Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

José Caballero Blanco (* 1947)

Ellos plantean el odio como política del Estado

  • nació el 15 de junio de 1947 en una familia de clase trabajadora

  • el destino de su familia había sido siempre vinculada al puerto de La Habana

  • fue considerado inepto para servir en las Fuerzas Armadas Revolucionarias por su religión y los esfuerzos para salir del país

  • le mandaron a las UMAP – Unidades Militares de Ayuda a la Producción

  • después de ocho meses en los campos del trabajo forzado se quedó varios meses inválido

  • emigró a EE. UU. en 1980 a través del puerto Mariel

  • publicó un libro llamado “UMAP – Una muerte a plazos” sobre sus recuerdos de las UMAP

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Nací en Cojímar, donde Hemingway sacó sus notas para El viejo y el mar.[1] En aquella época era un pueblo pequeño donde todo el mundo era familia, un pueblo de pescadores muy humildes,” empieza a narrar José Caballero Blanco, nacido el 15 de junio de 1947 en una familia de clase trabajadora cuyo destino había sido estrechamente vinculado desde hace mucho tiempo al puerto de La Habana.

“Mi abuelo comenzó a trabajar descargando los barcos de carbón con una cuadrilla de chinos culíes[2],” continúa contando. Al igual que su abuelo, también su padre y su tío trabajaron en el muelle de la capital cubana. Mientras tanto, la madre de José era ama de casa. Posteriormente se mudaron a Guanabacoa que tanto como Cojímar hoy en día pertenece a La Habana del Este. A pesar de su origen social modesto, José iba a una escuela privada. “Mi madre era la comadre de la dueña de la escuela. Entonces mi hermana estudiaba gratis y nada más tenían que pagar por mí,” explica sonriendo. Al mismo tiempo subraya la importancia que para él tuvieron sus maestros, unas personas muy dedicadas a la enseñanza “no como oficio, sino como amor.”

La hecatombe y el Maquiavelo

“La hecatombe llegó cuando tenía once años y todo el mundo estaba esperanzado que iba a ser un cambio de libertad. Nadie sabía lo que el Maquiavelo había pensado hacer traicionando la esperanza del pueblo cubano,” describe con un lenguaje cargado de metáforas la ingenuidad de la mayor parte de los cubanos en el momento del triunfo de la Revolución. Él mismo, a sus once años de edad, no entendía muy bien lo que estaba pasando. No obstante, sí recuerda la atmósfera del terror que se vivía en Cuba durante los años antes de la Revolución. “Había un problema con las bombas en La Habana. Nosotros vivíamos cerca del muelle y allí se tira un cañonazo de las 9 de la noche desde el tiempo de la colonia. Yo no me daba cuenta del cañonazo de las 9 y cuando sentí la explosión, empecé a correr.” En 1961 se desempeñó en la campaña de alfabetización. “Querían darme una beca para estudiar ruso. Pero me doy cuenta del caos y hecatombe y mis padres también. Entonces mis padres dicen: ‘No, salte de la beca.’ No llegué a estudiar ni la primera letra del alfabeto ruso,” recuerda la rápida desilusión. Su padre se puso a prepararle los papeles para irse del país. Desafortunadamente, la salida estaba planeada justo para los días del estallido de la Crisis de los misiles[3] y se suspendieron todos los vuelos. José tuvo que quedarse en la isla.

Las UMAP – Una muerte a plazos

Cuando llegó la edad de entrar al servicio militar obligatorio, la contrainteligencia militar determinó que José no era una persona fiable y apta para formar parte de las Fuerzas Armadas Revolucionarias. Eso se debió sobre todo a su religiosidad y al hecho de haber pedido salida del país en el pasado. En vez de ello le mandaron a las Unidades de Ayuda Militar a la Producción, también llamadas UMAP. La estancia en estos campos de trabajo forzado cambió el curso de su vida y lo marcó para siempre. “En estos campos de concentración yo vi cosas que nunca me imaginé poder ver. El despotismo, el abuso, el maltrato… dejar morir a una persona,” explica. José llegó a las UMAP cuando tenía 19 años. “Me llamaron exactamente el día de mis cumpleaños. Nunca pensé tener una fiesta de cumpleaños con tantos invitados,” dice con una buena dosis de ironía.

