Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Poláková (* 1930)

Najhoršie bolo, keď sme sedeli vo vlaku a prišli bomby

  • narozena 29. listopadu 1930 v Hochštetně (dnešní Vysoká pri Morave)

  • otec Štefan narukoval během mobilizace v září 1938

  • za války po cestách do školy opakovaně zažívala bombardování

  • v letech 1945–1949 absolvovala Baťovu internátní školu práce v Baťovanech (dnešní Partizánske)

  • po únorovém převratu 1948 vstoupila do KSČ

  • celý svůj profesní život působila v závodech 29. augusta v Partizánském (znárodněných Baťových závodech)

Po cestě do školy běžně zažívala bombardování – s blížícím se koncem druhé světové války čím dál častěji. Tyto dramatické okamžiky však přežila ve zdraví. Po válce absolvovala Baťovu internátní školu práce a celý svůj profesní život pracovala v Závodech 29. augusta v Partyzánském. Režim ji nechával na pokoji. I proto, že byla po celou dobu jeho existence členkou KSČ. „Viete čo? Aji som tomu verila. Vieme, že sa dopustili mnohých chýb, ale to naše prostredie, chudobné detstvo, nezamestnanosť. A teraz sme odrazu mali zamestnanie, krásne bývanie, všetko. Takže aj z týchto dôvodov tomu človek veril,“ vzpomíná Anna Poláková.

Všichni plakali

Anna Poláková, rozená Hajzochová, se narodila 29. listopadu 1930 v Hochštetně (od roku 1948 Vysoká pri Morave) v bratislavském kraji. Obec leží na hranici s Rakouskem, od kterého ji dělí pouze řeka Morava. Řada obyvatel proto za první republiky dojížděla za sezónními polnohospodářskými pracemi do Rakouska. Mezi ně patřili i rodiče Anny Polákové – Štefan a Anna (roz. Komoňová), kteří se tímto způsobem seznámili. 

V září 1938 otce zasáhlo vyhlášení všeobecné mobilizace. „Narukoval do Komárna, to si pamätám. Bolo to hrozné. U jeho brata sme čistili kukuricu a rádio sme nemali. Prišla susedka a oznámila nám, že takého niečo sa stalo. A ráno už museli ísť. My sme ich vyprevádzali, všetci plakali. Nevedeli sme, ako to skončí, ako to bude dlho trvať. Až potom, po nejakom čase prišiel otecko s plačom.“

Když padaly bomby

Anna Poláková navštěvovala od roku 1937 základní školu v Hochštetně. V roce 1942 pak nastoupila na měšťanku v Záhorské Vsi. Cesty do školy se nejednou staly bojem o život. „Musela som denne dochádzať vlakom. A to už zúrila druhá svetová vojna. Boli sme na trase Viedeň – Bratislava, bolo tam bombardovanie, čím ďalej tým viac. Nakoniec už skoro každodenne. Najhoršie bolo, keď sme sedeli vo vlaku a prišli bomby. Lietadlá lietala v takých skupinách, ešte dnes počujem ten strašný hukot. A tie bomby padali, vlak zastavil v poli.“ 

„Záhorie – rovné ako dlaň, nebolo sa kde schovať. My sme vybehli z toho vlaku, kričali sme, plakali. Kričala som: ‚Maminečko moja, už je po mne!‘ Raz som blízko seba našla taký veľký šrapnel z tej bomby, ostré to bolo ako meč.“ Dle vzpomínek byly tyto situace na denním pořádku, jak se blížila fronta, intenzita bombardování nabírala na síle. Během těchto incidentů se několikrát stala svědkem sestřelení letadel. „Lietadlo horelo, točilo sa a padalo k zemi.“ 

Poprvé ve vaně

Za války bydlela v Hochštetně mladá židovská rodina Neubauerů. „On bol zubárom a mali malého chlapca. No a odrazu zmizli. Boli to Židia a museli nosiť samozrejme tú hviezdu žltú. Odrazu táto rodinka zmizla a nikto nevedel, čo sa stalo – či je zobralo gestapo, alebo niekde zahynuli pri úteku. Až po vojne vyšlo najavo, že ich ukrývala jedna žena z dediny. Tá im zachránila život. By bolo úžasné niečo. Ale strašne veľa riskovala, pretože keby sa to bolo prezradilo, celú rodinu by boli vystrielali.“

14. března 1945 se rodina přestěhovala do Baťovan (od roku 1949 Partizánske), kde začal otec Štefan pracovat v Baťových závodech. Díky tomu rodina získala „baťovský“ dvojdomek v Rooseveltově ulici. „Byt to bol veľmi pekný, Baťa pekne vybavoval byty. Chodbička, kuchyňa, obývačka, kúpeľňa, v ktorej bolo aj WC a špajza. Hore na poschodí bola spálňa, detská izba a komora. Otvorím kohútik, a tiekla voda! Doma sme mali WC drevené na dvore, nemali sme vodu, tá sa ťahala zo studne na dvore. Pre nás to bolo prepychové bývanie. Prvýkrát som sa kúpala vo vani, doma sme mali len drevené koryto, v ktorom maminka prala.“

