"Jako organizátoři jsme netušili, kolik nás nakonec bude, jak to celé skončí ani jestli vůbec půjdeme na Václavské náměstí. Překvapilo mě, jak byli na místě připravení – působilo to zvláštně. Když jsme zahnuli na Národní třídu, potkala jsem kamarádku Majdu. Potřebovala nutně stihnout autobus domů do Janova za mámou. Řekla jsem jí: ,Neboj, to stihneme.‘ Vzala jsem ji za ruku a prodraly jsme se do první řady. Vždycky jsem byla trochu dračice, takže jsem klukům vpředu vysvětlovala: ,Potřebujeme na autobus.‘ Nešlo tehdy o žádnou velkou evangelizaci ve prospěch svobody a demokracie – prvním důvodem, proč jsme je oslovily, byla Majdina potřeba dostat se domů.
Jenže s nimi nebyla vůbec řeč. Nechtěli nás pustit. Nerozuměla jsem tomu. Říkali: ,Rozejděte se.‘ A my jsme se chtěly rozejít, chtěly jsme domů. Ptala jsem se: ,Proč nás nepustíte?‘ Odpověděli, že mají rozkazy a že máme jít na druhou stranu. Jenže tam to nešlo – bylo tam příliš mnoho lidí, všichni namačkaní. Navíc jsme potřebovaly na metro, které bylo před námi, ne k Vltavě na parník. Nedomluvily jsme se. A když jsme tam tak stály, začaly jsme si s nimi povídat. Říkaly jsme: ,Kluci, proč tohle děláte? Nějaká zlá obluda nás postavila proti sobě. Vždyť jsme z jednoho národa, neděláme nic zlého. Tohle jsou naši kamarádi.‘ Tady se projevila moje schopnost velmi přehánět – bylo tam deset tisíc lidí a já je všechny označila za své kamarády. Pokračovala jsem: ,Nechceme vymlátit výlohy, nechceme nikomu ublížit. Chceme, aby v naší zemi byla pravda a demokracie, aby tu byla svoboda. Chceme svobodně cestovat, chceme se nebát říkat pravdu. A kvůli tomu tady máme stát proti sobě?‘“
"V Disku [Divadlo Disk] tehdy navrhovali, že bychom mohli vyhlásit stávkovou pohotovost, že se k tomu můžeme kdykoliv vrátit. Ale já jsem věděla, že je to nesmysl. Studenti na naší škole nebyli zas tak zapálení pro stávku. 17. listopad byl vyhrocený, to je pravda, a tehdy se do stávky pustili. Ale jakmile by se vrátili do běžného režimu, už by se znovu nezvedli jen kvůli tomu, že se jim nelíbí další politický vývoj. Bylo mi jasné, že je to buď – anebo. Zásadně jsem s tím nesouhlasila. Říkala jsem to jak na stávkovém výboru, tak ve škole: ,Ne. Teď jde o budoucnost naší země, teď to nesmíme pustit.‘ Objevily se i hlasy proti, hlavně od některých učitelek. Tvrdily, že už mají namnožené kvasinky, že prostě musí do laboratoře. Řekla jsem jim: ,Ať ty kvasinky klidně umřou, mě to vůbec nezajímá. Teď jde o budoucnost naší země, o to, aby naše děti žily ve svobodném státě. Vaše kvasinky mě opravdu nezajímají.‘ To se samozřejmě nesetkalo s pochopením. Dokonce i někteří spolužáci mi říkali, že jestli budu takhle ošklivá na kvasinky, tak mě odvolají a nebudu už zastupovat naši fakultu. Jenomže naštěstí byli dost neschopní. Nebyl žádný aparát, který by mě mohl skutečně odvolat. Všechno se dělalo na koleně, byla to revoluce. Oni byli zvyklí ze Svazu mládeže a od komunistů, že se svolá schůze, udělá se zápis. Tady nic takového nefungovalo. Vlastně ani nevím, jak by mě mohli odvolat."
"Do našeho stávkového výboru, do koordinačního centra, přišli lidé s tím, že na poslance někdo plive a křičí na ně ošklivé věci, když jdou do práce. Byli to tehdy ještě komunističtí poslanci. Vyhodnotili jsme to jako provokaci ze strany StB a řekli si, že tomu musíme učinit přítrž. Potřebovali jsme ty poslance – potřebovali jsme, aby zvolili Havla prezidentem. Věřili jsme, že pokud ho zvolí, bude to pro nás záruka demokratického vývoje. Potřebovali jsme milník, něco konkrétního, o co se dá opřít. Nejen sliby, ale čin. Říkali jsme si, že poslanci musí dobrovolně podříznout větev, na které sedí – odhlasovat Havla, souhlasit se svobodnými volbami a pak v klidu odejít. Spousta studentů se tehdy postavila před parlament. Udělal se špalír od metra k budově, která tehdy stála na Václavském náměstí, vlevo nahoře za koněm. Později tam sídlila Svobodná Evropa, dnes ani nevím, co tam je.
Když jsme to připravovali, navrhla jsem: ,Co takhle dívka v kroji? Chléb a sůl?‘ Odpověděli, že je to dobrý nápad, ale kdo by dnes měl kroj? Řekla jsem, že já ho mám. Vzala jsem si ho, vzala jsem chleba a sůl a šla jsem tam stát. Jak poslanci přicházeli od metra, zastupovala jsem jim cestu a podávala kus chleba. Snažila jsem se být laskavá. Říkala jsem jim upřímně: ,Podívejte se, nás se nemusíte bát. Nechceme se mstít, nechceme nikoho věšet na lucerny, nechceme nikomu ubližovat. Potřebujeme, abyste zvolili Havla prezidentem, abychom se mohli vrátit do školy a v klidu dostudovat.‘"
Pavla Fáberová, rozená Knoblochová, se narodila 1. ledna 1968 v Praze Jarmile Bartůňkové a Pavlu Knoblochovi. Vyrůstala v domácnosti s prarodiči, dědečkem Eduardem Knoblochem, významným chemikem, který zjednodušil výrobu inzulinu. Studovala na Gymnáziu Jana Keplera, poté od roku 1986 na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze, obor kvasná chemie a bioinženýrství. V roce 1989 se zapojila do studentského hnutí, podílela se na petici proti výuce marxismu-leninismu, účastnila se demonstrace 17. listopadu, byla zatčena a vyslýchána. Spoluzaložila stávkový výbor na VŠCHT, osobně intervenovala před parlamentem s chlebem a solí. Po revoluci spolupracovala na samizdatu, později založila neziskovou organizaci Blízký soused pro podporu romských dětí. Je držitelkou osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 žila v Plzni.
