Marie Budková

„V roce 1947 v dubnu se moje maminka rozhodla na přímluvu své sestry, která bydlela v Nýřanech, aby se vzdala toho bydlení tam (v Německu) a aby - protože jsem byla nemocná na plíce - aby se se mnou vrátila sem do Čech alespoň na rok, a tak jsme jely do Aše. A než jsme odjely, tak jsem se rozloučila s kamarádkami a spolužáky. A jedna ta spolužačka měla shodou okolností narozeniny jako Hitler a dávala nám všem znát, že je Hitlerovo dítě a že je Hitlerův přívrženec. A tak jsem to už nemohla vydržet a vrazila jsem jí pár pohlavků.“

"Tatínek byl mírumilovným člověkem, a když se občas dostal na propustku k rodině, tak to, co mně bylo malé nebo co jsem nenosila, ale taky třeba příbory, které jsme měli doma, protože tam měli jenom dřevěné, tak to odvážel vždycky na tu Ukrajinu. On sloužil v Minsku a ve Smolensku a byl celkem oblíbený voják, protože nikomu neubližoval a byl v té jednotce, kde se nezabíjelo a nestřílelo. Pak nějakým způsobem, to nevím jak, se nevrátili z té práce, z té stavby, a nám bylo oznámeno, že se utopil v bahně a tím pádem se nevrátil zpátky. Byl formálně prohlášen za mrtvého a ty jeho věci byly v dřevěné bedně poslány na adresu mé maminky. A maminka, jelikož to češství se v ní nějak ozvalo, tak když přišla ta bedna s těmi věcmi a byl v ní obraz Hitlera, tak ten obraz rozmlátila o roh té bedny. V roce 1943 nebo 1944 přišla ta zpráva, to už nevím. Ale dostal různá poděkování z toho města, že zemřel hrdinskou smrtí, a maminka to brala tedy tak, že vlastně udělal dobrý čin, což ona nemohla pochopit.“