Cortando hamacas

La vida en los campos de trabajo forzado no era fácil. “Allí vi por primera vez dar el de pié tirando al techo, dar el de pié cortando hamacas. Nos sacaban al campo sin darnos comida,” recuerda. El trabajo era duro. Había que cortar caña con machete y José nunca había hecho un trabajo de esta índole. No estaba acostumbrado. “El primer día me salieron treinta ampollas en una mano y veinte y pico en el otro,” cuenta. „Nos hacían caminar cinco kilómetros con las botas llenas de fango cargando una cantidad de agua para cuarenta hombres. Igual a las diez de la mañana ya no había agua. Aprendí a beber entre los surcos del arado para calmar la sed,“ cuenta. La única manera de escapar del trabajo era si uno sufrió una herida por el machete. Entonces, algunos internados llegaron a tal punto que se automutilaban o pedían a otros compañeros que les causaran heridas. El campamento de José se encontraba en la provincia de Camagüey[4], donde pasó por varias localidades distintas. El abastecimiento de alimentos muchas veces no llegaba completo, porque los distribuidores y los oficiales se robaban una parte. “Con veinte latas de leche hacían desayuno a ciento veinte hombres.” Ese era el número de una unidad de trabajadores siempre vigilada por los tenientes. A pesar del régimen estricto hubo casos de rebeldía de los trabajadores. Eso ocurrió por ejemplo cuando uno de ellos sufría de alguna enfermedad grave y los trabajadores decidieron exigir la atención médica para él recurriendo al no cumplimiento de las normas establecidas. José se acuerda de un muchacho que sufrió de leptospirosis, bacteria que se transmitía a los humanos de animales, en este caso probablemente de ratas que estaban omnipresentes. Los tenientes dejaron salir al joven al hospital. Sin embargo, no aguantó más de cuatro horas y murió.

Atención médica

La muerte del compañero mejoró las condiciones en el campo de trabajo en lo que se refiere al acceso a la atención médica. „Empezaron a mandar personas con problemas a los médicos, que realmente eran estudiantes de medicina del quinto año de la universidad que habían sido depurados. Hubo una depuración enorme en las universidades cubanas. La depuración significa que toda la persona que no era apta desde el punto de vista de la Revolución, lo botaron de la carrera,” explica de dónde venían los médicos del campo y añade que algunos de ellos habían pertenecido entre los mejores estudiantes. Las evaluaciones de lo apto que uno era para desenvolver su papel en un país sumergido en el proceso de transición comunista eran uno de los rasgos de aquella época. No obstante, José no es capaz de definir qué cualidades se requerían. “Es que no existe nada como perfil de un revolucionario. Lo que sí existe es perfil de un aprovechado, de los que se lucran de la Revolución,” explica.

Éramos un material desgastable

Los campos del trabajo forzado y reeducación los compara con los campos de exterminio alemanes. “Nosotros éramos un material desgastable, pero nos mataban de una forma más discreta. No había ejecuciones masivas aunque hubo un fusilamiento. Pero había por ejemplo 97 muertos por suicidio,” dice al respecto. Más adelante describe su teoría de los tres niveles de opresión que enfrentaban los internados. “Cuba es una prisión rodeada por el agua en todas partes. La cerca es inmensa, tiene 90 millas. Luego están las cercas de las UMAP, eran altísimas, de catorce pelos de alambre de espinos. Pero hay una prisión mayor, mental, porque si yo me escapo, voy a perder a mis padres que van a tratar de protegerme y cómo yo voy a involucrarles a eso…? Estos son los tres niveles, de los cuales el mental es el más fuerte de todos,” sostiene.

