Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Babičová (* 1922)

To se mám chodit ptát, jestli se můžu podívat domů?

  • narodila se roku 1922 ve Frélichově

  • Moravská Chorvatka

  • rodina vystěhována v roce 1962 do severomoravské Huzové

  • 1962 návrat na jižní Moravu, rodina se přestěhovala do Břeclavi

  • v rodině se mluvilo chorvatsky, jazyk ovládají i její děti

Růžena Babičová

 

Va Huzovoj sme takaj govorili nek hrvatski / V Huzové jsme také mluvili pouze chorvatsky

 

„Daj petnajst nebo dvajset rodin je nas bilo tamo, Hrvati. Ale aj Preravci su bili, aj z Gutfjelta. Z Gutfjelta jih bilo malo, bojset dva, tri.“ „Tako to je bilo dobro, da ste tamo bili si tako skupa, Hrvati.“ „No a tako mi sme govorili nek hrvatski, aj tamo. Kako drugačije? Ti stari su bili nek za to, su govorili takaj hrvatski si. No tako sa aj dica vani, na placi. A med suobu su bili, tako su govorili hrvatski.“ „A kad su dica šli v škuolu, nisu imali probleme?“ „Tako juskot mi. Mi sme govorili va Frielištofi nek hrvatski, a va škuoli česki.“ „A dica, sada mlim české děti, nisu se njim smijali?“ „Ne. Aj Nimci, aj ti, si sme bili po kupi. Nikomu to ni škuodilo.“

 

„Tak patnáct nebo dvacet chorvatských rodin nás tam bylo. Byli tam i z Přerova, i z Dobrého pole. Ale z Dobrého pole jich bylo málo, tak dva, tři.“ „To bylo dobře, že jste tam byli Chorvati tak pohromadě.“ „Mluvili jsme jen chorvatsky, i tam. Jak jinak? Ti staří chtěli mluvit jenom chorvatsky, tak jsme tak mluvili všichni. I děti, když si hrály venku na ulici, mezi sebou mluvili chorvatsky.“ „A když šly děti do školy, neměly tam problémy?“ „Tak jako my. My jsme mluvili ve Frélichově jenom chorvatsky a ve škole česky.“ „A děti, teď mám na mysli české děti, nesmály se jim?“ „Ne. Žili tam i Němci, všichni jsme byli pohromadě. A nikomu to nevadilo.“

 

 

Ciesta / Cesta

 

„To je bilo furt, to je bilo takovo se, ča ja znam, to je bilo ništo strašnuoga. Sa su došli, su nas selili, su nas naložili na naklaďák, ja sam bila těhotna s Jozu akorát. Já sam upala, sa su me htili va špital, ja sam velila ja nigde negriem. Kada ja ću se brusit a ću je iskat pak po tuom. Ja nigde negriem. Ja sam tako skusila va tom auti kad su nas vozili, ja sam mljala da će mi ovo se ta hrbac vipast. Sa su nas v Breclavu, sa sme cielu noć čekali, aj s dobitkom, ja sam morala puojt duojit, va vaguoni krave. Sa sme se selili, sa sme šli tamo, sa sme morali jit zopet to pokrmit, to pokrmit, blago je htilo žerat.“ „A kuliko krav ste imali?“ „Tri.“ „Tri krave? A pipke takaj?“ „Pipke, se, ziece, pipke, svinje. To su se na ta vaguon a nas s nimi, se.“ A kuoliko je to bilo vaguonov?“ „Devet. No sieno, slamu, krumpire, bagundu, no se. To su nas tako naložili na ti vaguone a to sme morali tako puojt s tim. A spat tamo a se. A ča muoreš dielat? Ništ. Tako sme tako šli. Po cielej cesti sme se drncljali. Pak su nas ovo prihakli na običajni vaguone, lokomotivu jeli nisu imali lebo kako, ja nieznam. Tako su nas vzali vako na te, ale va vaguonah sme bili. Pripojili su nas, da nas tiegne. Velim, to je bilo. Nikomu takove tie nepřeju. To je bilo strašno. To se neda povidat.“ „A kako dugo ste šli?“ „Dan a noć?“ 

 

