„Jednoho dne se mi podařilo svolat celopodnikovou schůzi kvůli založení Občanského fóra. Sešli jsme se všech 354 lidí. No ale vedení KSČ pozvali z Brna nějaké funkcionáře, ti se posadili za ten předsednický stůl, vymezili nám jednu hodinu na tu schůzi – víc ne – a teď nám tam začali vykládat nějaké hrůzy,co se děje v Polsku, a já nevím, co všechno. Tak já jsem vystoupila a říkala jsem: ´Tak my jsme se tady sešli, abychom se seznámili s podmínkami vstupu do OF a abychom si řekli, co to je. Nechceme tady poslouchat nějaké těžkosti Polska – oni si to tam vyřeší sami.´ Kolega, Ing. Krečenko, vystoupil a prohlásil, že tady paní Blanková má pravdu a že teda budeme hlasovat, bez řečí. Že kdo se chce přihlásit, ať zvedne ruku. A zvedli se úplně všichni. Jediný se tam nepřihlásil náš zaměstnanec a to byl takový poctivý (komunista) z Ostravy, Ing. Lanča, ten odmítl do toho vstoupit. Ale dokonce i ti funkcionáři všichni se taky hlásili do OF. No tak to já jsem z toho byla zděšená, jsem říkala: ´No tak teď nám tam půjdou komunisti!´ Tak mne kolega jeden odvezl do Mánesa, tam byl jako poradce Martin Palouš. Tak jsem k němu přišla a říkám: ´Prosím Vás, co máme dělat? Oni se nám tam hlásí komunisti!´ No a on říká: ´Bereme všechny, to nevadí! Všechny, co se tam přihlásili, tak je nahlašte.´ No a tak jsem volala na přírodovědeckou fakultu, tam bylo středisko OF k tomu Pánkovi a hlásila: ´354 lidí tady vstoupilo do OF, pouze jeden Lanča ne.´ No, dcera to tam slyšela a povídá: ´No to je máma – to je máma z Výzkumného ústavu zemědělských strojů.´ Tak takhle to vypadalo tam u nás."
„(Máma) byla v té oblasti hodně oblíbená. A bylo to nedaleko našeho bydliště. Stalo se potom to, že ji začali předvolávat na StB, na vnitro, a chtěli, aby spolupracovala s nimi. Aby v podstatě donášela na lidi, co si tam povídají. Tak tam byla asi třikrát a otec potom se rozhodl, že tomu udělá přítrž takovým hrubým způsobem. Šel tam s ní, dostal se tam a udělal jim tam strašný rámus, že si nepřeje, aby ji předvolávali, aby ji tam někam volali, že on neví, co tam s ní dělají. Prostě jakoby žárlivou scénu nebo něco takového. A že jim to tam všechno rozmlátí, prostě udělal ze sebe takového to… A tak se z toho dostala celkem dobře.“
„Teď, když tam byly ty nálety, neustálý bombardování – tam prostě ta fronta procházela sem tam. Ať na začátku války, na konci války, prostě pořád. A i když se vzdálila fronta, tak tam na tom území zase řádila taková nacionalistická skupina ukrajinská - Banderovci jim říkali. A ti prostě napadali všechny národnosti, chtěli to území vyčistit jenom pro Ukrajince. To území, které zabrala sovětská vláda. Takže ty poměry tam byly strašlivý. Dlouhou dobu, si vzpomínám, jsme byli v takovém tom městském krytu. Ale tam byly takové nepředstavitelné podmínky – jednak hygiena, nemoci, všechno možný. Tak nám starší lidi, takoví, kteří zůstali – muži, vykopali u toho domu, kam jsme se přestěhovaly s maminkou… Byl tam pískovcový svah za domem a oni tam vykopali takový tunel, kam jsme se při náletu pak ukrývaly. No ale, abychom třeba stačily do toho tunelu doběhnout, tak například v létě jsme spaly před tím tunelem na zahradě a přikrývky jsme měly přikrytý tmavými dekami. Maminka měla v náruči tu moji mladší sestru, která byla mimino, já jsem se chytla za sukni a utíkali jsme do tunelu. Tam prostě padaly bomby z ničeho nic. Tam na dvoře byla odstavená taková kuchyňská pohovka – pérovaná. Tam spadla bomba a se do toho takhle (zabořila) a naštěstí nevybuchla, protože jí ty péra a ta pohovka změkčily dopad, takže to tam takhle bylo. A při náletu – to maminka byla taky – nestačily jsme utíkat, a moje sestřička spala v postýlce a bylo to u okna. A teďka najednou bombardování. Všechna okna v domě se vysypala, a to jedno ne. Maminka stačila akorát mě chytnout a stoupla si mezi veřeje dveří, aby mě ochránila. Tak to byl takový zázrak. To se nedá válečné hrůzy vylíčit. Proto já teď s těmi Ukrajinci taky tak soucítím.“
