Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Baldinský (* 1948)

• narozen 7. února 1948 v Praze

• vyučil se soustružníkem

• v roce 1967 založil rodinu

• v letech 1967–1968 rozvíjel kontakty s křesťanskou komunitou Porte Aperte v Livornu

• v roce 1973 nastoupil na místo řidiče Dopravního podniku hl. města Prahy

• od poloviny 70. let se aktivně účastnil života skryté církve, tzv. Pražské obce

• v roce 1981 sepsal tzv. Podněty pracujících, za což byl vyšetřován StB a následně propuštěn

• od roku 1982 pracoval jako sanitář v motolské nemocnici

• během svého úvazku v nemocnici vystudoval střední zdravotnickou školu

• v roce 1989 se účastnil svatořečení Anežky České v Římě

• navázal kontakt s organizací Centro Mondialità Sviluppo Reciproco v Livornu

• v letech 1990–1995 působil jako ředitel rozvojové misie Chekopelo v Tanzanii

• v letech 2000–2014 se účastnil rozvojových projektů misie v Kamsambě

• v roce 2025 žil v Praze a rozvojové projekty řídil přes spolek Misijní banka ubožáků

Příběh Pavla Baldinského je cestou od dětství na pražském Žižkově přes vzdor vůči totalitě, hluboké zakotvení ve víře a občanskou odvahu až k rozvojové práci v Tanzanii. Život, v němž se osobní odpovědnost, víra a služba druhým staly pevnou osou navzdory proměnám doby.

Žižkovský kluk

Narodil se v Praze 7. února 1948 jako druhý syn Antonína a Boženy Baldinských. Rodiče pocházeli z jihočeské Bechyně a do Prahy se odstěhovali krátce po svatbě. Otec nejprve pracoval na stavbách jako zedník, později jako polír a technický pracovník v Armabetonu a u Vojenských staveb. Maminka, přestože byla vyučená švadlena, zůstávala s dětmi v domácnosti. Pavel Baldinský na ni vzpomíná jako na mírnou, laskavou a vytrvalou duši, obdařenou přirozenou inteligencí.

Rodiče se hlásili ke katolické církvi, jejich víra však byla velmi tradiční. „Když jsme míjeli kostel na Žižkově a někde zaklinkal zvon, maminka mě nutila pokleknout přímo na chodníku… Udělal jsem to jednou, a pak jsem jí řekl, že to dělat nebudu. Nechtěl jsem nikde na veřejnosti prezentovat, že jsem věřící,“ vzpomíná Pavel Baldinský na svůj první vzdor. O nedělích však rád ministroval v kapli sv. Vojtěcha na Balkáně.

Své dětství prožil na pražském Žižkově a tam také nastoupil školní docházku. Když se ve škole spolužáci stávali pionýry, Pavel z vlastního popudu šátek odmítl. „Já jsem měl takový zvláštní vnitřní pocit, že tohle se mě netýká. Cítil jsem, že já stojím někde jinde.“ Na pozdější vyptávání soudružky učitelky odpověděl, že je věřící. 

Protože jsem byl čistá duše

Jeho sourozenci byli o osm let starší bratr Jiří a o dva roky mladší Helenka. Ta prodělala ve svých pěti letech těžký zánět mozkových blan, který se trvale podepsal na jejím zdraví. Školní prázdniny trávili většinou v jižních Čechách u prarodičů. Přestože jejich hospodářství již pohltila kolektivizace, rád se účastnil zemědělských prací. 

Nezapomenutelným zážitkem byly žně, při nichž ho předseda družstva pověřil prací se sekačkou taženou koněm. „Sekal jsem asi čtrnáct dní. Mým úkolem bylo posekat pole, pak přepřáhnout a dovézt lidi zpět do vesnice a ráno naopak. Když to skončilo, zeptal se mě předseda: ,A chceš peníze, nebo diplom, nebo nějaké potvrzení?‘ A já jsem řekl: ,Já peníze nechci, já radši ten diplom.‘ Protože jsem byl čistá duše a věděl jsem, že ho přinesu paní učitelce a ta ho vyvěsí na nástěnku.“

Od malička byl fascinován technikou, a proto nebylo překvapením, že po ukončení základní školy nastoupil do učení na soustružníka v Karlínské strojírně. Tam poznal mistra, který ho pro řemeslo nadchl. „To byla velká škola. Člověk si otevírá obzory, zjistí, že řemeslo má své půvaby, a ti, kteří v něm pracují, jsou svým způsobem umělci,“ vysvětluje pamětník. Významné místo v jeho životě zaujímal také sport. Nejprve se věnoval judu, poté cvičil prostná, ve dvanácti letech byl zlákán do fotbalového klubu a nakonec ho školník přivedl k šachu, v němž reprezentoval školu. „A pak jsem se zamiloval a všechno šlo bokem…“

