„Oni si chodili, kam chtěli. Prý abych šla na rande s jedním, pořád mě otravoval. Povídám: ‚Já!? To bych musela vzít z každé strany jedno děcko. Já nemůžu! Ale ta je svobodná, ta s vámi může jít na rande.‘ Hanka se jich pak nemohla zbavit. Vyčítala mi, že jsem ji navlékla na ty Rusáky.“ – „Jak jste je vnímala, ty vojáky? Byli to pro vás okupanti?“ – „Určitě. To byli okupanti a oni si dělali, co chtěli, jak chtěli. Počínali si jako doma. Cvičení tam měli, to jako doma.“ – „I s rodinama tam byli třeba některý, nevíte?“ – „Byli i s rodinama, ale v kasárnách ne. Měli tu rodiny, samozřejmě. Když sem přišli Rusi, tak zabrali všechno. Byla tam škola a oni ty děti vystěhovali a udělali si tam svůj obchod. Dlouho ho tam měli. A dostávali jiné příděly než my, měli se daleko líp. Kdo si chtěl nakoupit, tak se tam vetřel. Tam bylo lepší maso, lepší všechno.“ – „A tam mohli jenom oni s těmi svými rodinami? To byl takový speciální obchod pro ně?“ – „Vždyť oni tam měli postavenou i celou řadu baráků. Postavili jim je, když sem přišli.“
„Komunisti otravovali, jak mohli. Furt za námi chodili jako ocásek: ‚Dej se k nám, dej se k nám!‘ A já jsem tenkrát taky byla blbá. Radila jsem se s paní Šenkapoulovou a ona říká: ‚Ty se jich nezbavíš, jak nepůjdeš s nima, tak se jich nezbavíš‘ a ‚čí chleba jíš, toho píseň zpívej‘. A tak mně říká: ‚Ale co máš z toho? Podepiš jim to a běž s nimi.‘ Tak jsme tam byly obě dvě [pamětnice i kamarádka Boženka]. A tenkrát byla prověrka a oni se ptali Boženky, jestli věří ve Vatikán. A ona říká: ‚Já věřím v Boha.‘“ – „Vás chtěli do strany, jako abyste...“ – „No, a já jsem potom nechodila na schůze. Bylo mně to protivný, když jsem viděla, že tam nepatřím. To jsem si vždycky říkala, proč já tam lezu na tu schůzi. A jednou jsem se sešla s takovou [kolegyní], která se se mnou dost kamarádila, a ony byly zrovna prověrky. A než skončila schůze, tak já už jsem věděla, že nejsem prověřená, že mě vyhodili ze strany. To jsem pak byla: ‚Jejda, já jí musím poděkovat, že jsem se z toho dostala.‘“ – „Vyhodili vás ze strany?“ – „Jo, jo.“ – „Byla jste ráda?“ – „Jé, moc, a tak jsem se toho všeho zbavila.“
„On byl taky v odboji, a že přece nebude sedět doma... Byl kdesi schovaný s Láďou Šenkapoulem. A Láďa tam zůstal a ten trouba šel. Že se prý musí podívat, že musí bojovat, že musí vědět, co se děje. Tak vyšel ven a oni ho chytli. Dovedli ho na takový ostrůvek u starý školy, která je dneska už zrušená. No a tam byli ti, co se jich potřebovali zbavit. Byl tam i nějaký šéf podniku, ve kterým on [František] dělal. Znal ho, a tak na něho ukázal. Na ostrůvku je pak rozdělili, některý dali dál a některý museli blíž. Ti blíž pak zůstali stát, než dostali povel, aby je odvedli. Tak je odvedli a já jsem byla...“ – „Vy jste se na to dívala, byla jste u toho?“ – „Já jsem u toho nebyla, ale viděla jsem, jak je vedli. Nahoře jim umíralo děvčátko a paní byla doma. Nemohla nikam, a tak byla doma s dítětem. Dovolila jsem si za ní jít, jestli se můžu podívat, co se děje venku, protože my jsme měli okna na druhý straně.“ – „Z toho hostince?“ – „No. Tak jsem se dívala, jak je vedli. Viděla jsem manžela, jak šel první a koukal ještě po baráku. Jestli mě viděl, neviděl, to nevím. Ale dovedli je... Já nemůžu to... Dovedli je tam a...“ – „Na ten dvůr tam?“ – „No. Museli si vykopat jámu a pak je stříleli přímo do té jamy. To bylo hrozný.“
„A chodili jste taky rodičům na pole pomáhat?“ – „Ale ano, museli jsme i síct! Já jsem nechtěla. Říkala jsem, že sedlačit nebudu. Měla už jsem to v sobě. Nechtěla jsem sedlačit, síct nebo cokoliv jiného... A tatínek říká: ‚Podívej se, ta kosa seče sama, zkus to.‘ No tak jsem to zkoušela, zkoušela a už jsem musela síct. Když jsem potom už byla dospělá, tak jsem jim ještě brzy ráno pomohla síct seno a až pak jsem jela do práce do Jihlavy.“
Bohumila Coufalová, rozená Píšová, se narodila 10. března 1923 v malé obci Hrutov na Vysočině. Byla čtvrtá ze sedmi dcer a její rodiče, oba praktikující katolíci, se živili jako menší zemědělci. Jako dítě často pomáhala v rodinném hospodářství a ve volném čase cvičila s kamarády v místní pobočce křesťanské sportovní organizace Orel. V dospívání odešla z rodného Hrutova nejprve na zkoušku do Brna, kde se živila jako vychovatelka, a v roce 1940 již nastálo do Třeště. Tam poznala svého prvního manžela Františka Daňhela, se kterým od roku 1944 bydleli v podnájmu v místním hostinci U Šenkapoulů, kde byla zaměstnána. Do jejího života ale výrazně vstoupily dramatické události konce druhé světové války, manžel František byl totiž během potlačování protiněmeckého povstání v Třešti v květnu 1945 na místním soudním dvoře zastřelen. Bohumila Coufalová má stále živou vzpomínku na to, jak ho pod okny hospody vedou spolu s dalšími podezřelými na popravu. Po této tragédii se odstěhovala do Jihlavy. Zde byla zaměstnána v místní tabákové továrně (v roce 1958 přeměněné na podnik Tesla Jihlava), kde ji po únoru 1948 neminula komunistická agitace. Nakrátko se tak stala členkou místní stranické buňky, ale brzy byla pro svou neúčast na schůzích a názorové neshody vyloučena. V Jihlavě se následně seznámila se svým druhým manželem Květoslavem Coufalem. Začátkem šedesátých let se manželé již se dvěma syny přestěhovali do Olomouce, blíž k manželově rodné Hané. Zde byla pamětnice mimo jiné zaměstnána v kasárnách pro sovětské vojáky, kteří tu byli po událostech roku 1968 dislokováni až do svého odsunu v roce 1991 a výrazně ovlivňovali život ve městě. Z jejího vyprávění jsou k nim cítit jasné antipatie. Již v důchodovém věku se vrátila do Jihlavy a v roce 2026 zde ve věku 103 let žila ve společné domácnosti s jedním ze svých synů.
