Josef Bialas

* 1927  †︎ 2025

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Vor der Kaserne Vor dem großen Tor Stand eine Laterne Und steht sie noch davor. […] Und alle Leute soll'n es seh'n Wenn wir bei der Laterne steh'n |: Wie einst Lili Marleen." :| „U vstupní brány našich kasáren lucerna právě začala už plát. […] A všichni pak spatří pod lampou tu stálou lásku neměnnou s krásnou Lili Marlene.“

  • „Musel mít papíry [dokumenty], Soldbuch [vojenskou knížku]. Neměl Soldbuch – SS-man. Tak, každý měl většinou vojenské papíry. Já též. A jeden starší chlap [mi řekl]: ‚Jenom ten Soldbuch nevyhazuj, ten [musíš mít] stále u sebe a ukážeš jim, co jsi zač, že jsi musel jít na vojnu, v tom Soldbuchu. A že jsi ještě mladý.‘ Tak já jsem ji stále měl. A ještě ji mám někde doma ve skříni, ten Soldbuch, ještě ho mám." – "A kdo ho neměl, toho popravili?" – "Kdo ho neměl – SS-man. Na bok. A už šel." – "A oni je stříleli, nebo věšeli?" – "Oběsili a hotovo, nehráli si s tím." – "To jste přímo viděl?" – "Některé zastřelili a některé oběsili.“

  • „Jak nás zajali? To bylo hrubo [tvrdé]. Tož normálně: ‚Idi sjuda [pojď sem].‘ V řadě jsme šli do kabiny a tam nás potom cajdovali [hlídali, kontrolovali]. A vyšetřovali, kdo jsme – jestli je to SS-man, nebo dobrovolník. A tyto stříleli přímo před námi. Zastřelili a hotovo. Byla to hrůza. Vojna je zlá. Jeden je pak na druhého jak pes.“

  • „V jedné velké místnosti [v zajetí v kasárnách] nás bylo dvanáct. V dalších místnostech byli zase jiní [zajatci]. Oni nás všechny zajali a hned transportovali. [Voják] nás počítal – tolik a tolik [zajatců rozdělit] sem, tolik tam. A tak nás rozdělili. Museli jsme tam sedět. Dostali jsme trochu vody a takovou polévku, eintopf. Víc už si nepamatuju. To víš, hlad byl. Zásoby, co jsme měli, jsme už snědli, a tak byl každý hladový jak pes. Já toho moc nesnědl, ale byli takoví, co jedli hodně, a ti křičeli: ‚Hlad, hlad, Hunger, Hunger!‘ A to pořád dokola.“

  • „Padlo tam mnoho nevinných při tom, jak střílely kulomety. A oni přitom křičeli: ‚Nestřílejte! Deutschen – Němci!‘ Ale [němečtí vojáci] tam na ně stejně stříleli a zastřelili i [vlastní] vojáky. To se stávalo často. Nestačili ani odvážet rakve.“

  • „V té dědině už nikdo nebyl, nikdo tam nebydlel. Tam už byla fronta. Potom už se to tam začalo bít. Všechny byty tam byly prázdné. Všichni utíkali. Ti, co měli krávy, utíkali s vozy, jiní s auty. Každý, kdo něco měl, tak hleděl utéct z vesnice. Nakonec byla vesnice úplně smetená. Všechno zorané, všechno zapálené, všechno bylo hin [zničené]. Takže už jsme tam nemohli zůstat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hlučín, 16.05.2024

    (audio)
    délka: 48:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Hlučín, Dlouhoveská 79, 14.08.2024

    (audio)
    délka: 01:22:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sedmnáctiletý Čech musel bojovat za Hitlera

Josef Bialas, vojenská knížka wehrmachtu, Breslau (Vratislav), leden 1945
Josef Bialas, vojenská knížka wehrmachtu, Breslau (Vratislav), leden 1945
zdroj: Soukromý archiv pamětníka

Josef Bialas se narodil v české rodině v Hlučíně 1. června 1927. Jeho otec Vilém pracoval jako horník, matka Anastasie se starala o domácnost. Rodina vlastnila malé zemědělské hospodářství. Josef měl starší sestry Annu a Lenu. Po vynuceném odtržení Sudet od Československa bylo Hlučínsko připojeno k nacistickému Německu a z rodiny Bialasových se stali říšští občané. Josef musel v roce 1938 vstoupit do Hitlerjugend (Hitlerova mládež). V roce 1944 byl povolán do Říšské pracovní služby (RAD – Reichsarbeitsdienst), v jejímž rámci budoval ve Slezsku obranná postavení proti postupující sovětské armádě. V lednu 1945, ve svých 17 letech, musel nedobrovolně narukovat do německého wehrmachtu. Sloužil jako pěšák u pozemního vojska. Se svou jednotkou se účastnil bojů o Festung Breslau (pevnost Vratislav). Na konci války byl při ústupových bojích raněn v Sovích horách. Dne 8. května jej u Hradce Králové zajala sovětská armáda. Po roce věznění v zajateckém táboře se směl vrátit do Hlučína. Po celý život pracoval jako dělník. V roce 1948 se oženil s Karlou Jendrečkovou, se kterou měli děti Ericha, Zdeňku a Viléma. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žil v Hlučíně. Zemřel 3. dubna roku 2025.