Pán Bůh má asi nějaké jiné úmysly

Se svou budoucí ženou Miriam se seznámil přes své kamarády ze Smíchova. Oba k sobě od počátku cítili silnou vazbu. Pamětník s úsměvem vypráví, jak se od sebe jednoho krásného večera nedokázali odloučit, a tak jeden druhého opakovaně doprovázeli ze Žižkova na Smíchov a zase zpět. Po roce od seznámení se konaly zásnuby a dva roky poté, v roce 1967, slavili svatbu, kterou si – navzdory komunistickému zázemí rodiny své nastávající – Pavel Baldinský prosadil v kostele. „Má víra byla ještě hodně nezralá, ale cítil jsem, že je neodložitelná.“

V období politického uvolnění navázali novomanželé písemný kontakt s italskou katolickou komunitou Porte aperte. Své nové přátele z Livorna stačili navštívit, jejich pobyt v Praze však náhle přerušila srpnová vojenská invaze a Italové tehdy odjížděli „k smrti vyděšení“. Po událostech osmašedesátého roku zvažovali emigraci, ale rozhodli se zůstat. „Pochopil jsem, že Pán Bůh má asi nějaké jiné úmysly,“ vzpomíná Pavel Baldinský. Nechtěl však zůstat pasivní. Věřil, že komunismus je jen krátkou historickou epizodou, a bytostně cítil, že jeho místo je v církvi.

Povolávací rozkaz ho kvůli administrativnímu pochybení armády zastihl až ve chvíli, kdy už byl otcem. Nakonec se podařilo vyjednat kompromis: pět měsíců strávil v kasárnách a zbytek vojenské služby si odsloužil prací v Metrostavu. Přijímač, který absolvoval v dejvických kasárnách, se neobešel bez šikany. Pavel Baldinský však na tuto zkušenost vzpomíná jako na jeden ze zásadních momentů osobního zrání a sebepoznání.

Ubíral se vlastní cestou

Přes rodinného přítele, patera Josefa Mixu, a salesiánského kněze Václava Komárka se manželé Baldinští stali součástí společenství vedeného Fridolínem Zahradníkem,[1] jenž se po srpnové invazi snažil budovat nezávislá křesťanská společenství schopná odolat i případnému novému pronásledování. Členové společenství, později známého jako Pražská obec, sdíleli svůj duchovní život, intenzivně studovali teologii a byli si vzájemně oporou také v materiálních záležitostech.

Bezpečným místem setkávání se jim stal starý polorozbořený dům, zakoupený od husitské církve ve Strašicích na Rokycansku, který po dlouhá léta společně opravovali. Pavel Baldinský s pobavením vzpomíná na slova tamního předsedy národního výboru, který koupi domu komentoval slovy: „Heleďte se, pane Baldinský, upřímně, já jsem rád, že ta církev už je pryč, že tady nezaclání, že je to vaše. Vy si tam udělejte hezkou dovolenou.“

Když po ukončení teologických studií přijímali muži z Pražské obce ilegálně kněžské svěcení, pamětník se necítil být ke kněžství povolán a ubíral se vlastní cestou.

Tady jsem byl a tohle jsem vnímal – nazdar bazar

Po vyučení nastoupil jako řidič do Metrostavu a od roku 1973 pracoval jako šofér v Dopravním podniku hlavního města Prahy. Když se po bezmála deseti letech služby rozhodl podnik opustit, sepsal dokument nazvaný Podnět pracujících, v němž ze své pozice kriticky poukázal na podnikovou politiku a každodenní praxi. Jako úsekový důvěrník smíchovského provozu nechal text podepsat svými kolegy a následně jej odeslal na ředitelství.[2]

„A nemyslel jsem to zle a vůbec jsem nechtěl nic extra dosáhnout, ale říkal jsem si, že než odejdu, tak se k tomu vyjádřím, tak jakoby obrazně bouchnu pěstí do stolu a řeknu: ,Tady jsem byl a tohle jsem vnímal – nazdar bazar.‘ Nic víc. A tak jsem to napsal.“

Zpětná vazba, kterou svému zaměstnavateli poskytl, vzbudila na ředitelství opravdové zděšení. Pamětník byl okamžitě odvolán z pozice řidiče a předvolán do Bartolomějské, kde mu ústy vyšetřovatelů bylo sděleno, že „Podnět pracujících“ je pamflet, o němž informovala Svobodná Evropa, což se považuje za poškozování zájmů republiky v zahraničí se sazbou pěti let. Nejvíce však StB zajímaly dvě stovky podpisů zaměstnanců, kteří se k dokumentu připojili. „Ti, co to podepsali, byli vystrašení, ale já to nedal, nikoho jsem neprozradil,“ dodává Pavel Baldinský.

