Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Baldinský (* 1948)

• narozen 7. února 1948 v Praze

• vyučil se soustružníkem

• v roce 1967 založil rodinu

• v letech 1967–1968 rozvíjel kontakty s křesťanskou komunitou Porte Aperte v Livornu

• v roce 1973 nastoupil na místo řidiče Dopravního podniku hl. města Prahy

• od poloviny 70. let se aktivně účastnil života skryté církve, tzv. Pražské obce

• v roce 1981 sepsal tzv. Podněty pracujících, za což byl vyšetřován StB a následně propuštěn

• od roku 1982 pracoval jako sanitář v motolské nemocnici

• během svého úvazku v nemocnici vystudoval střední zdravotnickou školu

• v roce 1989 se účastnil svatořečení Anežky České v Římě

• navázal kontakt s organizací Centro Mondialità Sviluppo Reciproco v Livornu

• v letech 1990–1995 působil jako ředitel rozvojové misie Chekopelo v Tanzanii

• v letech 2000–2014 se účastnil rozvojových projektů misie v Kamsambě

• v roce 2025 žil v Praze a rozvojové projekty řídil přes spolek Misijní banka ubožáků

Pavel Baldínský byl vychován ve víře a celý život se o ni opíral. I když se komunisté snažili jakékoliv projevy víry tvrdě potlačovat, vystudoval v podzemní církvi teologii, rozšiřoval zakázanou literaturu a udržoval kontakt s podobně smýšlejícími lidmi v zahraničí. I při nepříjemném opakovaném vyšetřování Státní bezpečností jej víra držela nad vodou.

Knihy vždycky smrděly benzínem

Narodil se v Praze 7. února 1948, dětství prožil na Žižkově. Rodiče pocházeli z jižních Čech a ve 30. letech se přestěhovali do Prahy. Byl vychován ve víře a na základní škole navštěvoval hodiny náboženství, zatímco všichni ostatní spolužáci chodili do Pionýra. Režim mu byl proti srsti, všechny povinné zemědělské brigády a prázdné řeči, které soudruzi vedli.

Po základní škole se vyučil soustružníkem a manuální práce ho bavila. Později nastoupil v Praze k dopravnímu podniku jako řidič autobusu, se kterým jezdil přes deset let. V letech 1967 – 1968 byl se ženou Miriam členem společenství Comunitá Porte Aperte v italském Livornu. V létě 1968 plánovali, že se za svými přáteli, se kterými si do té doby pouze dopisovali, do Itálie vypraví, ale všechno zhatil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968.

I když společnost začala pomalu tonout pod těžkou normalizační dekou, Pavel Baldínský nacházel ve své víře útěchu a jistotu. Od roku 1975 byl spolu se ženou členem podzemní církve, kde studoval šest let teologii a pomáhal dovážet a distribuovat zakázanou literaturu. „Vždycky se vyvážely informace z České republiky do zahraničí a zpátky, protože tak se žilo, tak se uveřejňovaly aktuální věci. Když přijely knihy, to většinou přivezl nějaký cizinec v nějakém autě, od auta tady předal klíče, bohužel to byla třeba velká Amerika, takže to budilo pozornost, nebo na špatných místech, třeba na Václaváku u hotelu, tak to nebylo zrovna moudré. Ale to auto jsem odvezl, vymontoval z něj všechny knihy, smrděly trošku benzínem, a zase jsem tam dal jiné informace, zavřel a ten dotyčný si to vzal a vrátil se do země, odkud přijel. Pak ty knihy putovaly svými cestami, samozřejmě svými kanály, ale to už zase dělali jiní lidé,“ popisuje pamětník.

Estébáci mysleli, že tu zakládá obdobu polské Solidarity

Když se počátkem 80. let rozhodl po deseti letech odejít z dopravního podniku, napsal na jeho vedení takzvaný Podnět pracujících. „Vnímal jsem tu situaci kolem sebe i v tom podniku, proto jsem napsal tenhle elaborát. Obklopil jsem se právnickou literaturou, hodně jsem z toho opsal a nechal to podepsat přes dvě stě řidičů, což byl velký malér“ popisuje pamětník. Netrvalo dlouho a začala se o něj zajímat Státní bezpečnost, přesněji řečeno o to, kdo všechno jeho dokument podepsal. Protože i kdyby se řidič podepsal špatně, měl v podniku přidělené služební číslo, podle nějž ho bylo možné identifikovat. To z něj ale nedostali, protože podpisy od samotného dokumentu oddělil a schoval je tak dobře, že je nemohl sám najít ještě dlouho poté. „A v Bartolomějské mě kvůli tomu cedili, vyšetřovali. Já jsem to bral jako šachovou partii, ale měl jsem sevřený zadek, to je jasné, strach je přirozená věc. Ale nechtěl jsem prohrát, chtěl jsem z toho vyjít vítězně. No, a tak když se ptali, kde jsou ty podpisy, já jsem říkal soudruzi – to jsem se naučil říkat soudruzi, to jsem do té doby z huby nevypustil, z úst tedy – a říkal jsem, soudruzi, tomu nerozumím. Vy zastáváte pozice, kdy chráníte dělnickou třídu a vás zajímají podpisy, ale vůbec vás nezajímá, co dělnická třída píše, co je obsahem toho spisu?! Tak to zase popřít nemohli, ale zajímalo je to hodně,“ vzpomíná na vyšetřování Pavel Baldínský.

Vyšetřovatelé postupovali podle osvědčených metod. S pamětníkem mluvil nejprve „zlý“ vyšetřovatel, který mu vyhrožoval, nadával a bezostyšně mu tykal. Po něm nastoupil ten „hodný“, který se ho snažil ke spolupráci přimět po dobrém. Pavel Baldínský se ale nenechal zastrašit a nic o svých spolupracovnících neprozradil. „Mně totiž nedošlo, že polská Solidarita je odborové hnutí, které vychází z dělnické třídy. A oni si mysleli, že tu zakládám něco podobného, proto se o to tak vehementně zajímali,“ říká Pavel Baldínský. Nakonec ho propustili a zprostili obvinění.

Misijní banka ubožáků

V pozdějších letech si dodělal střední zdravotnickou školu a pracoval v nemocnici v Motole jako zdravotní bratr a sanitář. 12. listopadu 1989 se se ženou zúčastnil v Římě svatořečení Anežky České. Po revoluci opětovně navázal kontakt s přáteli z Livorna. Ti začínali v 90. letech v africké Tanzanii misijní projekt na pomoc místním obyvatelům. Prioritou pro ně bylo vzdělání a dostupnost vody. Spolu se ženou se do něj zapojili a v Africe strávili téměř pět let. V projektu se angažoval nejprve při pěstování plodin, později třeba jezdil s pohřebním vozem. „Nebylo to jednoduché, protože se tam všechno pracně shání. Byli jsme v buši, 200 kilometrů od nejbližšího města. Zpočátku jsme měli jeden fax, později už i připojení na internet. Zároveň tam bují korupce, krade i policie, ale to společenství prostých lidí bylo velmi milé,“ vzpomíná Pavel Baldínský. Naučil se svahilsky a když projekt skončil, rozhodl se zkušenosti zúročit ve vlastní neziskové organizaci s názvem Misijní banka ubožáků. S tou pak působil v Tanzanii další dva roky. V době natáčení v roce 2024 žil v Praze.

 

Pozn. redakce- text neprošel jazykovou korekturou.