Doc. Mgr., Ph.D. SDB (Societas don Bosco) P. Michal Kaplánek

"V den, kdy měl podle dopisu, podle korespondenční domluvy přijet, ho čekala na náměstí v Litoměřicích policie. Nejdříve si ho prohlédli, dvakrát ho objeli, a když získali jistotu, že to bude on, tak ho zastavili a zeptali se, co má v batohu. Že to je určitě z nějaké trestné činnosti. Vzali ho na policii a zavolali svému kolegovi do České Lípy, aby se rodiče dozvěděli, kde mají syna. Chlapce se ptali, jestli rodiče ví, kde je a za kým jede, a on musel říci moje jméno. Celé odpoledne jsme pak řešili, co řekneme, až si mě zavolají k výslechu. To se asi za dva měsíce stalo a bylo to takové docela zajímavé. Cílem výslechu bylo získat mě ke spolupráci, ale dělali to dost nešikovně a asi jsem na to neměl ani povahu, tak se jim to nepodařilo. Vím, že tam říkali takové argumenty: 'Vy jste přece pro mír, ne? A víte, že se papež spojil se světovým imperialismem proti světovému míru? To nevíte? To přece píše Rudé právo.' Odpověděl jsem, že Rudé právo nečtu, že nečtu noviny. A tak mi vytýkali, jak je možné, že já, budoucí kněz, budoucí politický pracovník nečtu noviny. Odpověděl jsem, že je nečtu, že studuju, na to nemám čas. Radili mi, abych se nějak mírově angažoval. Třeba vstupem do kněžského sdružení Pacem in terris, až budu duchovním. Řekl jsem jim, že Pacem in terris vůbec nebuduje ten šalom, ten vnitřní pokoj, o kterém píše Bible. Nevěřím, že by to k něčemu bylo."

"Už jako dítě jsem měl ideál stát se knězem. Různě se to upřesňovalo a ve čtvrtém ročníku na gymnáziu jsem věděl, že teď přijde to rozhodnutí. Ale také jsem věděl, že s tím budou potíže. Tak jsem to doma ani neříkal, spíš jenom tatínkovi. Maminka o tom nevěděla, věděl jsem, že by se jí to nelíbilo. Řešil jsem to co nejtajněji. To, že chci jít na bohosloveckou fakultu, jsem zveřejnil až v březnu 1980. Pan ředitel gymnázia se nejdříve velice vymlouval, že to nejde, že jsem měl původně napsanou jinou. Ale já jsem se nenechal odradit. Tu přihlášku jsem si chtěl podat. Řekl jsem o tom i našemu panu faráři – že pan ředitel se k tomu vyjadřuje tak, že to nejde. Pan farář, možná z naivity, to řekl panu okresnímu církevnímu tajemníkovi, se kterým vycházel na první pohled dobře. A nevíme, co se pak dělo. Ale víme, že 8. března 1980 si mě pan ředitel Mareš zavolal do ředitelny a celý rudý, fialový – hrál všemi barvami – na mě začal křičet: ‚Já mám 350 studentů a jeden Kaplánek mě chce zničit!‘“