Vladislav Bumba

* 1926  †︎ 2009

  • „Zkrátka, já nevím, co tam všechno bylo – zdravit bachaře, ruce podle těla, čepici, tohle všechno, spát s rukama venku z deky... když si uvědomíte, že se vůbec netopilo v zimě...“

  • „To vzali bachaři 10 až 15 vězňů a posadili je ke stolům přes celou místnost: ‚Tady vás bude šest a tamhle také šest.‘ Vytřepali tam takovouhle hromadu peří a jelo se. Sami sedláci, když tuto práci měli v zimě dělat, aby pomohli svým manželkám, měli ruce samou krev a já zrovna tak. Byl jsem kantor, ručičky bělounký, ale přitom v tom krku to bylo strašné.“

  • „Řekl bych, že už rozhodně bylo po Únoru, a za mnou přišel kamarád, kterého pak taky zavřeli, zavřeli nás spolu v jedný kauze, no. Jenže on seděl o tři čtyři měsíce dřív přede mnou. A mohlo to být... Ten časovej údaj teď nevím, počítám, že to mohlo být 1949, a on za mnou přišel s tím, jestli nechci vstoupit do týhletý nějaký organizace.“

  • „Mým úkolem bylo poslouchat rozhlas a sledovat nálady lidí. Tyto informace jsem předával Hugovi jako partajníkovi a pak to šlo dál. O další jsem se již nestaral. Neboť čím člověk méně věděl, tím to bylo lepší. Hugo to pak předával tomu člověku, který se na mě tehdy vyptával.“

  • „Obchodník, další obchodník, jeden švec vyučenej a nejstarší z nás sedmi… S kamarádem jsme byli oba šestadvacátý ročník a oba obchodníci byli kolem padesátky, přes padesát. A ještě jeden, co on dělal, ten poslední byl Slovák, etnický i smýšlením, a tady se uchytil jako švec a tady dělal ševce a byl nejstarší, bylo mu už pomale k osmdesátce.“

  • „A pak se dělaly pytlíky. Dělaly se různé typy, a protože na to byl dost velký odběr, dělalo se toho celkem dost. Neničilo to žádné prsty, práce to byla lehká, a tak se na ni hlásilo celkem dost vězňů. Práce se dělila na tři úkony. Buď je všechny prováděl vězeň sám, nebo tam byli vězňové tři a každý dělal jen svoji práci a pak se tomu říkalo kombajn.“

  • „Když nás zavřeli, když mě cvakli, ten první den nás odtáhli do Litoměřic. V Litoměřicích nás jako bafli a dali nás na vyšetřování. No, a vyšetřovna, to je nejhorší. Pak už to není tak ostrý jako na těch vyšetřovnách.“

  • „Pankrácem prošel téměř každý... Ty lidi na Pankráci nás do práce nehnali, to byly, jak oni tomu říkali, transportní cely – transportky... A na těch transportkách jste dostal ráno jídlo, v poledne, večír jídlo. Víceméně šlichtičku, ale dostal jste ho. I byli chlapi, kteří dostali takový porce, mně stačila jedna. A především bylo dobrý, že my už jsme vůbec neměli hlad. Protože já jsem na jídlo fajnovej, takže když přivezli nějaký blafy, tak jsem to nejedl, ale prostě jsem si uřízl normální chleba.“

  • „A já si myslím, že neskočil, on byl taková povaha tvrdá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Děčíně, 16.05.2007

    (audio)
    délka: 03:43:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když byl chleba, tak nebyl hlad

Vladislav Bumba se narodil 13. června 1926 v Děčíně v rodině železničáře. Mládí prožil v německy mluvícím pohraničí, kam se jeho otec přestěhoval jako zaměstnanec Československých státních drah na umístěnku. Otec Vladislava Bumby byl původně švec, ale když v Třebíči Borovině postavil podnikatel Antonín Baťa velkou továrnu na strojně vyráběnou obuv, nezbylo mu než svou ševcovkou živnost zavřít. Idylické prostředí Děčína začaly v druhé polovině 30. let stále více narušovat národnostní rozmíšky. Ty se začaly stupňovat hlavně od roku 1936, kdy bylo v pohraničí stále silněji slyšet hlasy agitátorů ze Sudetoněmecké strany. V roce 1938 už byla situace tak vypjatá, že se Bumbovi rozhodli v září pohraničí opustit a přestěhovat se do vnitrozemí k příbuzným do Skutče. Zde rodina prožila válku. Po osvobození se Bumbovi vrátili zpět do Děčína a Vladislav Bumba začal v roce 1945 v Děčíně učit na místní škole humanitní předměty. Brzy po nástupu do učitelského povolání (v roce 1947) se u Bumby objevila plicní choroba - tuberkulóza, která si vyžádala dlouhodobé léčení v různých sanatoriích. Zákeřná nemoc jej poslala nejdříve do částečného a posléze do plného invalidního důchodu. V roce 1949 se Vladislav Bumba oženil a o rok později v rodině uvítali prvního potomka. Posléze, v roce 1953, dalšího a v roce 1954 se narodila nejmladší z rodiny, dcerka. Manželka nastoupila do školky jako uklízečka a Vladislav začal, ač byl v roce 1952  kvůli své nemoci operován, usilovat o revizi svého pracovního stavu. Bohužel, první pokus před odvolací komisí nevyšel. Nechtěli jej pustit do školství mezi děti, aby mezi ně nezavlekl tuberkulózu. Východisko z tohoto stavu se našlo v tom, že pro něj uvolnili místo na krajském školním odboru, kde měl pro okres Děčín, který znal, počítat mzdy. Již v roce 1949 za ním přišel kamarád, který mu nabídl, aby vstoupil do jejich odbojové organizace, kterou již měl s několika známými založenu. Skupina čítala sedm lidí. Čtyři působili na Mostecku, Bílinsku a Hoře Sv. Kateřiny a tři v Děčíně. Jejich občanské profese byly různorodé. Členem děčínské odbojové organizace byl až do roku 1955, kdy ji StB odhalila. Vladislav Bumba byl zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby v Litoměřicích. Po třech měsících vyšetřovací vazby byl jejich spis odeslán ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kde celou skupinu při procesu, který proběhl v Litoměřicích, odsoudili za velezradu. Pro Vladislava Bumbu byl určen trest ve výši devíti let. S výší trestu skupina nesouhlasila, a tak se všichni odvolali k Vrchnímu soudu v Praze, kam také celou skupinu převezli. Vrchní soud pak opravdu snížil Bumbovi trest, pravděpodobně pod tíhou mezinárodních událostí, které se tehdy přihodily v okolních státech „tábora míru“, z již uvedených devíti let na šest. Z pankrácké věznice ho převezli do Valdic, kde  muklové pracovali ve sklárně. Prošel Pankrácí, Valdicemi i Leopoldovem. Po propuštění z vězení do školství již Bumba nenastoupil. Pracoval na úpravě lesních cest, v pekárně, v děčínském Narexu a Kablu. Vladislav Bumba zemřel 11. února 2009.