Michael Brack

* 1949

  • „Jsem vlastně Československu a Alexandru Dubčekovi vděčný, protože dal mému životu směr, díky němuž se dnes cítím spokojeně a mohu říct: 'Dobře, neudělal jsi vždycky všechno správně, ale ani jsi toho moc nepokazil.' Prožil jsem život tak, že dnes mohu zpětně pohlédnout na tu dobu se všemi jejími složitostmi a nedorozuměními, jaká mladý člověk prožívá. A vlastně za to vděčím Alexandru Dubčekovi a Československu.“

  • „Na podzim roku 1989, muselo to být v říjnu – na konci října, jsem v mém regionu… Že bylo založeno Nové fórum, to jsme věděli skrze západoněmecká média a rozhlas. Tak jsem navázal kontakt s lidmi, které jsem znal, sehnal jsem si podklady a pokusil jsem se v našem regionu založit místní buňku Nového fóra. Našel jsem lidi, kteří do toho šli se mnou. Kvůli tomuto pokusu o založení jsem propásl večer 9. listopadu a dozvěděl se vše až další den ráno. Vydal jsem se pak hned do Západního Berlína se svou tehdy čtrnáctiletou dcerou.“

  • „Vězení v ulici Lindenstrasse v Postupimi bylo postaveno ještě za vlády císaře a od těch dob sloužilo stále jako vězení, i v období nacismu. Například tam byly výhradně cely pro jednoho vězně. Dále tam umístili na zdi červené semafory, takže vězeň se nikdy nesetkal s jiným vězněm. Když se rozsvítilo červené světlo na semaforu, znamenalo to, že chodbou je veden jiný vězeň, takže zazněl pokyn: ‚Obličej ke zdi! Ruce za záda!‘ Nevím, proč to tak dělali, pravděpodobně to byl druh bílého mučení, tedy psychického mučení, aby člověk nikdy nezahlédl nikoho jiného. Nebo aby si vězni nemohli vyměnit povzbudivý či soucitný pohled, tomu chtěli bachaři zabránit.“

  • „Jak dlouho trvá napsat takový nápis?“ – [Píše rukou do vzduchu] „A-Ť Ž-I-J-E D-U-B-Č-E-K! – Jak dlouho to trvá?“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.08.2025

    (audio)
    délka: 01:55:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V roce 1968 jsem protestoval proti invazi do Československa. To mi pomohlo stát se tím, kým jsem chtěl být

Michael Brack, kolem roku 1968
Michael Brack, kolem roku 1968
zdroj: pamětník

Michael Brack se narodil v březnu 1949 a vyrůstal v poválečném Berlíně. Stavba Berlínské zdi rozdělila jeho rodinu. Během dospívání odkrýval lživou povahu komunistického režimu, poslouchal Beatles a Rolling Stones, nechal si narůst dlouhé vlasy, jezdil na koncerty rockové hudby. V létě 1968 se také několikrát vydal do Prahy, kde mu učarovala uvolněná atmosféra. Když se 21. srpna 1968 z rádia dozvěděl o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, ihned se rozhodl jednat. S kamarádem Wolfgangem Püschelem vzali barvu a štětce a v noci popsali zdi u nádraží: „Es lebe Dubček!“, „Freiheit für die ČSSR!“ (Ať žije Dubček! Svobodu Československu!) Když potom probíhalo zatýkání osob vyjadřujících protest proti situaci v Československu, Michael Brack se na tři týdny ukryl u příbuzných na statku. Tajná policie Stasi ho nečekaně zatkla až na podzim 1969. V různých věznicích strávil několik týdnů. Po propuštění z vazby se ho ujal disident Gerd Poppe s manželkou Ulrikou. V jejich berlínském bytě se seznámil také s písničkářem Wolfem Biermannem, malířkou Bärbel Bohley a dalšími disidenty. Přátelé mu dopomohli ke studijnímu místu, avšak studium herectví a divadelních věd musel opustit kvůli povolávacímu rozkazu. Sloužil u tzv. Bausoldaten, tedy ve stavební jednotce, obdobě českého PTP. Po svatbě se s manželkou odstěhoval na statek v obci Hartmannsdorf u Berlína. Choval ovce, na statku hostil schůzky východoněmeckých disidentů, materiálně podporoval také hnutí Solidarita v Polsku. Po pádu Berlínské zdi založil Michael Brack místní buňku Nového fóra a v komunálních volbách na podzim roku 1990 byl zvolen starostou Hartmannsdorfu, načež zároveň vystudoval správní právo. Po odchodu do důchodu působí jako pamětník a průvodce v někdejší věznici Stasi v berlínském Hohenschönhausenu. V roce 2025 byl vyznamenán Spolkovým řádem za zásluhy.