Se puede perdonar, pero no olvidar

José pasó en las UMAP ocho meses y salió el 7 de febrero de 1967. Después se quedó seis meses inválido, no pudo caminar. A pesar de todo el adoctrinamiento comunista siempre mantuvo su fe cristiana. „El cristiano es una antítesis de lo que ellos plantean. Ellos plantean el odio como política del Estado. No hay nada más opuesto a un cristiano que un comunista. La religión indiscutiblemente es un límite al pecado del hombre. Y ellos no tienen límite,“ dice al respecto. Para liberarse del odio y rencor que le causó el trato del Estado recurrió a la creación literaria. „Aún después de veinte, treinta años yo seguía siendo prisionero de ellos, porque cada vez que me acordaba de ellos, lograban sacar de mí lo peor que podía pensar.“ Escribir un libro sobre las UMAP (“UMAP – Una muerte a plazos”) era la catarsis que escogió para superar este odio, fue un esfuerzo que corresponde con su lema: „Se puede perdonar, pero no olvidar.“ Llegó a publicar a pesar de no haber completado la secundaria. „Las UMAP para mí fue una escuela muy dura, pero me ayudó en la vida, a poder aquilatar la vida en todos sus valores y poder compensar todo con mi fe.“ Los campos continuaron funcionando aproximadamente un año más. Posteriormente fueron cancelados debido a la fuerte presión internacional.

Emigración

El 15 de mayo de 1980[5], José se fue de Cuba junto con su familia. Su hermana que se había ido de Cuba antes los fue a buscar con un bote. “En ese bote de 24 pies vinimos 21 personas más las tres que estaban de la tripulación. El agua estaba en una cuarta parte del bordo. Atravesamos nueve horas y nos quedamos sin gasolina a unas 15 millas de Cayo Hueso. Vino otro bote y nos remolcó al Cayo Hueso[6].” En Miami hizo varios trabajos, entre ellos de mecánico y vendedor. “Una lucha, pero no me quejo. Mis hijas pudieron estudiar lo que quisieron sin que les impusieran una carrera obligatoria. Tengo una hija que es enfermera y una que es cantante de ópera. Ha cantado en toda Europa.” Quiere que al igual que sus hijas todos los cubanos tengan libertad para ser lo que deseen. En este momento no se le ocurriría visitar Cuba. “Un penny que yo lleve allá va a ayudar a esta dictadura a mantenerse en el poder, para seguir esclavizando al pueblo cubano,” termina su historia.

 

[1] El viejo y el mar (The Old Man and the Sea) es una novela corta escrita por Ernest Hemingway en 1951. La novela es considerada como uno de los trabajos de ficción más destacados del siglo XX.

[2] Culi, culí​ o coolie, fue el apelativo utilizado para designar a los cargadores y trabajadores con escasa cualificación procedentes de la India, China y otros países asiáticos.

[3] El 16 de octubre de 1962, el presidente estadounidense John F. Kennedy fue informado de que la Unión Soviética estaba enviando secretamente misiles nucleares a la isla de Cuba, la cual se ubica a solo 150 km de territorio estadounidense. Algunos de sus asesores, incluidos militares, presionaron a Kennedy para lanzar una invasión inmediata de la isla, pero el presidente optó por un bloqueo naval para que ya no pudieran llegar más envíos, lo cual se anunció la noche del 22 de octubre.

[4] La ciudad es la tercera urbe cubana y la principal del interior del país.

[5] El 15 de abril de 1980 comenzó el Exodo del Mariel, una de las escapadas masivas más grandes de la historia de Cuba. 125 mil cubanos dijeron adiós a la revolución socialista y en abarrotadas embarcaciones, piloteadas o enviadas por compatriotas exiliados, llegaron a los Estados Unidos.

[6] Cayo Hueso (en inglés, Key West) es una ciudad ubicada en la isla de Cayo Hueso en el condado de Monroe en el estado estadounidense de Florida. Se trata de uno de los destinos más importantes de los emigrantes cubanos a los Estados Unidos.

 

Česká verze:

„Narodil jsem se v Cojímaru. To je místo, které inspirovalo Ernesta Hemingway při psaní knihy Stařec a moře[1]. V té době to byla malá rybářská vesnice. Žili tam prostí lidé a každý se znal s každým,“ začíná svoje vyprávění José Caballero Blanco.

