Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Exner (* 1948)

• narozen 8. dubna 1948 ve Vlašimi

• v letech 1963–1967 studoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil jako voják základní služby v Tachově

• do roku 1974 působil jako vedoucí v keramickém družstvu Keramo v Praze

• odmítl vstup do komunistické strany

• od roku 1974 působil v Ústředí lidové umělecké výroby

• v roce 2023 žil v Poděbradech

Když stál Milan Exner brzy ráno 21. srpna 1968 před kasárnami jako voják základní služby se samopalem v ruce, měl strach. Bál se, že bude válka. To, co následovalo, bylo ale pro něj v mnohém válce podobné. Ačkoli v šest hodin ráno dostali rozkaz ke složení zbraní a boj skončil dřív, než vůbec začal, čekaly ho krušné časy. Část společnosti začala být brzy apatická a z toho, že Československo okupuje cizí armáda, si nic nedělali. To Milan Exner nedokázal pochopit, a ačkoli aktivně proti režimu nevystupoval, s novou realitou se odmítal smířit a do komunistické strany i přes nátlak nikdy nevstoupil.

Už jsem nechtěl dělat nic jiného

Milan Exner se narodil 8. dubna 1948 ve Vlašimi. Jelikož na svět přišel jen několik měsíců po komunistickém převratu, velkou část svého života prožil v nesvobodě. Protože neznal nic jiného, prožíval tak šťastné a ničím nerušené dětství. Že je něco špatně, si začal uvědomovat až později. Jako dítě každé léto trávil u prarodičů, kam se pokaždé těšil. Právě tam mu ale nejspíš poprvé došlo, že na životě v komunistické zemi není něco v pořádku. „Matky otec, můj děda, soukromě hospodařil – i v době, kdy už byla družstva. On tam nevstoupil a pracoval samostatně, trošku byl perzekvován, protože mu vzali pole za chalupou a dali mu je až někde na konci okrsku, takže to měl na pole dost daleko,“ popisuje.

Už od dětství Milana Exnera zajímalo výtvarné umění, v tom se podobal svému otci. Ten působil jako ředitel sklárny a byl poměrně pracovně vytížený. Proto ho děti často nevídaly. Když už byl ovšem doma, svým třem synům se věnoval naplno. Když bylo Milanovi Exnerovi asi 13 let, vzal ho otec na výstavu Bohumila Kubišty. Jeho dílo ho uchvátilo a utvrdilo ho v přesvědčení, že se chce umění věnovat. „Tak mě to nadchlo, že už jsem nechtěl dělat nic jiného,“ říká. V roce 1963 tedy nastoupil na Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Po celý život si v paměti uchoval vůni hlíny, kterou ucítil, když přišel k přijímacím zkouškám. Láska ke keramice ho už nikdy neopustila.

Mysleli jsme si, že jdeme do války

Na dobu studia Milan Exner rád vzpomíná. Už v prvním ročníku se seznámil se svou budoucí manželkou, se kterou navázal vztah o rok později. Na škole prožívali oba dva jedno z nejhezčích období v životě. V 60. letech se atmosféra v Československu začala měnit, což Milan Exner silně vnímal. „Ty šedesátky byly neuvěřitelné. Nová česká vlna – režiséři počínaje Evaldem Schormem a konče Formanem –, úžasné věci se točily. Výstavy byly skvělé. Malovali jsme a chtěli jsme dobýt svět,“ popisuje, jak prožíval uvolnění režimu. To však nemělo mít dlouhé trvání.

Srpnové dny roku 1968 prožil jako voják základní služby v Tachově. Umění se věnoval i na vojně, v ateliérech maloval obrazy a vytvářel výstavky. V druhé polovině srpna 1968 dostal povolení dojet si domů do Vlašimi pro malířské vybavení. Tam ho zastihl telegram, že se musí okamžitě vrátit k útvaru. „V noci z 20. na 21. srpna ve dvě hodiny ráno byl poplach. Všichni jsme se museli během tří minut obléct a nastoupit. Dostali jsme ostré střelivo a samopaly. Nasedli jsme na náklaďáky, nastartovali jsme motory a čekali jsme, co bude,“ popisuje dění a pokračuje: „My jsme to vnímali tak, že jdeme do války. Velitelé byli úplně zdrcení. Ale ono to trvalo jenom do šesté hodiny ranní, kdy přišel rozkaz sesednout, odevzdat zbraně, odevzdat střelivo.“

Když se vrátil z vojny, začal působit jako vedoucí v keramickém družstvu Keramo v Praze. S manželkou měli k dispozici malý jednopokojový byt. V té době se Exnerovým narodil syn David. Klidné období skončilo, když Milanu Exnerovi nabídli vstup do Komunistické strany Československa (KSČ). „Přišel do dílny nějaký chlap a říká: ‚Už jsi tady dva roky a my všichni čekáme, co s tebou bude. Všichni vedoucí pracovníci jsou samozřejmě členy komunistické strany.‘“ Milan Exner ovšem do strany nechtěl vstoupit za žádnou cenu, a tak dostal další návrh. „On říkal: ‚Tak hele, já mám ještě druhou variantu. Já ti navrhuju, že se staneš předsedou Svazu československo-sovětského přátelství v Kralupech a proti tobě budou ředitelé Barev, laků a Kaučuku takhle malí, protože z tebe budou mít trochu vítr,‘“ vypráví a dodává: „Já jsem se úplně rozklepal a v pondělí jsem jel na podnik a dal jsem tam výpověď a bylo to.“

Listopad byl plný euforie

Milan Exner si musel začít hledat novou práci. V roce 1974 si u manželčiných rodičů ve sklepě postavili pec. Od stejného roku působil v Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Po čtyřech letech práce ve sklepě si manželé v Poděbradech postavili dílnu poblíž Labe, kde působili i po pádu režimu. Třináct let také Milan Exner vyučoval modelování na Lidové škole umění v Poděbradech. V letech 1981 a 1986 získal první cenu v celostátní soutěži Ústředí lidové umělecké výroby a Svazu českých výrobních družstev za keramický jídelní servis. Pochmurný život za normalizace se snažili si co nejvíce obohatit. Založili proto filmový klub, kde pouštěli i filmy, které nebyly režimu po chuti a v kinech se nepromítaly.

Z dění v listopadu 1989 byl Milan Exner nadšený, se svou ženou jezdil do Prahy a účastnil se demonstrací. I po sametové revoluci se dál věnoval keramice a účastnil se mnoha výstav. Ve spolupráci se synem Davidem Exnerem vytvářel modelované glazované krby, zahradní fontány, svítidla a podobně. V roce 2023 žil v Poděbradech.