Alžběta Blahutová

"Tatínek zemřel v 50. roce a nikdo se nemohl postarat o rodinu, tak oni [sourozenci] museli chodit do lesa do práce, aby jsme rodinu uživili. A já jsem byla nejmladší a měla jsem jít v 46. roce do první třídy, a bohužel český stát mě nechtěl, protože tenkrát existovalo státní občanství české a to bohužel tatínek zemřel a nedosáhl na něj; bylo o něj zažádáno, ale nedostali jsme státní občanství. Tak já jsem chodila do první třídy až v devíti letech, v 49. roce."

"My jsme se museli ze chvíli na chvíli z Růžence vystěhovat. To už bylo po válce. A že to tam Češi zaberou a že to budou bourat. Tatínek tam pokrýval nový eternit na střechu a takové věci dělal. Bylo to strašné v mých očích, jak já si tak vzpomínám."

„Měli jsme jít také na odsun. Náš tatínek byl vyučený nožíř a dělal myslivcům střenky a knoflíky z pravého paroží. Třikrát za námi přišel vysídlovací komisař, že se máme připravit, že do týdne také půjdeme do Německa. Blížilo se to datum a čekali jsme, že pro nás někdo přijede, protože na Růženci žádné auto nebylo. Lidi odtud nejprve převáželi do sběrného tábora v Mikulovicích. Najednou přišli, že si máme vybalit, že na odsun nepůjdeme. Lesy se za tatínka přimluvily a viděly, že jsme docela malé děti. Maminka měla těžké problémy s očima, což jsem později zdědila.“

„Vyšla jsem ze školy a nemohla jsem se jít nikam učit, protože mám jen čtyři roky obecné školy. Z páté třídy jsem udělala zkoušky. Jsem zapsaná v obecní kronice, protože jsem byla nejlepší žačka ve škole. A to když jsem nastoupila, tak jsem neuměla slovo česky. Jak se mi ve vyučování chtělo jít na záchod, tak jsem se musela přihlásit a ukázat na dveře jako hluchoněmá. Taky jsem si zažila šikanu, že jsem malej Hitler a kdesi cosi. Nikdy jsem si toho nevšímala a velice rychle jsem se s nimi sžila.“

„Sestra se chtěla vdávat, protože čekala dítě s polským vojákem. Rodný list měla na matrice v Javorníku. Tatínek to vyřídil a patnáctiletý bratr šel za ní a donesl jí potřebné dokumenty. Bylo jí smutno, a tak ho tam asi tři týdny zdržela. Bohužel ale přišli Poláci a už nesměl zpátky. Pak tam ještě nějaký čas žili a potom je Poláci poslali na odsun do Německa. Za Hitlera to bylo možný, takže sestra si vzala padlého vojáka u fotografie a v černých šatech.“