„A vytáhli na mě jednu věc, kterou jsem si vůbec neuvědomoval. Ano, věděl jsem, že se cosi děje, ale vůbec jsem si ji nedával do souvislosti, tím mě velice zaskočili, že mi řekli: ,Vy tu zakládáte odbory po polském vzoru.‘ Zakládat odbory po polském vzoru, ano, to byla tehdy tak aktuální věc pro partaj a samozřejmě pro celou tu strukturu té StB, že jsem to ani nedomyslel.“

Ředitelské intriky

Dopravní podnik se pak svého neposlušného řidiče snažil maximálně izolovat od kolegů. Aby se nemohl účastnit schůze zaměstnanců, při které se měl jeho „pamflet“ probírat, obdržel výzvu k účasti na vojenském cvičení. Situaci mu však pomohla vyřešit závodní lékařka Marie Svatošová, známá z křesťanských kruhů. Vystavila mu neschopenku, čímž vzal záměr ředitelství za své.

Reakcí Dopravního podniku byla výpověď, kterou pamětník na radu svého právníka nepřijal. Odůvodněna byla smyšleným obviněním z „neplnění pracovních povinností“, což se následně stalo předmětem sporu, v němž našel zastání u svých kolegů.[3] Tečku za celou kauzou udělal až soud, při němž zaměstnavatel přijal pamětníkův návrh odchodu za úhradu ušlého zisku.

Následovalo období hledání, kterým směrem se má jeho profesní cesta dále ubírat. Protože ho dlouhodobě přitahovalo zdravotnictví, rozhodl se nastoupit jako sanitář na krční oddělení motolské nemocnice. Jednoho dne si na oddělení všiml známé tváře – bývalého ředitele Dopravního podniku, který se mu svěřil: „To jsi nezažil, co jsem měl kvůli tobě potíží… Já jsem kvůli tobě nespal, já nevěděl, jak to vyřešit.“ A dále líčil, jak od něj dali všichni ruce pryč, protože to „s tím Baldinským neumí vyřešit“. 

Věděli, že je to jejich místo

Významnou událostí v pamětníkově životě byla účast na svatořečení Anežky České v listopadu 1989. K výjezdu na Západ dostali – zcela nečekaně – on i jeho žena cestovní víza, avšak s varováním, aby se v kapitalistické cizině nedružili s Václavem Havlem ani s jinými „pochybnými existencemi“. Cestou zpět využili příležitosti a navštívili své staré přátele, jejichž komunita se mezitím transformovala v neziskovou organizaci Centro Mondialità Sviluppo Reciproco, která realizuje rozvojové projekty v tzv. zemích třetího světa.

Krátce po svém návratu do vlasti nastalo revoluční nadšení, které pamětník prožíval v pražských ulicích. Následné společenské změny otevřely Pavlovi Baldinskému novou životní etapu. Při další návštěvě livornských přátel byli on i jeho žena Miriam získáni pro myšlenku účastnit se rozvojové mise v africké Tanzanii. Po poradě s dětmi, které už byly dost velké a nadšení svých rodičů podpořily, podstoupili v Itálii přípravu, absolvovali tříměsíční kurz svahilštiny a poté převzali od svého italského předchůdce Paula vedení projektu v obci Chikopelo u kmene Vagogo a Vasukuma ve střední Tanzanii. Pavel Baldinský vzpomíná, že přestože po jejich příjezdu ve vesnici nefungovalo téměř nic, oba hned věděli, že to je „jejich místo“. 

Přijímali nás s nadějí

Hlavním úkolem rozvojového projektu Chikopelo byla podpora zdravotnictví, zásobování vodou, zemědělství a odborné vzdělávání, a to prostřednictvím místního personálu i mezinárodních dobrovolníků tak, aby mohl fungovat i samostatně, bez finanční a organizační pomoci ze zahraničí.