„Bylo to něco strašného. Došli, začali nás stěhovat, nakládat na náklaďák. Já jsem byla akorát těhotná. Spadla jsem, chtěli mě poslat do nemocnice, ale já řekla, že nikam nejdu. Kde se pak budu trousit a je hledat? Zkusila jsem hodně v tom autě, když nás vezli. Myslela jsem, že mi břicho upadne. Odvezli nás do Břeclavi, celou noc jsme tam i s dobytkem čekali. Musela jsem jít dojit krávy, musela jsem nakrmit dobytek, co jsme měli ve vagónech.“ „Kolik krav jste měli?“ „Tři.“ „A slepice také?“ „Slepice, králíky, prasata. To vše nám naložili na vagón a nás s nimi.“ „Kolik jste měli vagónů?“ „Devět. Měli jsme seno, slámu, brambory, řepu, všechno. Na vagóny nás naložili a my museli jít s tím, spát tam a všechno. Jenže, co můžeš dělat? Nic. Tak jsme tak šli. Celou cestu jsme se drkotali. Pak nás přihákli na obyčejné vagóny, jestli to bylo proto, že neměli lokomotivu? Říkám, to bylo něco strašného. Nikomu nic takového nepřeji. Ani mluvit se o tom nedá.“ „Jak dlouho jste jeli?“ „Den a noc?“

 

 

Spali sme vani kot cigání / Spali jsme venku jako cikáni

 

 

„To je biv manžel je biv predtim kukat na to. Kako je to. No pak sme tamo šli nek. Pak sme čiekali va Šternberki. Kod su nas viložili tako sme kot cigani sidili tamo. A sme čiekali holt, až duojde pro nas nigdo.“ „Tamo ur su bili Hrvati?“ „Tamo ur su bili Hrvati. Najprv sme si to morali viličit se, pripravit, a pak sme mogli puojt nutar. Tako sme u tih příbuzných tamo prenocovali a pak sme šli nutar. Říkám, nepřeju to žádnému, ne. To bilo strašno. Kot ti cigani kat se tuo, tako su vani, ti niznaš, kako je to brže bilo. Cigani su hodili brže s vozi a su prenoćevali vani. Su spali vani, tako aj mi.“

 

„Manžel se tam byl předtím podívat, jak to tam vypadá. Pak jsme jeli. Dlouho jsme čekali ve Šternberku, vyložili nás a seděli jsme tam jak cikáni, čekali, až pro nás někdo přijde.“ „Už tam byli Chorvati?“ „Ano. Po příjezdu jsme si museli dům nejprve vylíčit, připravit, až pak jsme se mohli nastěhovat. Nějakou dobu jsme bydleli u příbuzných. Říkám, nikomu to nepřeji. Bylo to strašné, byli jsme jak cikáni. Cikáni dříve jezdili s vozy a spali venku. Tak to bylo tenkrát s námi.“ 

 

 

Puored sme sa nek selili / Pořád jsme se jen stěhovali

 

„Tako sam sa narodila va Frielištofi, to morem reć, četire dvajsetoga jenera 1922. No tako sme tamo žili, kuoliko liet je to bilo? Do devet četrdesietoga lieta. Pak su nas viselili, su nas na vaguone naložili, a su na odviezli va Huzovu. Tamo su nas z vaguonov dali duolika, tamo sme sidili na ponofi a sme morali čiekat až su došli nikakove auta pro nas. Kad su duošli pro nas, sa su nas va Huzovu odviezli, negda tamo je to bilo takaj takovo. Kuoliko sme tamo bili? Ja nieznam sa, piet nebo šiest liet sme tamo bili. Sada je biv takov snig a je nam to začalo padat ta střecha na glavu. Tako sme se morali zopet selit. Sme morali zopet pojti dalje, va nikakov barak, a tamo sme bili, ček, kuoliko, do dvašestdesietoga lieta. Pak sme se zopet selili, sme morali puojti iskat si nigde, tako sme se doselili v Breclavu. No tamo sme bili takaj zopet, kuoliko, osam liet, a sopet su nam to zieli. Su to zburali, je biv dvoupokojový, dvoubytovka je to bila, a sme morali sopet puojt van. Zopet sme se selili va Staru Breclavu, tamo sme, su nam postavili ovo barak, a sme to morali zopet platit. No tako sa sme holt ovo, do smrti.

 

„Narodila jsem se ve Frélichově 24. ledna 1922. Žili jsme tam až do roku 1949. Pak nás vystěhovali, naložili na vagóny a odvezli do Huzové. Tam nás dali z vagónů dolů, seděli jsme na nádraží a čekali, než pro nás přijedou nějaká auta. Odvezli nás do Huzové, ale tam to bylo taky takové všelijaké. V prvním domě jsme bydleli pět nebo šest let, ale když byl velký sníh, střecha nám začala padat na hlavu. Museli jsme se znovu stěhovat, jít dál. V dalším domě jsme bydleli do roku 1962, pak jsme se odstěhovali do Břeclavi. Osm let jsme tam žili, ale potom nám náš dům znovu vzali, zbourali ho. Přestěhovali jsme se do Staré Břeclavi a nyní žijeme tady. Do smrti.“

 

 Ča ću se puojt pitati, jeli se muorem pokuknut dom? / To se mám chodit ptát, jestli se můžu jít podívat domů?

