Ing. Pavel Dukát

„To je taková věc, která mě docela dost trápí, že vždycky při těch oslavách a dalších se mluví o tom, jak pracovníci rozhlasu vysílali a jak informovali obyvatele. A vlastně moji kolegové z celé republiky se o to víceméně zasloužili a o tom se vůbec neví. Tehdy, když ministr Hoffmann nechal vypnout ta rozhlasová vedení... Prostě po celé republice byla rozhlasová vedení, za prvé z jednotlivých studií, to šlo do dalších studií, a potom, když se to zpracovalo, tak to šlo na jednotlivé vysílače. Takže pokud by se tady ty modulační linky vypnuly, tak se veškeré vysílání rozhlasu zastavilo a nikdo by se nic nedozvěděl. To by mohli tak volat jedině z rozhlasu z okna. A právě v té době, když začala v noci ta okupace, tak první vojáci přišli do Ostravy a tam se to dozvěděla okamžitě obsluha té zesilovací stanice. A už jim došlo, proč Hoffmann nechal vypnout ty modulační linky, tak obtelefonovali po služebních linkách veškeré zesilovací stanice dál a prostě se to rozšířilo po celé republice a všichni ty modulační linky zapnuli. Takže přenos vysílání toho rozhlasu víceméně fungoval postupně, vlastně než potom vojáci obsadili ty vysílače. Některé obsadili dřív, některé později, ale pak už se nemělo vlastně z čeho vysílat. Ale pod Žižkovem, vlastně pod Parukářkou na Žižkově byl protiatomový bunkr obrovský, ten tam je dodneška, jestli to ještě funguje nebo ne, kam byly svedené veškeré důležité telefonní kabely, ty meziměstské a mezinárodní, a bylo to víceméně takové záložní pracoviště. A oni samozřejmě o tom Rusové věděli, v rámci Varšavské smlouvy se jim poskytovaly veškeré tyhle údaje, kde co je. Jenže tam byl vchod, tuším z Jeseniovy ulice, tam byla vrata taková těžká, asi půlmetrová, která vlastně otvíral takový elektrický systém, normálně rukou by to člověk vůbec neotevřel. No a oni věděli tady o tomhle vchodu, no a chtěli se tam dostat, jenže to bylo zavřené. Tak oni pak tam zapřáhli tank, co říkali obyvatelé těch protějších domů, kteří tam viděli, no a snažili se tím tankem vytrhnout ty dveře, jenže se jim to samozřejmě nepodařilo, a tak to pak nechali být. A nouzový východ a vlastně náhradní vchod byl z Olšanské ulice, vlastně dole, z náměstíčka Olšanského, kdysi tam byl rybníček, oni ho potom vysušili, je tam dneska školka, a tam byly normální dveře jako do domu, byly sice pancéřové, a to byl vlastně takový vchod, kudy tam víceméně většinou chodila třeba ta obsluha, aby to nemuseli obcházet a tak dále. A o tom oni nevěděli. Takže vlastně v té době veškeré vysílání toho rozhlasu tam odtud oni posílali po kabelu do Norimberku, kde vlastně z toho Norimberku se to pak šířilo dál po světě, takže svět se tím víceméně ty první dny dozvídal z toho vysílání, co se tady vlastně děje. Potom někdo z toho útvaru obrany, který začal s těmi Rusy spolupracovat, jim prozradil, že tady je vlastně tenhleten vchod, no a tak oni se tam tím vchodem potom dostali a ta obsluha, která tam byla, tak to musela vyklidit a tím to vlastně víceméně skončilo.“

„Já jsem chodil do Sokola na cvičení, vlastně od toho roku 1945, hned jak se tam obnovil Sokol. Takže docela jsem měl buňky na tyhle věci, takže mě to hrozně bavilo. Já jsem tam chodil jako žák a pak, když dorostenci měli po nás hodinu cvičení, tak jsem tam ještě zůstával. No a samozřejmě jsme se připravovali na slet, kupovali jsme si známky do takové knížky, z toho se pak hradila nějaká účast. Pamatuju si, že jsme tehdy v tom Jablonném nastoupili do vlaku, ale to byly ty nákladní vagony, ty takzvané dobytčáky. Na zemi jsme měli matrace, tak jsme jeli do Prahy, žádným normálním vagonem, a nám to bylo jedno, pro nás jako pro kluky to byl zážitek. No a bydleli jsme tehdy v Lupáčově ulici ve škole na Žižkově, to si ještě pamatuju, pak si pamatuju průvod, no a potom takové ty okamžiky, když člověk proběhl tou Bránou borců a tam cvičil, a to prostě bylo úžasné.“ – „A vám tedy bylo asi tak čtrnáct let, vnímal jste i tu politickou situaci?“ – „Vnímal, samozřejmě vnímal. Vnímali jsme Gottwalda, který tam seděl nasupený. To bylo taky zajímavé, mě tehdy rozbolel zub a tam byla pojízdná zubní ordinace, tak oni mě tam odvedli do té ordinace, aby mi tam ošetřili ten zub. A byl tam nějaký reportér z nějakého časopisu, který si mě vyfotografoval, že jaká tam je teda péče o cvičence, že je to zajištěné, no a že mi pošlou fotografii. A nevím, z jakého důvodu mně nepřišla ta moje fotografie, ale přišla mi fotografie nasupeného Gottwalda s Martou, kteří sedí na tribuně, takže dodneška tu fotku mám.“

