Emil Dědek

* 1914

  • „Jídlo bylo všelijaké, jaký bylo, takový se jedlo. Brambory, krupicové kaše. Někdy bylo maso, jak co. Co se kde ukořistilo.“ Tazatel: „Jedli jste koně?“ - „Ne, já koně nejedl… to byla kuchyň. Ta vařila, tam se šlo jen pro oběd nebo pro jídlo, aby se voják do něčeho pletl, to nebylo. Každý den se dostávalo jídlo, ale taky byly problémy. Co bylo, to se jedlo.“

  • „My jsme žili na Volyni. Moji předkové, můj dědeček přišel z Čech od Volanic. Ostatní členové rodiny byli jedna rodina. Dědeček byl ze tří synů, tak se to tak rozmístilo. My jsme nejdříve bydleli ve Straklově, to jsem ještě na světě nebyl. Já jsem se narodil u Jezdce u Zdolbunova. Zdolbunov bylo město. Všichni jsme se zabývali zemědělstvím. Odmalička jsem doma pracoval na vlastním poli.“

  • „Já jsem pak byl raněný. Najednou po nás něco třísklo. Já nic, já jsem se jen prohnul a kolega mi říká: ,Člověče, ty jsi raněný, krev ti teče dolů.‘ Na Dukle jsem byl čtrnáct dnů, než jsem byl zraněn. Pak jsem šel do nemocnice. Mohl jsem chodit, ale musel jsem ležet. To byla ruská a česká polní nemocnice. Já jsem se dostal do polní nemocnice, kde byli ruští doktoři. Čeští vojáci někteří nerozuměli, tak si mě vzali. Já jsem uměl rusky dobře, tak jsem jim tam diktoval. Do půlnoci jsme operovali, to byly operace na místě. Byla noha rozbitá, tak mu ji uřízli, nebo ruka, a já jsem jim při tom diktoval.“

  • „Přišli jako raubíři do vesnice, sebrali hned koně, kočár a vůz. Sebrali to, co se jim líbilo. Každému něco sebrali, koně nebo dobytek… Ve vesnici se většinou usadili jen na chvilku a za chvíli odešli sami. Většinou se drželi ve městě, na vesnicích se tak nedrželi. Viděli, že z toho nic není, jak oni chtěli, tak se ztratili třeba do města. Sovětská armáda se držela, Poláci museli utéci. Říkalo se jim bolševici.“

  • Tazatel: „Kde jste rukovali do československého sboru?“ - „Narukovali jsme na jaře v měsíci březnu 1944. Odešli jsme do krajského města Rovna. To už bylo velké město, tam bylo několik polských pluků vojáků. Ti byli pryč, tak tam byli Rusové. Některé místnosti jsme měli my, taková míchanice. Do Rovna někoho vezli rodiče, někdo šel pěšky. Jak kdo. V mém případě mě dovezli koně. Do armády šel já a mladší bratr. Sestry do armády nešly.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.06.2004

    (audio)
    délka: 01:09:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebylo to příjemné, ale co se dalo dělat – buď přežijete, nebo padnete

Npor. v.v. Dědek Emil se narodil 1. května 1914 v obci Jezdec u Zdolbunova na Volyni. V rodině žilo pět dětí - dva synové a tři dcery. Na obecné škole se Emil Dědek učil česky, poté přibyla dvakrát týdně polština. Jezdec u Zdolbunova byla česká vesnice, s ní sousedila ukrajinská vesnice. Emila Dědek na Volyni prožil německou a ruskou okupaci. Německá okupace byla pro volyňské Čechy, kteří se živili zemědělstvím, snesitelnější než sovětská. Češi sovětské vojáky nevítali jako osvoboditele, neboť vše drancovali. Sověti začali vydávat povolení ke vstupu do československé zahraniční armády. V roce 1944 tak v Rovně narukoval i Emil Dědek. Účastnil se bojů o Duklu a byl tam zraněn. V té době měl hodnost vojína. Po uzdravení se vrátil k jednotce a zažádal o přeřazení k dělostřelcům. Žádosti se vyhovělo a tak šel na výcvik. Poté byl přeřazen do skladu na třídění materiálu. Konec války ho zastihl v Říčanech u Prahy. Rozhodl se zůstat v armádě a nadále pracoval ve vojenském skladu v Praze. Po určitém čase armádu opustil a dostal hospodářství po německém sedlákovi v Blatně u Jesenice. Přijela za ním žena s dítětem. Po nástupu komunistů k moci přestal pracovat na svém statku. Vstoupil do JZD a pracoval tam až do důchodu.