Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Věra Břicháčková (* 1936)

• narozena 14. února 1936 v Praze

• psychoterapeutka, psycholožka a soudní znalkyně

• první roky života strávila v Zadní Třebáni, v roce 1942 se rodina přestěhovala do Berouna, kde si otec pronajal obchod

• závěr války prožila na Křivoklátsku

• v roce 1952 při vyklízení obchodu otec vylepil do výlohy článek o T. G. Masarykovi

• v roce 1953 rodina nuceně vystěhována

• vystudovala střední zdravotní školu a poté psychologii na FF UK

• během normalizace byla v kontaktu s některými disidenty

• v roce 2025 žila v Praze

Už jako malá dívenka si za války uvědomila, že ne o všem, co se říká doma, může mluvit i na veřejnosti. Právě tehdy Věra Břicháčková pochopila, že žije ve zvláštní době. Netušila však, že v totalitě prožije velkou část svého života.

Schovávali jsme se ve sklepě

Věra Břicháčková, rozená Vodenková, se narodila 14. února 1936 v Praze Františce a Ladislavu Vodenkovým. Rodiče měli pronajaté zahradnictví v Zadní Třebáni u Berouna, kde také prožila dětství. Měla dva mladší sourozence – dvojčata Libuši a Ladislava. V roce 1942 se rodina přestěhovala do Berouna, kde si otec pronajal obchod, ve kterém prodával květiny, ovoce a zeleninu. Následující roky tedy prožila na berounském náměstí, kde bydleli. Závěr války pak strávila v malé vesnici poblíž Skryjí na Křivoklátsku, na jejíž jméno si již nepamatuje. Tam odjela s matkou, sourozenci a slečnou na hlídání, jistou Marií, aby byli stranou posledních vypjatých týdnů. „Schovávali jsme se ve sklepě, když bombardovali Králův Dvůr,“ vzpomíná Věra Břicháčková. Mimo jiné si tak vybavuje, že v závěru války uslyšela v rozhlase, jak Praha volá o pomoc. „Chlapi už si brali zbraně a chtěli jet, ženám se to ale nelíbilo, měly o ně samozřejmě strach,“ vypráví.

Nedlouho po osvobození a návratu do Berouna Věru Břicháčkovou srazilo auto při přebíhání silnice. Následující rok strávila hospitalizovaná v místní nemocnici. „Mně to nevadilo, aspoň jsem měla čas na čtení. To mě moc bavilo,“ připouští. Kvůli této indispozici se nemohla na rozdíl od svých sourozenců zapojit do znovuobnoveného Sokola. Poté, co se vrátila domů, pokračovala ve školní docházce. Komunistický převrat samozřejmě chod rodiny ovlivnil. Ani jeden z rodičů nebyl zastáncem režimu. Když otci úřady nařídily, aby zrušil svůj obchod, rozhodl se, že se alespoň drobností totalitě postaví. „On to vyklidil a vylepil do výlohy Rudé právo se zmínkou o Masarykovi – tehdy se totiž ještě každý rok 7. března připomínalo jeho narození,“ vypráví pamětnice a dodává: „Dostal za to pokutu, tak napsal Zápotockému, že dostal pokutu za článek z Rudého práva, že nepokládá Rudé právo za protistátní tiskovinu.“ Výtisk novin byl z roku 1948 a nedlouho poté, co ho v září 1952 otec vylepil, se ve vyklizeném obchodě objevili dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří mu nařídili, ať noviny odstraní, což také učinil. Měl zaplatit pokutu deset tisíc korun československých, nebo si odsedět 21 dní za mřížemi.

Ladislav Vodenka sepsal dopis tehdejšímu předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, ve kterém zmínil, že se necítí vinen, a zároveň si stěžoval na chování jednoho tamního referenta Okresního národního výboru (ONV).[1] Nedostalo se mu však omluvy ani ničeho podobného, naopak dostal o pár měsíců později, v dubnu 1953, příkaz k vystěhování z bytu. „Městský národní výbor Vám ukládá, abyste tento byt do sedmi dnů vyklidili spolu se všemi příslušníky Vaší domácnosti. Náhradní byt o kuchyni a dvou pokojích je pro Vás zajištěn v Kynšperku nad Ohří,“ píše se v dopise.[2] Důvodem bylo podle úředního sdělení to, že je Ladislav Vodenka „osobou, která je celým svým založením i chováním nepřátelsky zaujata proti lidově demokratickému řádu, tudíž státně nespolehlivou. Kromě toho je Vašeho bytu zapotřebí z důvodu obrany státu.“[2] Proti příkazu se otec odvolal, avšak neúspěšně, a tak se rodina musela stěhovat. Rodiče se ale nepřestěhovali do přiděleného bytu, usadili se ve Stříbru, kde pracovali jako zahradníci a otec později také jako písař.

