Jiří Choun

„Tehdy s rodičema jsem se o tom [politice] moc nebavil, asi nechtěli, abych se někde prokecnul. A to jejich myšlení, který už bylo dost jednoznačný. Možná taky po zkušenostech, když jsme se bavili někdy v první, druhé nebo třetí třídě, nevím, někdy začátkem těch mých školních začátků jsme se bavili o prezidentech našich, tehdy byl tady Novotný. No a můj táta, ten sbíral známky, a my jako kluci samozřejmě jsme sbírali leccos. A tak měl různý aršíky se známkama – a já jsem věděl, že se bavíme o prezidentech, tak jsem hned do školy přinesl aršík s prezidentem Masarykem a Benešem. Takže učitelku jsme měli rozumnou, tak asi na to nějak upozornila rodiče, abych tolik zase jako neprovokoval, a nic z toho nebylo. Takže asi po těch zkušenostech radši moc neříkali přede mnou, neměl jsem z toho rozum.“

„Někdy ve třetí čtvrté třídě jsme měli takovou uvědomělou učitelku, Procházkovou, její otec byl, pardon, její manžel byl okresní školní inspektor. A ta nám položila otázku: ‚Tak, děti, kdo z vás chce být horníkem?‘ A teď pár snaživců se přihlásilo, upřímně řečeno, nevím, jestli jsem se přihlásil taky, nebo ne, to opravdu nevím. A zavinilo to, že ona tak posmutněla, koukla do nějakých papírů a říká: ‚Děti, děti, tak málo? Tady čtu, že v první třídě jste chtěli všichni chlapci, dokonce některá děvčata. Děti, děti…‘“