„Na Žižkově, já teď přesně nevím, jak se to jmenuje, ten kopec, je to za tou Olšanskou, tak celý ten kopec je podkopaný a tam byl protiatomový obrovský kryt, kde byly telefonní ústředny, kde byly ukončené všechny ty mezistátní a mezinárodní a meziměstské kabely na jednom místě. Tam se sloužilo čtyřiadvacet hodin, tam byly služby, v případě války, že by tedy všechno se přeneslo tam a že by se to všechno řídilo tam z toho. A z té strany žižkovské byla vrata, dalo se tam tedy projet autem, i takovým menším nákladním, tam byly ty chodby některé tak veliké, že bývalo to auto by tam projelo, ale ta vrata byla půlmetrová železobetonová a muselo se to otevírat nějakou hydraulikou, normální člověk by to vůbec neotevřel nebo by s tím nehnul. A pak nám vyprávěli lidi naproti z domů, že tam přijeli Rusové, oni věděli přesně, že to tam je, protože v rámci Varšavského paktu armáda naše jim musela tehdy dávat veškerou dokumentaci všeho, co kde je. Takže oni věděli, že to tam je, věděli, že tam je ten vchod, no a zapřáhli tam za ta vrata tank, ale vůbec s tím nehnuli, tank se stavěl na zadní a vůbec to neotevřeli.“

„No a když se odhoukalo, tak jsme se vydali domů, ale nemohli jsme projít k Vltavě, protože tam na rohu Palackého náměstí hořel plyn v ulici a to byl takový žár, že se to nedalo obejít. Ten plamen šel až do posledních pater těch domů, co tam tehdy byly. Tak jsme to museli obejít Dittrichovou. Chtěli jsme po nábřeží k Jiráskovu... A chtěli jsme na Palackého most, ale Palackého most byl – tam dopadla taky bomba, takže nás přes něj nepustili, a co si z toho pamatuju dodneška, že tam ležel pán a doutnala mu kravata.“

„Měli jsme chalupu u Liberce, no a jezdili jsme tam vlastně i potom, asi další týden to bylo. Protože se tiskla strašná spousta různých novin, letáků a tak dále a lidé v Praze toho měli spoustu a věděli, co se děje, byli informovaní. Ale venku na těch vesnicích nevěděli nikde nic, tak my jsme napakovali auto vždycky letáky, nastrkali jsme to pod sedačky všude a vozili jsme to ven. No a tehdy nebyla dálnice, desítka, nic, jezdilo se okolo Kbel a ve Kbelích nás zastavili Rusové, hlídka, bylo jich tam asi deset. Teď se postavili dva před auto se samopaly, my jsme měli syna, který ležel vzadu na sedačce, no a ven všichni. Takže jsme s manželkou vystoupili, oni furt se samopaly, teď začali auto prohlížet. My jsme měli škodovku, tak on, ať otevřeme kufr. Tak já jsem to otevíral vpředu a on: 'Ne, ne, ne,' že kufr, tak jsem otevřel kufr. On koukal jako blázen, že tam je motor tedy. No ale pak si vlezli i do toho kufru dopředu, ale naštěstí pod ty sedačky se nepodívali, takže ty letáky a ty noviny nám nenašli.“

„Jeden den nás takhle naložil, vyložil nás na těch Vinohradech a my jsme šli pomalu dolů, a když jsme byli někde u Karlova náměstí nebo před Karlovým náměstím, tak začaly houkat sirény, ale tenkrát nikdo do krytu nešel, protože vždycky letadla přeletěla, odhoukal se konec poplachu a bylo. No když jsme byli Na Moráni, vlastně jsme šli z Karlova náměstí dolů na Palackého náměstí, tak já jsem byl s tím kamarádem mým, byli jsme na rohu ulice Václavská a Na Moráni, což je ta první ulice doprava, když jdete dolů k Vltavě. Tak najednou jsme slyšeli takový hvízdot a takový divný zvuk, tak jsme si říkali – protože střílela děla na ta letadla –, že tedy sestřelili nějaké letadlo, no a najednou se ozvala děsná rána. Teď já jsem cítil závan úplně žhavého vzduchu a záblesk obrovský, a mě to odhodilo, vlastně tlaková vlna, na zeď toho domu, tam byla kavárna, ona tam je vlastně dodneška. Tam se z toho vysypalo sklo a spadly tam dvě bomby, sto metrů víceméně ode mě. Jedna na Emauzy a druhá dolů kousíček níž na Palackého náměstí.“