Světla Svítková, později provdaná Blanková, se narodila v roce 1939 ve městě Luck, centru západní, tedy polské, Volyně. Pocházela ze zámožné a dobře postavené rodiny, která hrála aktivní roli ve zdejší české komunitě. Její dědeček Václav Bečka spoluzakládal místní matici českou a podporoval místní kulturní život. Její otec Josef Svítek měl autodopravní společnost, matka Evženie se starala o rodinu. Idylické dětství přerušila II. světová válka. V době nacistické okupace rodina schovávala na půdě židovskou holčičku. Během bombardování se opakovaně ukrývali v městském krytu, leckdy až tři týdny v kuse. V regionu řádili ukrajinští ultranacionalisté Banderovci, během tzv. Volyňského masakru vraždili polské rodiny. Po příchodu Rudé armády zase řádilo NKVD – vysídlovali celé rodiny na Sibiř. Světlin otec Josef, spolu se svými pěti bratry, se přidal k 1. československému armádnímu sboru, známému jako Svobodova armáda. Její matku Evženii kvůli tomu opakovaně vyslýchala NKVD. K armádě se přidala i Světlina nejmladší teta Evženie, tehdy sedmnáctiletá, a stejně tak její sestřenice, taktéž sedmnáctiletá. Když válka skončila a oblast západní, tedy polské, Volyně získali Sověti, většinu Čechů z oblasti odešla zpět do Československa – všichni chtěli od sovětské vlády co nejdál. Širší rodina Světly se taktéž vrátila a usadila v Mariánských Lázních. Její rodiče si vzali úvěr a starali se o menší hotel, než jejího otce Josefa zatkli a odsoudili k šestnácti měsícům nucených prací v jáchymovských uranových dolech. Byl propuštěn díky přímluvě Ludvíka Svobody, jemuž během bojů na Dukle dělal řidiče. O hotel však rodina přišla a Světlu od té doby pronásledoval špatný kádrový posudek, kvůli němuž nemohla studovat. StB se snažila naverbovat jak její matku Evženii, tak Světlu, pod příslibem, že jí umožní studium. Obě ženy nátlaku odolaly. Protože uměla jazyky, pracovala na recepci hotelů v Mariánských Lázních i Karlových Varech, později v bance, až se v roce 1962 provdala do Prahy za jaderného fyzika Jiřího Blanka. Tomu bylo nabídnuto místo ve Spojeném ústavu jaderného výzkumu v Dubne nedaleko Moskvy, rodina tam odjela na čtyři roky. Do Prahy se vrátila v roce 1967, sdílela nadšení z Pražského jara, vítala uvolnění i svobodu slova, podporovala Dubčekovy reformy. Vpád vojsk Varšavské smlouvy považovali za tragédii. Po návratu do Prahy Světla dálkově vystudovala tříleté bakalářské studium Institutu průmyslového práva a působila jako patentová rešeršistka. Během prověrek začátkem sedmdesátých let prohlásil Jiří Blank, že nesouhlasí s okupací, čímž si celá rodina – nyní už s dvěma dcerami – vysloužila špatný kádrový posudek. Pád režimu vítala celá rodina – chodili demonstrovat na Václavské náměstí, poslouchali projevy Václava Havla. Světla vedla v práci stávkový výbor a nabádala lidi, aby vstoupili do Občanského fóra. Poté, co její muž v únoru 1990 zemřel na rakovinu, propadla práci. V roce 2025 žila v Praze a věnovala se svým dcerám, vnoučatům i pravnoučatům.