Alžběta Blahutová

* 1940

  • "My jsme měli číslo devět a ten dům byl hned u hájenky. Na Růženec vedly dvě cesty, spodní cesta a vrchní cesta. My jsme bydleli u té spodní cesty a vedle nás bydleli Schwábovi, Hercigovi tam bydleli; byla tam hospoda, Täuber se jmenoval. A šla cesta na Borůvkovou horu. Kaple, ten kostelíček, ten tam stál taky dost dlouho, až do 49. roku. Potom ho taky zbourali. Potom tam bydleli Sauerovi, Neugebauer; potom tam byl finanční dům a v té hájence tam bydlela jedna paní, jedna dcera provdána v Travné, tady u Jablunkova."

  • "Tatínek zemřel v 50. roce a nikdo se nemohl postarat o rodinu, tak oni [sourozenci] museli chodit do lesa do práce, aby jsme rodinu uživili. A já jsem byla nejmladší a měla jsem jít v 46. roce do první třídy, a bohužel český stát mě nechtěl, protože tenkrát existovalo státní občanství české a to bohužel tatínek zemřel a nedosáhl na něj; bylo o něj zažádáno, ale nedostali jsme státní občanství. Tak já jsem chodila do první třídy až v devíti letech, v 49. roce."

  • "My jsme se museli ze chvíli na chvíli z Růžence vystěhovat. To už bylo po válce. A že to tam Češi zaberou a že to budou bourat. Tatínek tam pokrýval nový eternit na střechu a takové věci dělal. Bylo to strašné v mých očích, jak já si tak vzpomínám."

  • „Měli jsme jít také na odsun. Náš tatínek byl vyučený nožíř a dělal myslivcům střenky a knoflíky z pravého paroží. Třikrát za námi přišel vysídlovací komisař, že se máme připravit, že do týdne také půjdeme do Německa. Blížilo se to datum a čekali jsme, že pro nás někdo přijede, protože na Růženci žádné auto nebylo. Lidi odtud nejprve převáželi do sběrného tábora v Mikulovicích. Najednou přišli, že si máme vybalit, že na odsun nepůjdeme. Lesy se za tatínka přimluvily a viděly, že jsme docela malé děti. Maminka měla těžké problémy s očima, což jsem později zdědila.“

  • „Vyšla jsem ze školy a nemohla jsem se jít nikam učit, protože mám jen čtyři roky obecné školy. Z páté třídy jsem udělala zkoušky. Jsem zapsaná v obecní kronice, protože jsem byla nejlepší žačka ve škole. A to když jsem nastoupila, tak jsem neuměla slovo česky. Jak se mi ve vyučování chtělo jít na záchod, tak jsem se musela přihlásit a ukázat na dveře jako hluchoněmá. Taky jsem si zažila šikanu, že jsem malej Hitler a kdesi cosi. Nikdy jsem si toho nevšímala a velice rychle jsem se s nimi sžila.“

  • „Sestra se chtěla vdávat, protože čekala dítě s polským vojákem. Rodný list měla na matrice v Javorníku. Tatínek to vyřídil a patnáctiletý bratr šel za ní a donesl jí potřebné dokumenty. Bylo jí smutno, a tak ho tam asi tři týdny zdržela. Bohužel ale přišli Poláci a už nesměl zpátky. Pak tam ještě nějaký čas žili a potom je Poláci poslali na odsun do Německa. Za Hitlera to bylo možný, takže sestra si vzala padlého vojáka u fotografie a v černých šatech.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bílá Voda, 09.02.2016

    (audio)
    délka: 02:02:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Javorník, 26.03.2025

    (audio)
    délka: 02:00:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na konci světa

Alžběta Blahutová
Alžběta Blahutová
zdroj: archiv pamětnice

Alžběta Blahutová, za svobodna Fischerová, se narodila 17. března 1940 v osadě Růženec (německy Rosenkranz). V této osadě uprostřed lesů Rychlebských hor prožila dětství. Stejně jako všichni obyvatelé Růžence byli i její rodiče německé národnosti. Po válce je nezařadili do odsunu Němců a nakonec se stali posledními obyvateli Růžence. Po jejich odchodu v roce 1949 buldozery československého vojska srovnaly se zemí sedm domů a kapli sv. Antonína Paduánského. Zůstala jen místní hájenka. Několik let pak rodina žila v odlehlé hájence v dnešní oboře Jedlovec, než se v druhé polovině 50. let přestěhovali do Bílé Vody. Tam Alžběta Blahutová bydlela i v době natáčení v roce 2025.