Dagmar Dopitová

* 1946

  • "Maminka mi volala, abych šla do krámu pro peníze a nakoupila nějaké potraviny. Já byla mladá holka nezkušená. Moje kolegyně v práci brečely a hned běžely koupit máslo a mouku, protože zažily válku a nevěděly, co se bude dít. Máma mi taky říkala, abych nakoupila máslo, konzervy, mouku, aby něco měli, až se vrátí. Když přijela, táta vyprávěl, že maminka byla úplně vynervovaná, jak o nás měla strach. Když přijela domů, byla strašně ráda, že jsme všichni v pořádku. Líčila mi, že když přestupovala v Praze na osobák do Pardubic, viděla, jak je Václavák a muzeum rozstřílený. Rusové si to spletli a mysleli si, že střílí na nějaké ministerstvo. S holkama jsme pak chodily po městě a hledaly jsme různé nápisy. A dokonce u nádraží na jednom baráku na plechové střeše byl nápis: Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil. Tak to jsou moje vzpomínky na ten šedesátý osmý rok."

  • "V lednu 1945 dostala máma předvolání do Prahy za účelem zařazení do transportu i se synem, s mým bráchou. Jenomže už postupovala fronta a Němci měli jiné starosti, takže ještě ten den ji propustili a vrátila se domů.“ – „Židovskou hvězdu ale nosit nemusela?“ – „Židovskou hvězdu nosit nemusela. Ale na konci války si na ni vzpomněli. Táta se s mámou nerozvedl, přestože si vzal míšenku. Táta byl na úřadu na městě jako architekt-projektant a v prosinci 1944 byl táta zatčený gestapem. Byl odvelen na saské hranice do tábora Načetín. To byl pracovní tábor pro muže jako byl Oldřich Nový nebo Vladimír Šmeral, kteří měli za manželky Židovky. Tam otec přežíval a vrátil se 10. května 1945."

  • "Babičku udal nám jeden velmi známý člověk, že nenosí židovskou hvězdu. Takže babičku zavřeli do pracovny, dnes věznice. Tam žila asi šest neděl. Pak ji propustili. Ale pak ji znovu zatkli 6. prosince 1942 a druhý nebo třetí den jela vlakem do Terezína. Po válce máma čekala do roku 1947, zda se maminka někde neobjeví. Neobjevila se, byla prohlášená za mrtvou. A mámě nabídli, aby udala toho člověka. Ale ona to neudělala. Ten člověk vzápětí těžce onemocněl a zemřel."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 28.11.2023

    (audio)
    délka: 02:03:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pardubice si maminka neoblíbila. Babičku odtud deportovali do Terezína

Pamětnice na maturitní fotografii z března 1966
Pamětnice na maturitní fotografii z března 1966
zdroj: Archiv Dagmar Dopitové

Dagmar Dopitová se narodila 9. října 1946 v Pardubicích. Maminka pamětnice pocházela z židovské rodiny. Její předci přišli z Prahy do Bečova nad Teplou, kde pradědeček pamětnice, advokát Ignatz Nadelfest, koupil na konci 19. století dům. Po obsazení pohraničí nacisty se část rodiny přestěhovala do Pardubic. Babičku pamětnice Markétu Zenkerovou nacisté na udání deportovali v roce 1942 do Terezína a o dva roky později do Osvětimi, kde byla zavražděna. V jiných koncentračních táborech zahynuli i další předci pamětnice. Dagmar Dopitová začala po jejich osudech pátrat až po sametové revoluci a na jejich památku nechala osadit Stolpersteine – kameny zmizelých. Otec Dagmar Dopitové pocházel ze sedlářské rodiny, ale živil se jako projektant a architekt. Jeho rodina přišla během znárodnění o sedlářskou dílnu a dům. Rodiče pamětnice se vzali během války a smíšené manželství mělo své následky. Otec musel nastoupit do německého pracovního tábora kvůli manželství se Židovkou. Dagmar Dopitová se narodila po válce a měla o pět let staršího bratra. Absolvovala reálku v Pardubicích a pak Střední průmyslovou školu v Hradci Králové. Maturovala v roce 1966 a vzápětí nastoupila do podniku Pozemní stavby, kde zůstala až do důchodu. Starala se o maminku, která po zbytek života žila s traumatem holokaustu. S manželem Jaroslavem Dopitou žila pamětnice v době natáčení padesát čtyři let. Společně se starali o navrácený dům v Bečově nad Teplou a žili v Pardubicích.