Jiřina Bystrická

* 1936

  • „My jsme hned pochopili, že vrátit se nemůžeme. Dokud tam bude komunismus, tak se [do Československa] nevrátíme. Začátkem 80. let se smělo požádat o milost.. Emigranti směli požádat o navrácení československého občanství nebo o zbavení se občanství. A podmínkou bylo požádat prezidenta o milost za to, že jsme byli odsouzeni [za nedovolené opuštění republiky]. My jsme byli odsouzeni, Jirku odsoudili na dva roky vězení a mě na 18 měsíců. Ale ani nám to neoznámili. Oznámili to jenom moji sestře. Takže my jsme to oficiálně nikdy v ruce neměli, že jsme takhle odsouzení. Nikdy bychom byli nežádali o milost, protože my jsme nic neprovedli, abychom museli žádat o milost, takže z morálního hlediska tahle možnost vůbec pro nás neexistovala. Řada těch emigrantů to udělala, ale my jsme to neudělali. My jsme se rozhodli, že si budeme žít svým životem s tím, že budeme si doma žít česky a venku francouzsky. Měli jsme kamarády z obou stran a kupovali jsme si tady České slovo, které vycházelo v Mnichově. Kupovali jsme si časopis Západ, Svědectví. Kupovali jsme si Zpravodaje ze Švýcarska, kde byly zajímavosti o Švýcarsku. Hledali jsme Sokol, říkali jsme si, že tady musí být Sokol, ale v žádném telefonním seznamu jsme adresu nenašli.“

  • „Ve škole v jednou odpoledne, asi v druhé třídě měšťanky, přišel ten největší komunista, učitel, o kterým se to vědělo, jmenoval se Šachl. Přišel nás přemlouvat, abychom se přihlásili do Pionýra. Nikdo se nehlásil a on říkal, já mám dost času, já tady počkám, až se přihlásíte a dokud se nepřihlásíte, tak nepůjdete domů. Tak my jsme seděli, seděli, vydrželi jsme to asi hodinu, pak jsme se všichni přihlásili a šli jsme domů. Dostali jsme červený šátky a stali se z nás pionýři. Ale nebylo to tak strašný, protože s politikou to nemělo co dělat. My jsme měli několik skupin ve třídě a jezdili jsme ve skupinkách po pěti, šesti lidech, třeba na kole na výlet, a pak jsme řekli – udělali jsme pionýrský výlet. A pamatuju se, jak jeden spolužák při tom zpíval na polích jazzové písničky, hej, bab, riba, hej, bab, riba, takový ty písničky, co by si nemohl ve škole dovolit. Takže ten Pionýr nám celkem tak moc nevadil. Ale vadilo nám, když byl proces s Miladou Horákovou, tak tenhle ten učitel Šachl si nás zvolal do tělocvičny. Myslím, že jsme tam byli dvě třídy paralelky, ale nevím přesně, jestli jich nebylo víc. Oznámil nám, že Milada Horáková je zrádkyně, že si zaslouží trest smrti, a že máme potvrdit, že souhlasíme, že volíme, že byla správně odsouzená, že chceme, aby ji opravdu popravili. A nám se nechtělo, nechtělo. A pak jsme ty ruce zvedli všichni, protože jsme si řekli, budeme chtít do gymnázia a on nás tam nepustí. Tak to byla taková nejhorší vzpomínka.“

  • „Šli jsme si pro úkoly na tu československou faru ve středu 2. května 1945 . Někdo zaklepal a paní učitelka řekla, počkejte chvilku. Pak se vrátila a říkala, děti, skončila válka, běžte domů, už je konec války. Tak jsme se zaradovali, utíkali jsme domů. Běželi jsme na náměstí s tetou Olou, každá s trikolorou na kabátě, a tam všichni se radovali. Najednou se objevila dvě auta Němců, německých vojáků a lidi se rozběhli domů. Stahovali prapory, protože někde už vyvěšovali československý prapory, a teď měli všichni strašný strach, takže utíkali domů, a ukázalo se, že to byl planý poplach, že ještě konec války není. A potom za tři dny vypukla v Praze revoluce a skončila válka 9. května.“

  • Tento typ zpracování neobsahuje klipy

  • Celé nahrávky
  • 1

    12.12.2012

    (audio)
    délka: 02:13:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Sbírka rozhovorů ÚSTR
  • 2

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    délka: 22:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    délka: 01:07:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    délka: 23:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Gif-sur-Yvette, 07.08.2025

    (audio)
    délka: 23:44
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Odmítli jsme žádat Husáka o milost, protože jsme nic neprovedli.“

Jiřina Bystrická
Jiřina Bystrická
zdroj: ÚSTR

Jiřina Bystrická se narodila 16. července 1936 v Poděbradech do rodiny architekta Vojtěcha Kerharta, který byl za první světové války legionářem v Rusku. Matka Marie, rozená Švadlenková, zemřela krátce po narození Jiřiny. Otec se po druhé světové válce oženil se svou ovdovělou švagrovou, jejíž manžel zahynul v koncentračním táboře. Roku 1947 nastoupila Jiřina do primy nově založené poděbradské Koleje Jiřího z Poděbrad; po komunistické reformě školství však školu musela opustit a vrátit se do základní školy. V padesátých letech vystudovala filologii na Univerzitě Karlově v Praze, obor ruština a bulharština. V Československu se nejprve živila jako tlumočnice a průvodkyně, jezdívala s československými turisty do Bulharska i do Sovětského svazu. Roku 1961 se provdala za matematika a fyzika Jiřího Bystrického. V letech 1962-1964 žili ve vědeckém městečku Dubna u Moskvy, kde Jiří pracoval na vývoji počítačů pro jaderný výzkum. Zde se jim narodil nejstarší syn Pavel. Roku 1968 dostal Jiří pozvání na roční vědecký pobyt ve výzkumném centru v Saclay u Paříže. Odcestovali na jaře 1969. Československo jim umožnilo pobyt legálně prodloužit do konce roku 1970, poté se rozhodli pro emigraci. Zpočátku se Jiřina Bystrická starala o děti v domácnosti, v Paříži posléze vystudovala knihovnictví a pracovala jako knihovnice v americké škole v Saint-Cloud. Roku 1977 se aktivně zapojila do činnosti tamního Sokola. Šlo o pravidelná cvičení na sokolské louce v Gournay-sur-Marne u Paříže, sokolské výroční plesy a obědy, program pro děti a mládež českého původu, letní tábory atd. Roku 1982 e stala náčelnicí pařížského Sokola, podílela se na organizování sokolských sletů ve Francii i v jiných zemích západní Evropy. V 70. a 80. letech Jiřina manžela doprovázela také na jeho vědeckých stážích v Montrealu a v Los Alamos v Novém Mexiku. Společně vychovali syny Pavla a Michala a dceru Elišku. Roku 2025 žili v Gif-sur-Yvette nedaleko Paříže.