„Přijímali nás s nadějí, protože ty tam vlastně přicházíš a něco jim přinášíš. A oni to vědí, a ještě nevědí, jakou to bude mít formu. Samozřejmě, najde se spousta chytráků, kteří to hned na tebe zkoušejí, ale ti průměrní lidi – takoví ti normální, bych řekl, s těmi upřímnými úmysly – tak ti prostě na tebe jako na bělocha zírají jako na svatej obrázek. Protože oni mají takovou nějakou zvláštní představu, že my jsme extra výjimečně technicky nadaní. Oni vidí tu techniku, ty auta, jak s tím zacházíme – rádia, televize, mobily… – to oni všechno vidí, ale na ně to působí takovým jakoby zázračným dojmem.“

Místní lidé pohlíželi na bílého člověka jako na někoho, kdo má na všechno řešení nebo lék. „Oni nejsou promořeni žádnými léky, a jakmile ho dostanou, působí na ně skoro zázračně,“ vysvětluje pamětník. „Ale jak jsou chudí, dokážou být i velmi nezodpovědní.“ Vzpomíná, jak jim před svým odjezdem do Evropy zanechal pytle s obilím, a když se vrátil, úroda byla zničena, protože ji neochránili před škůdci. Velkým přínosem pro celou oblast pak bylo vybudování osmikilometrového vodovodu od umělého jezera nebo zavedení instruktážních zdravotních kurzů, zvláště pak výchova k odpovědnému mateřství, neboť velkým problémem Tanzanie je alkoholismus, promiskuita a s ní související AIDS. 

S válečnickým pokřikem

Během svého působení v misi musel Pavel Baldinský řešit problém, jenž mu způsobil místní biskup nepředáním finanční částky, kterou mu pravidelně poskytovala italská centrála na výplaty zaměstnancům. Tehdy situace dospěla tak daleko, že místní muži za ním pochodovali v řadě za sebou a s válečnickým pokřikem. Když dorazili k jeho obydlí, promluvil k nim těmito slovy: „,No, je vás tady dost, měli byste být na poli. Já peníze nemám, musíte to přežít! Já vím, že potřebujete na pivo, ale vaše ženy potřebují na jídlo. A ženy jsou trpělivé a vydrží to. A vy nebuďte srabi, stejně vám nejde o ty rodiny, jde vám jen o to pivo.‘ Kupodivu úplně zjihli a uvolnilo se to.“ Pamětník je přesvědčen, že tehdy, podobně jako dříve v podobně vypjatých situacích, mu byla správná slova dána. Peníze na výplaty svých mužů pak získal prodejem slunečnicového oleje.

Tím se proměňuje celý svět

Svoji misi v Chikopelo ukončili manželé Baldinští v roce 1995. Po návratu do vlasti pamětník působil krátce ve školství, potom jako prodejce záložních zdrojů, ale africká zkušenost mu nedala spát a v hlavě se mu rodily nové plány. V roce 2000 nastoupili svou novou misi – v rozvojové misijní stanici Allamano Agape se sídlem ve vesnici Kamsamba na jihozápadě Tanzanie, kde se zapojili do projektů zaměřených převážně na hledání zdrojů pitné vody, vzdělávání a práci s opuštěnými dětmi.[4] 

V současnosti (2025) pokračují manželé Baldinští v organizaci a podpoře rozvojových projektů v Tanzanii prostřednictvím spolku Misijní banka ubožáků.

„Všichni spadáme pod jednoho Boha, který nerozlišuje barvy ani kulturní rozdíly. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom rozvinuli dar života ad maximum. Tím se proměňuje celý svět,“ končí své vyprávění Pavel Baldinský.

 

[1] „Pražská obec – společenství, které začátkem 70. let vzniklo z vysokoškoláků a z okruhu přátel. Členové obce intenzivně studovali teologii, přednášeli zde např. Dominik Duka OP, Antonín Liška nebo Miloslav Vlk. Později Fridolín Zahradník vysvětil některé ženaté členy na jáhny a kněze. Po Zahradníkově zatčení se stal ordinářem obce ženatý biskup Jan Konzal.“ VYBÍRALOVÁ, Eva. Skrytá církev a tajná svěcení: analýza situace v Československu v letech 1948–1989 pohledem kanonického práva. Přeložil Jiří DVOŘÁČEK. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2024, s. 158. 

[2] Text dokumentu viz „Podnět pracujících DPP Pavla Baldinského“ v Dodatečných materiálech.

[3] Výpověď a podpora kolegů Pavla Baldinského z Dopravního podniku viz „Kauza Podnětu pracujících v DPP: Výpověď, podpora kolegů a soudní řízení“ v Dodatečných materiálech.

[4] O projektu a jeho lidech obšírně pojednává zvláštní příloha Katolického týdeníku, viz Misijní banka ubožáků v Dodatečných materiálech.