Jan Brumovský

* 1937

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • "Byl jsem překvapený, kolik chodilo diváků. Tam totiž fotbal vůbec neznali nebo téměř vůbec neznali. A jednotlivá družstva, která se tam představila, tak ukazovala, co ta hra obnáší, jak to vypadá, jestli to je pro diváky zajímavé nebo není. Mám dojem, že se všechna družstva toho zhostila dobře, protože fotbal se tam uchytil. Je to až s podivem, že vlastně dneska jsou i, no ono je to ale přes šedesát let, že někteří japonští hráči hrají ve špičkových klubech. Jsou to tedy jedinci, ale zkrátka se to chytlo. Udělali jsme tam dobrou práci."

  • "Takže za hvězdný Santos hrál Pelé, takže jste si proti němu zahrál taky?" – "Samozřejmě, ale tam bylo v mančaftu pět hráčů, kteří byli mistři světa. Ono když to hrajete ve dvou tisících dvou stech metrech vysoko, tak to máte na plíce pěkný záhul. Je pravda, že jsme měli v kabině… dýchali jsme ozon, teda dávali nám tam kyslík. Měli jsme toho plný zuby. Člověk měl na hřišti dojem, že když udělal tři sprinty, že když se chtěl nadechnout, že v sobě nic nemá. Ale zlomili jsme je a ani jsme tomu sami nevěřili. Ale zlomili jsme je. Jarda Borovička dával gól jednou za rok a taky se trefil. Bylo to strašně příjemné, lidi by nám bývali snesli, co bychom chtěli."

  • "Góly ve čtvrtfinále s Japonci… tak si pamatuji, že jsem dvakrát skóroval, ale nepamatuju si je. Ale ten gól ve finále, tak ten se nedá zapomenout, protože to je přeci jenom obrovský zážitek. Nevím kolik našich fotbalistů dalo na olympijských hrách ve finále branku, protože mám dojem, že jsme byli dva. Nejsem si jistý, protože v osmdesátém roce se vyhrálo 1:0, tak to dal jeden a jinak finále prakticky žádné nebylo. Tak to je svým způsobem rarita. Ale tu branku dodneška vidím a asi ji budu vidět stále. Protože vím, jak šel centr z jedné strany do pokutového území a já jsem stoprocentně věděl, že to obránce podběhne. To je zajímavé, že se to takto vyvrbilo. A taky jo, podběhl to a já jsem to v tom běhu vzal na prsa. To bylo mezi desítkou a velkým vápnem, ale věděl jsem, že ho nesmím – ten balón – pustit na zem, protože když ho pustím na zem, tak ho bek, co tam byl, odkopne. To všecko mi zůstalo v tu chvíli v hlavě. Proběhlo mi to. Takže od prsou jsem to vzal z voleje, dostal jsem šlapáka – kdybych si to býval pustil, tak to bylo pryč. Dostal jsem šlapáka, ale levačkou jsem dával góla. No a já levou moc dobrou nemám, ale na to nebyl čas, muselo se to tam rychle provést. Říkám, na ten nemůžu zapomenout."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.07.2024

    (audio)
    délka: 01:50:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrát za Duklu byl od dětství můj sen

Jan Brumovský během natáčení
Jan Brumovský během natáčení
zdroj: Archiv - Post Bellum

Jan Brumovský se narodil 26. června 1937 ve slovenských Levicích. Už od dětství tíhnul k fotbalu a hře s míčem, které se aktivně věnoval se svými kamarády ve Slaném, kam se rodina před druhou světovou válkou odstěhovala. Po válce dostal otec práci v severočeských Teplicích a rodina se tedy opět stěhovala. Zde začal malý Jan docházet do mládežnického klubu Hvězda Trnovany, kde si ho následně vyhlédl oddíl Tatran Teplice a nabídl mu přestup. Zde hrál Jan Brumovský na postu útočníka a aktivně trénoval. Jeho talentu si všiml pražský klub Dukla Praha, kam následně v rámci povinně vojenské služby přestoupil. Po vojenském výcviku se mohl naplno věnovat fotbalu a hraní za A tým. Nakonec v Dukle zůstal celých třináct sezón a získal s ní celkem šest mistrovských titulů včetně slavné zlaté éry, kdy se Dukla stala čtyřikrát po sobě mistrem československé ligy. S pražskou Duklou také čtyřikrát vyhrál slavný Americký pohár a ta se tak stala nejúspěšnějším klubem v historii soutěže. Celkem v československé lize odehrál za Duklu 230 utkání a vstřelil 42 branek. Vedle toho startoval i několikrát v československé reprezentaci a dostal se až do olympijského výběru, který se probojoval na Letní olympijské hry do Tokia (1964) do finále, kde podlehl Maďarsku. Po ukončení aktivní sportovní kariéry dokončil vysokoškolské vzdělání a začal se věnovat trenérské kariéře na postu asistenta trenéra. Na této pozici dosáhl po boku Jozefa Vengloše třetího místa na Mistrovství Evropy ve fotbale 1980. Po sametové revoluci působil ve sportovním oddělení Dukly Praha. V době natáčení (2024) žil se svou manželkou v Praze.