Jarmila Čermáková

* 1932

  • „No, měli jsme to dobrý ještě, protože tam to byla taková jako pěšinka, cesta moc nepoužívaná, a po jedné straně byla nová silnice, která ještě nebyla ani v mapách. Takže tam, zkrátka takhle, Rusi když přišli na Moravu, tak přitom je, byly tady ty lihovary a měly schovaný líh, vodku a tak dále. Říkali: ‚Prosím vás, vylijte to všechno, protože jak na to přijdou Rusi, tak je konec, oni vám to vypijou a fronta nepůjde.‘ No a tak to tak dopadlo. Takže se to tam zdrželo tři neděle. Tři neděle, jenže chudáci ženský kolem, no protože ožralí chlapi... a ženský musely být hodný, no... takže tam i znásilnili dvanáctiletý děvčata... Takže to byla taková smutná věc, přitom to byl nějakej patnáctiletej chlapec, kterej chodil a agitoval, aby to všechno vylili, aby ta fronta šla dál. No a oni na něj právě čekali, protože to byly tři fronty nějaký a ta jedna fronta tam zkrátka zůstala v tom alkoholu. Potom teda to bylo takový trošku horší, nějak jak šel ten transport, tak jim chcípala, oni tam měli i krávy, a chcípala jim kráva, tak chtěli novou. No tak přišli k nám a že nám vezmou krávu. Tak to tatínek říkal, no ale krávu a já nevím, z čeho budeme žít. Vždyť to už je jediný, co máme. Jídlo vyjedený, všechno. No tak potom to teda bylo špatný, protože tam byli dva, co se dohadovali skrz toto, a ten Rus to teda vzal a těsně nad hlavama jim střílel. Takže oni teda s sebou třískli na zem a bylo to štěstí, velký štěstí, že je nezasáhl... Pak už to bylo horší, protože když už to bylo zabraný, tak jim dali napít, no a přišli teda, já jsem samozřejmě, tatínek to přede mnou... ale byli tam dva Rusi, jeden starší, ten sbalil maminku, a ten mladší si dělal chuť na mě, no. Ale tatínek se ode mě nehnul, takže potom odešel...“

  • „Asi o desíti hodinách k nám přišli partyzáni, ať okamžitě opustíme hájenku, že nás budou odstřelovat. No takže o desíti hodinách jsme se vzbudili, ještě že rodiče teda to tam měli nachystaný trošku. Měli takový, zkrátka tatínek tam vykopal díru takovou, že se tam schovají. Naházel tam nějaké větve a tak dále, jenže začínalo už jaro a tam začala téct voda. Takže tam bylo asi pět centimetrů vody, takže to bylo dost těžký pro rodiče. Ale o desíti hodinách, co mohli dělat, že? No a ve dvanáct hodin na hájenku odstřelovali Rusi kaťušama a padlo jich tam třináct. A to teda byly opravdu díry, no takový možná tři čtvrtě toho pokoje, díry, třináct, ale bylo to tak, jako kdyby nás Pánbůh zkrátka opatroval. Před barákem jedna díra vedle druhé a bylo to pět metrů od hájenky. Takže ani popraskaný jsme to neměli a nic.“

  • „Mladí kluci, patnáct šestnáct roků, už vojáčci takoví. A chodili dvakrát denně, přišli k nám, prohlídli celej byt, jestli tam teda někdo není. Samozřejmě sem tam se tam objevil nějakej partyzán, nám dali zprávu, co se děje, no tak tatínek zase německy jim to přeložil, ale celkem byli dobří. Jenže nevěděli jsme, co to bude dělat, až bude to hlavní. No a ti právě přišli k nám a tatínek jim říká: ‚Máme zprávy, o pěti hodinách u nás byli partyzáni. Přijelo jich ale dvanáct na koních, že už se blíží fronta, že už se konečně ta fronta pohnula a že k nám přijdou jako taková, dvanáct třináct vojáků, zkrátka jako před tou frontou, dělat už jako, co se tam děje. Takoví průzkumníci. Tatínek jim to říkal, těm Němcům, no tak ti se samozřejmě sebrali a u hájenky byl vypuštěnej rybník, tak za tu hráz zašli a tatínek říkal, no konečně už tady tři neděle ti Němci nejsou, a otočili jsme se a šli Rusi. Takže to bylo takový, během čtvrt hodiny se tam vystřídali Rusi i Němci. A to teda, tatínek, to jsem ho viděla poprvní bílýho jak stěna, jak se vylekal, protože tam mohla být přestřelka a mohli jsme být všici mrtví.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 27.03.2018

    (audio)
    délka: 55:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pro mě mír znamenal, že už nemusím mít strach z letadla

Jarmila Čermáková
Jarmila Čermáková
zdroj: Příběhy našich sousedů

Jarmila Čermáková se narodila roku 1932 v Přibicích na jižní Moravě jako dcera hajného. Odmala se s rodiči pravidelně stěhovala do hájenek na samotu uprostřed lesů. Zažila bombardování za druhé světové války a často utíkala do provizorních úkrytů v dolech. Když válka skončila a německé bombardéry již nepředstavovaly hrozbu, přicházeli ruští vojáci a zanechávali za sebou materiální i morální spoušť. Ani rodina Čermákových jí nebyla ušetřena. Kromě toho chodila pamětnice do školy přes les, který byl plný min a nevybuchlých granátů. Po roce 1948 se stalo velkým problémem vyučování náboženství.