Jan Brumovský

"Takže za hvězdný Santos hrál Pelé, takže jste si proti němu zahrál taky?" – "Samozřejmě, ale tam bylo v mančaftu pět hráčů, kteří byli mistři světa. Ono když to hrajete ve dvou tisících dvou stech metrech vysoko, tak to máte na plíce pěkný záhul. Je pravda, že jsme měli v kabině… dýchali jsme ozon, teda dávali nám tam kyslík. Měli jsme toho plný zuby. Člověk měl na hřišti dojem, že když udělal tři sprinty, že když se chtěl nadechnout, že v sobě nic nemá. Ale zlomili jsme je a ani jsme tomu sami nevěřili. Ale zlomili jsme je. Jarda Borovička dával gól jednou za rok a taky se trefil. Bylo to strašně příjemné, lidi by nám bývali snesli, co bychom chtěli."

"Góly ve čtvrtfinále s Japonci… tak si pamatuji, že jsem dvakrát skóroval, ale nepamatuju si je. Ale ten gól ve finále, tak ten se nedá zapomenout, protože to je přeci jenom obrovský zážitek. Nevím kolik našich fotbalistů dalo na olympijských hrách ve finále branku, protože mám dojem, že jsme byli dva. Nejsem si jistý, protože v osmdesátém roce se vyhrálo 1:0, tak to dal jeden a jinak finále prakticky žádné nebylo. Tak to je svým způsobem rarita. Ale tu branku dodneška vidím a asi ji budu vidět stále. Protože vím, jak šel centr z jedné strany do pokutového území a já jsem stoprocentně věděl, že to obránce podběhne. To je zajímavé, že se to takto vyvrbilo. A taky jo, podběhl to a já jsem to v tom běhu vzal na prsa. To bylo mezi desítkou a velkým vápnem, ale věděl jsem, že ho nesmím – ten balón – pustit na zem, protože když ho pustím na zem, tak ho bek, co tam byl, odkopne. To všecko mi zůstalo v tu chvíli v hlavě. Proběhlo mi to. Takže od prsou jsem to vzal z voleje, dostal jsem šlapáka – kdybych si to býval pustil, tak to bylo pryč. Dostal jsem šlapáka, ale levačkou jsem dával góla. No a já levou moc dobrou nemám, ale na to nebyl čas, muselo se to tam rychle provést. Říkám, na ten nemůžu zapomenout."