Když zemřel Stalin, rozesmáli jsme se

Děti už se s rodiči nestěhovaly, sestra bydlela u kamarádky, bratr se šel vyučit betonářem a žil na internátu. Věra Břicháčková se vzhledem k nastalé situaci obávala, jestli se vůbec na nějakou školu dostane. „Zjistili jsme ale, že v Kladně je zdravotní škola, kam berou všechny. Vzali mě s odůvodněním, že budu na internátu převychovaná a nebudu ve styku s rodinou se špatným přístupem ke komunismu,“ říká. Studium ji bavilo, měla skvělé spolužačky a výbornou třídní učitelku. Vybavuje si, jak se v prvním ročníku dozvěděli, že zemřel Stalin, a celá třída se rozesmála. Jedna z učitelek jim tehdy vynadala, že musí přeci držet smutek, ale žádný další důsledek jejich chování nemělo. Vzpomíná také, že si byla v 50. letech dobře vědoma, jaké hrůzy se dějí. „Procesy jsem vnímala, špatně jsem to nesla. Věděla jsem, že žijeme v hrozné době,“ vypráví.

Po maturitě v roce 1957 si podala přihlášku ke studiu psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam ji přes její prvotní obavy bez potíží přijali. Když jí před přijímacími zkouškami v kanceláři na fakultě řekli, že je bláhová, když se hlásí na psychologii ze zdravotní školy, rozbrečela se. Při odchodu ale potkala jednoho z profesorů, který se jí zastal a na zkoušky ji vzal. V dalších letech bydlela na koleji v Opletalově ulici, ve škole měli řadu skvělých profesorů. Pokud se objevil nějaký zarytý komunista, jak říká, na jeho přednášky zkrátka nechodila. O psychoanalýze se sice přednášet nemohlo, ale studenti si poradili – sami si sháněli knihy o daném tématu a půjčovali si je mezi sebou. V roce 1959 se pak provdala za Václava Břicháčka, se kterým se seznámila na fakultě (byl jedním z jejích vyučujících).

Jaro 1968 bylo nadějné

Po promoci nastoupila na psychiatrii v Praze 9, kde působila jako psycholožka pro dospělé a později i pro děti. Prováděla běžná vyšetření, ale také psala znalecké posudky při sporech o děti. Absolvovala také psychoterapeutický a psychoanalytický kurz. Jak vzpomíná, do jejího profesního života režim prý nikterak nezasahoval. „Měla jsem pocit absolutní svobody, dělala jsem, co jsem považovala za nutné, a hlavně jsme třeba všelijak chránili hochy, co měli jít na vojnu. Často přes tu psychiatrii mohli dostat modrou knížku,“ vypráví a dodává: „Diagnostikovali jsme je tak, aby jim to příliš neublížilo, prohlásili jsme je například za depresivní nebo úzkostné.“

V 60. letech se manželům Břicháčkovým narodili syn a dcera. Brzy přišlo pražské jaro a s ním mnoho společensko-politických změn. Byl znovuobnoven Junák, do jehož činnosti se zapojil manžel pamětnice – v letech 1968–1970 působil jako jeho místonáčelník. Jakožto člena Komunistické strany Československa (KSČ) ho po počátku normalizace čekalo kvůli jeho činnosti ve skautingu vyloučení ze strany. Už na počátku roku 1969 ho vyhodili z fakulty, kde učil, mimo jiné proto, že se účastnil se studenty protiokupační stávky.

Rodina prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy v Písku, odkud pocházel Václav Břicháček. Sama Věra Břicháčková emigrovat nechtěla, byla v Československu doma a neuměla si představit, že by svou rodnou zem opustila. Naproti tomu manžel by klidně za hranice odešel. Nakonec však zůstali a museli si postupně zvykat na nové pořádky. Manželé se začali stýkat s některými lidmi z prostředí disentu. Velkou přítelkyní Věry Břicháčkové byla například Eda Kriseová, kterou znala ze studií. Ta jí často půjčovala zakázané tiskoviny, které měla vždy k dispozici jen 24 hodin a pak je musela vrátit. Během normalizace se také setkala s Václavem Havlem, kterého k ní poslali do ordinace. Kdy přesně se to stalo a za jakých okolností, si už přesně nepamatuje. „Psychiatr mi ho poslal, takže mně tam seděl taky Havel. Mému šéfovi tehdy volal ředitel, aby mu poslal chorobopis Havla, a on říkal: ,Psychiatrické chorobopisy se nepůjčují.´ A protože věděl, že to ten ředitel stejně získá, tak u Havla vždycky napsal: datum – deprese, další datum – deprese, a ani slovo jiného,“ vypráví pamětnice.

Sametovou revoluci uvítala samozřejmě s nadšením a i po pádu režimu se věnovala psychologii a psychoterapii. Pracovala jako soudní znalkyně v oboru zdravotnictví, klinická psychologie a psychiatrie na odboru zdravotnictví Městského a Krajského soudu v Praze. V roce 2025 žila v Praze.

 

[1] Dopis je dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] Příkaz k vystěhování je dostupný v sekci Dodatečné materiály.