U soukromých krejčích

V novém domově v Baťovanech zažila osvobození a konec války. „Z toho mám úžasnú pamiatku. Hrala hudba, tancovalo sa, ľudia sa objímali, spievali aj plakali od radosti. Bola to úžasná eufória. Na to nezabudnem do smrti. Boli sme šťastní.“ Po válce otec nadále pracoval v Baťově továrně a čtrnáctiletá Anna Poláková si podala přihlášku na Baťovu internátní školu práce. Po úspěšném složení zkoušek do školy nastoupila 31. srpna 1945. 

Baťova škola práce zahrnovala bydlení na internátu, denní tovární výrobu a večerní výuku. „Internát bol úžasne vybavený. Pekná veľká izba, hoci nás tam bývalo desať. Umyvárky úžasné, dokonca bidet tam bol – my sme ani nevedeli, čo to je. Žehliarka, čistiarka. Naozaj to vybavenie, na tú dobu, bolo úžasné.“ Vzpomíná také, že povinné uniformy jim tehdy šili soukromí krejčí na míru, žádná konfekce. Navíc byli učni za svou práci v továrně údajně královsky placeni. 

Každý týden tři měsíční platy

„Baťa vyžadoval od ľudí veľa, ale vedel zaplatiť. Absolventi rozprávali, že ich otcovia nezarobili toľko za tri mesiace, ako oni za týždeň. Jeden spolužiak hovoril, že jeho otec robil v bani dokonca, a zarobil za mesiac tri stovky. A robotník [u Bati], ktorý mal zodpovednú prácu, zarobil štyristo za týždeň.“ V druhém ročníku (1946–1947) tak měla na kontě našetřeno přes 12 000 korun.

Za tento luxus a vysoký příjem však byla vyžadována maximální loajalita a soukromí prakticky neexistovalo. „Panovala prísna disciplína. Všetko bolo organizované a kontrolované.“ Vychovatelky bodovaly pořádek na pokojích a mladé ženy – jak se jim tehdy říkalo – měly zakázáno navazovat milostné vztahy. Ačkoliv, „nakoniec sme si neskôr našli nejaké tie cestičky. Randilo sa na brehu rieky Nitry.“ 

Jednička z chápavosti

Anna Poláková má dodnes schovaná vysvědčení. Na těch jsou hodnoceny nejen běžné školní předměty (jako třeba slovenština, zdravověda nebo zpěv), ale i práce v továrně (pilnost, jakost práce, chápavost a odpovědnost) a nakonec i samotná existence na internátu (čistotnost, smysl pro pořádek, hospodárnost).

O vysoké míře sociální kontroly svědčí i to, že ačkoliv rodiče bydleli přímo v Baťovanech, Anna Poláková nesměla bydlet s nimi, ale na internátě, aby byla součástí systému, který byl – jak sama uvádí – „polovojenský“. V Baťově škole práce se v 16 letech seznámila se svým budoucím manželem Štefanem Polákem (1928–2015). Svatba se konala v roce 1952 a svoji zůstali dalších 63 let. Společně vychovali dva syny, Štefana a Ivana.

Z papučárny na vedoucí účetní

Roku 1949 studium dokončila a rovnou – jak bylo u absolventů zvykem – začala v továrně pracovat. Ta se tou dobou již jmenovala Závody 29. augusta v Partizánském. Únorovému převratu nepřikládala příliš velkou váhu, „hlavne, že bola práca, to bolo pre nás důležité.“ Bezprostředně po únoru 1948 vstoupila do KSČ, kde setrvala až do pádu režimu. 

V Baťových závodech, respektive Závodech 29. augusta, pracovala nejprve tři roky v papučárně, pak na leteckém dopravním oddělení, kde dělala korespondentku. Díky tomu se i několikrát proletěla. „Keď bolo voľné miesto, hneď som sa tam strčila.“ Po zrušení leteckého oddělení působila na oddělení poštovním a nakonec odbytovém. Zde zpočátku vykonávala práci fakturantky, až se nakonec vypracovala na vedoucí účetní. Tou zůstala až do svého odchodu do důchodu v lednu 1989.

Dnes (2020) žije Anna Poláková stále v Partizánském a má ráda hudbu a poezii. „Ja recitujem do samej staroby. Recitovala som v základnej škole, v meštianskej škole, v Baťovej škole a recitujem dodnes.“ Mimoto dodnes udržuje kontakty s řadou svých spolužáků z Baťovy školy práce, kterou absolvovala před více než 70 lety.

Redakční poznámka: Pamětnice na nahrávce hovoří slovensky, její citace tedy byly ponechány ve slovenštině.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Václav Kovář)