Ladislav Drahoš

„To jsem byl na rotě. Spali jsme a najednou zkrat a narušení. To se ale nechlubím. Drahoš s pátracím psem tam honem [běžel]. Málem jsem tam zašlápnul mladého hocha ‚enderáka’, který ležel na zemi se schoulenou hlavou. A teď německy: Hände hoch – ruce vzhůru! Kluk vstal, tak jsem řekl kolegovi, který běžel se mnou, ať ho ohlídá, že to tam ještě ohledám. Pak jsem si otevřel dvířka. To šlo i bez signálu, který by ohlásil, že někdo proniknul. Pes chytil stopu… a další ‚enderák’, ale to byl vysoký chlap a měl kudlu. Budil respekt. Tak jsme přešli přes dráty a dvířka, to šlo, jak jsem vám říkal. Vedl jsem ho na rotu a to víte… hned ‚kontráši’. Tak nevím, no, byla to vlastně moje povinnost, kdyby byl průnik, tak jdu možná do basy.“

„Rusáci většinou obsazovali pohraničí, abychom se nerozutekli z republiky – pohraniční roty. Tak jsme se doslechli, že k nám mají také přijet. Domluvili jsme se s hospodským z vesnice, kolem které museli projet, aby nám zavolal, kdyby náhodou jeli kolem, protože nasměrovaní byli k nám. A pak jednou hospodský volal – už tam k nám jedou čtyři transportéry. My jsme byli rota o čtyřiceti klucích. Strážný zadrátoval závoru, aby byla nějaká překážka. A za chvíli tam byli. Stáli u závory, nikdo k nim nešel. Šarže se rozutekly, protože nikdo z nich nic nevěděl, všichni byli mimo. Já se jim ani nedivím. Byla tam bytovka, ve které měli rodiny a děti, tak se ani nedivím, že byli zalezlí. Nechali to na četařovi, Slovákovi, takový bezvadný a klidný kluk. Já jsem to emotivně natáhnul, šel jsem jim naproti – vylezl jejich asi četař a šel k rotě, tak jsem [k nim šel také]. On, když viděl, že se chovám emotivně, tak mě zbrzdil a šel to vyjednávat sám.“