Vladislav Cée

„Třeba vím, že to bylo ve druhé nebo třetí třídě, kdy jsem musel vystoupit na stupínek a učitelka vykládala dětem, že jsem syn zrádce národa… Tenkrát jsem z toho neměl rozum, ale vzpomínám si, že všichni tenkrát dostali rudé šátky a byli pionýři. Jenom já to nedostal. I když nakonec to ředitel nějak protlačil, že jsem ten šátek také dostal a stal se pionýrem. Ale ze začátku ne. Vzpomínám si, jak mi tekly slzy, že jsem černá ovce třídy. Že všichni jsou pionýři, ale já jsem pionýrem nemohl být. To jsou vzpomínky, které v hlavě zůstanou. Ale jsou to vzpomínky, které jsem ani svým dětem nevyprávěl. O tom, co všechno bylo. Protože jsem to prostě nechtěl.“

„Od matky vím, že pro otce přišli jeho nejlepší kamarádi. Kamarádi, se kterými se nejvíce sdružoval. Přišli k nám do bytu v uniformách, aby s nimi někam šel, že s ním potřebují něco projednat. Tak otec odešel a za chvíli přišla za matkou sousedka, která se ptala, co se s otcem stalo. Že viděla, jak mu venku dali pouta a posadili ho do auta… A od té doby se už nevrátil. To si pamatuji, jak mi to matka vykládala…“