 

„Ani nisme smili puojt tamo. Saki korak sme znali, saku škuljku sme znali, tako ča ću se tamo puojt pitati, jeli muorem puojt nebo ne. Sme se zibrali a sme šli sami. Pak sme na pivnicah tamo obiedvali, sme ili tamo. Pak sme šli, jedna je htila puojt na statek dielat. Tako sme šli tamo na statek se pitat. A tamo je biv ta Doležal, a ta veli: nechoďte tam. Aby vás nechytli. Běžte tam a tam. Ča se budu ja, tako znam, kadien imam puojt. Mi ne prahaš povidat.“ „A nisu vam ništ udielali?“ „Ne. Su tamo stali aj vojaki lebo ča je to bilo zač. No mi sme šli aj kad bi me tamo patrili.“ „Vi a vaš muž?“ „No. Aj Minka je šla, z Beća, aj te Uhytilke su šle. Aj fotografii imam, kot idieme tamo, na pivnicah.“ „Ko lieto je to bilo?“ „To ja nieznam, kuoliko je to bilo. To sme bili v Huzovoj oš.“

 

„Ani jsme se domů do Frélichova nesměli jít podívat. Znali jsme tam každý kořen, každou dírku. Tak co, to se mám chodit ptát, jestli se tam můžu jít podívat? Sebrali jsem se a šli sami. Pak jsme na sklepích obědvali. Jedna, co tam byla s námi, chtěla jít pracovat na místní statek. Tak jsme se tam šli zeptat. Známý nás varoval, ať to neděláme, že nás zavřou. Ale co na to budu brát ohledy, sama vím nejlépe, co mám dělat.“ „Neudělali Vám nic?“ „Ne. Stáli tam sice vojáci nebo co to bylo zač, ale my jsme šli, jako bychom tam patřili.“ „Kdy to bylo?“ „To už nevím, ale ještě jsme bydleli v Huzové.“

 

Ovo je zlata Morava. Tamo je nek zima / Tady je zlatá Morava. Tam je jen zima

 

„Ovo je zlata Morava. Tamo je zima zima zima, a sniga, a mi nek, kad sme htili puojt sem, sme došli doma dica su: ´Ur zopet niste ništ našli? Ur zopet niste ništ našli?´A bar nisu bili zviknuti ovdien. Roza je imala dvi lieta, kad sme šli kraj, Joza je se narodiv tam. Takaj tonda je bilo sniga. Autobusy nisu šli, ništ ni šlo. Ča sada? Sa sam, da ću rodit, no ča sa. No sa je šla na vibor a z vibora, kako je mu sa, purgamastr, ta je volav va Šternberk, že nařizuje, že musiju dojet. No jo, musiju dojet, ale jak, kad ništ ni šlo. A gduo je morav dojt? Doktor k porodu. 

 

„Tady (na jihu) to je zlatá Morava. Tam (na severu) je zima, zima, zima, a sněhu plno. Když jsme se chtěli přestěhovat a vraceli se domů, děti se nás ptaly: ´Zase jste nic nenašli? Zase jste nic nenašli?´A to tady předtím ani nebyli zvyklí, Růžena měla dva roky, když jsme šli pryč, Josef se narodil tam.“

 

Va Frielištofi / Ve Frélichově

 

„No va Frielištofi ča. Sme hodili, kako je odpuodne žačievalo zvonit, tako krave ziet a pojt uru cesti past krave. Van, tamo. Tamo sme pasavali krave a kako je bilo pouv sedmej, tako sme zopet šli uru dom pieški. Dica sme hodili, tako tamo sme si opikali krumpira, ogan dielali. Se. Papi naš Uchytil je htil kuhat, bar ća je htiv zkuhat v lončići. Tako sme se kod dica bavili. Ale je to bilo veselo. Tako sme se kod dica si zišli, tako sme hodili simo tamo a sme krumpire piekli nebo tie klase opikali. Tako sme imali živuot. A kad sam šla va škuolu, kad sam hodila, tako nek sam šla v školu, tako sam morala puojt peljat kravu. Su krampfljali, tako sam morala puojt peljat kravu, pokramfljat je to htiv, a zopet honem dom a utikat va škuolu. Takov je biv naš život.“

 

„Každý den, když se zvonilo na poledne, jsme my, děti, vzaly krávy a hodinu šly pěšky na místo, kde jsme je pásly. Když bylo půl sedmé, zase hodinu jsme šly domů. Bylo tam veselo, chodily jsme sem a tam, pekly si brambory nebo opékaly klasy. Náš Pepi Uchytil pořád něco vařil v hrnečku, tak jsme se bavily. To byl náš život. A když jsem ještě chodila do školy, tak vždycky, než jsem do ni šla, jsem musela vodit krávu. Pak honem domů a utíkat do školy. Takový život jsme měli.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: History and language of Moravian Croats

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu History and language of Moravian Croats (Lenka Kopřivová)