedalekém Cikháji. „Já vždycky, když jsem viděla maminku, tak jsem si tak strašně přála mít svůj krámek a to se mi pak splnilo,“ vysvětluje pamětnice. K tomu si přivydělávala doma takzvaným síťováním, tedy vytvářením sítěk do vlasů, rukaviček a záclon.

Během války maminka síťovala kvůli zatemnění při co nejslabším světle. „Seděla u okna a slyšela nějaký kroky, tak trošku oddělala to zatemnění – a tam byl cizí mužskej přilepenej na skle.“ Rodina se časem dozvěděla, že to byl německý voják, který dezertoval z armády a z lesa chodil špehovat do vsi. „Pak jsme se dozvěděli, že měl seznam lidí, který měl předat Němcům. Pak ho prý chytli a Češi ho někde utloukli. Ale nevím, jestli to je opravdu pravda,“ říká.

To jste musela ošetřovat i partyzány

V lesích okolo Světnova žilo za války hodně partyzánů, takže se na tuto oblast zaměřovalo gestapo. „Přišel tam do jedný takový malý chaloupky u lesa pán, který dělal, že je jako zraněný, a ta paní, jmenovali se Weissovi, ho ošetřovala čtrnáct dní. Po čtrnácti dnech odešel a ještě ten den přišel s gestapem. Ona to nechápala: ,Vždyť já jsem vás tady tak dlouho ošetřovala.’ ,No, když jste ošetřovala mě, tak jste musela ošetřovat i partyzány.’“ Sousedka, která byla zrovna v jiném stavu, byla i s manželem odvlečena pryč a jejich dům byl vypálen.

Její tatínek stříhal muže z celé vesnice a jednou k nim přišla i dcera místního sedláka. „Přišla k nám a říkala tátovi: ,Strejčku, máte si vzít stříhání a máte přijít k nám.’ Táta tam šel a vešel a tam byla místnost úplně plná partyzánů. Bylo to už ke konci války, ale bylo to strašně nebezpečný, ale šel tam.“ Jeden tatínkův kamarád se také dal k partyzánům a tatínek mu dával svoje lístky na cigarety.

Ke konci války 15. března 1945 přišli do Světnova dva chlapci z jiné vesnice. Šli do místního hostince a ptali se po panu Řádkovi, což byl Němec, který v hostinci bydlel. „Oni šli na něj jako na Němce a mysleli si, že má nějaký zbraně, ale on žádný zbraně neměl.“ Synové hostinského slyšeli křik a zavolali četníky. „V tu ránu tam přišlo gestapo, jeden Němec byl zastřelen a jednoho chlapce taky postřelili a bylo to, že budou pověšeni na vlastním domě, ale nakonec se z toho ti hoši dostali a hrozilo, že vypálí vesnici. Partyzáni byli kousek od toho, ale nemohli nic dělat… Dodnes vidím, jak ten Němec ležel na silnici mrtvej. Furt to vidím,“ vzpomíná pamětnice.

Když vystoupil Tesárek, tak my taky

V roce 1946 odešli Tesárkovi do pohraničí, kde se osidlovaly domy po vyhnaných Němcích. Začali hospodařit v Jeřmanicích u Jablonce nad Nisou. V 50. letech, kdy už byli u moci komunisté, se v Jeřmanicích založilo JZD, kam její otec s hospodářstvím vstoupil. „Jenže z toho pak vystoupil, protože ty mzdy byly neúnosný, to třeba maminka vydělala korunu za den. Tatínek potom zase vystoupil a pak ho zase nutili zpět, protože lidé říkali, že když Tesárek vystoupil, tak my vystoupíme taky.“

Jindřiška Fialová dochodila školu ve Vestci a pak nastoupila na jednoletý učební kurz. Po absolvování nastoupila do tiskárny Severografie v Liberci, kde pracovala v meziskladě. „Mohli jsme si třeba koupit knihy, ty jsem pak rozdala dětem.“ V roce 1952 se jí splnil sen z dětství a stala se prodavačkou, musela si dodělat kurz u Ústředního svazu spotřebitelských družstev. V tu dobu se provdala a s manželem se přestěhovali do Hodkovic nad Mohelkou, kde žije dodnes (2024).

Tam je můj domov

V Hodkovicích Jindřiška Fialová nejprve prodávala a poté působila v autoopravně až do roku 1983, kdy odešla do důchodu. V 60. letech se za nimi do Hodkovic přestěhovali i rodiče, což byli rádi, mimo jiné i protože jim pomáhali s dětmi. „Pak už o ty síly v Jeřmanicích tak moc nestáli, tak tatínka chtěli vystěhovat až na hranice. Jel na okres a říkal jim, že manželka s ním na hranice nepůjde, a tak mu nabídli Hodkovice. A on: ,Proč ne? Mám tam dceru.‘“

V Hodkovicích žije Jindřiška Fialová ráda a vzpomíná například na úspěšné ochotnické divadlo, kde hrál i její manžel. „Dokonce měl vystoupení, když já jsem jela do porodnice. On byl na jevišti a já jsem jela rodit do Liberce.“ I když žije v Hodkovicích už mnoho let a má tam rodinu, tak domovem je pro ni stále Světnov, kde se narodila. „Já denně vzpomínám na ten Světnov, tam je to můj domov,“ zakončuje své vyprávění.