Na svět přišel 15. června 1947 a jeho rodina nikdy neoplývala zvláštním bohatstvím. Muži se tradičně nechávali po několik generací zaměstnávat v havanském přístavu. „Můj dědeček tam vykládal z lodí uhlí společně s čínskými imigranty,“ vzpomíná. Podobný osud potkal také jeho otce a strýce. I oni si vydělávali na živobytí v docích hlavního města. Matka se starala o domácnost. Později se celá rodina přestěhovala do Guanabacoy. Dříve samostatné město na východ od kubánské metropole je dnes stejně jako rodný Cojímar součástí městské části La Habana del Este. José mohl i navzdory skromným poměrům, ze kterých pocházel, studovat na soukromé škole. „Moje matka byla totiž kmotra ředitelky té školy. Takže moje sestra studovala úplně zdarma a rodiče platili jen za mě,“ vysvětluje s úsměvem. A ihned dodává, že právě učitelé z této školy se do značné míry podíleli na jeho formování. Byli to podle jeho slov lidé, kteří vnímali výuku „ne jako práci, ale jako své poslání.“

Machiavelli a jeho krvavá oběť

“Krvavá oběť byla vykonána, když mi bylo jedenáct let. A to si ještě každý myslel, že náš čeká období svobody. Nikdo ani netušil, jak dychtivě Machiavelli pomýšlel na zradu kubánského lidu,“ popisuje básnickým jazykem naivitu velké části společnosti ve chvíli slavného vítězství Kubánské revoluce. Jemu bylo tehdy jedenáct let a podle svých slov příliš nerozuměl ničemu z toho, co se kolem odehrávalo. Na druhou stranu si však dobře vzpomíná na všudypřítomný strach, který vládnul ve společnosti v době před příchodem Fidela Castra a jeho vojáků do Havany. „Velké téma byly výbuchy v ulicích, obchodech, kinech… My jsme bydleli poblíž přístavu a tam se každý den v devět hodin večer pálilo z kanónu. Už za časů kolonie. Já jsem si to ale neuvědomil, a když jsem slyšel výbuch, ihned jsem se rozběhl pryč.“ V roce 1961 se ještě podílel na alfabetizační kampani. „Měl jsem dostat stipendium, abych mohl studovat ruštinu. Ale už jsem si začínal všímat toho chaosu všude kolem a stejně tak i mí rodiče. Tehdy mi řekli: ‘Ani se to nezačínej učit.’ Nestačil jsem se naučit ani první písmenko azbuky,“ popisuje rychlé prozření. Jeho otec zahájil přípravy synova odjezdu z Kuby. Jenže nešťastnou shodou okolností to nakonec dopadlo tak, že José nikam vycestovat nemohl. Emigrace byla totiž naplánovaná přesně na období, kdy propukla Karibská krize[2]. Američané přerušili veškeré letecké spojení s Kubou a José musel zůstat na rodném ostrově.  

Tábory nucených prací – plíživá smrt

Když José dosáhl věku, který znamenal nástup na povinnou vojenskou službu, přišlo od vojenské kontrarozvědky rozhodnutí o tom, že nebyl shledán za osobu vhodnou k působení v řadách Kubánských revolučních ozbrojených sil. Zřejmě kvůli tomu, že byl praktikující katolík a zároveň se v minulosti pokusil o emigraci. Místo nástupu na vojnu ho tedy čekal nástup do nově zřízených táborů nucených prací a převýchovy, které vešly ve známost pod zkratkou UMAP (Unidad Militar de Ayuda a la Producción – Vojenské jednotky pro podporu zemědělské produkce). Nucený pobyt v těchto pracovních táborech otočil Josého život naruby a zanechal šrámy, které už nikdy nezmizí. „V těchto koncentračních táborech jsem spatřil věci, které jsem si do té doby nebyl schopný ani představit. Despotismus, zneužívání z pozice moci, otřesné zacházení s lidmi… viděl jsem, jak nechali zemřít člověka,“ popisuje. Při nástupu mu bylo přesně 19 let. „Nikdy by mě bývalo nenapadlo, že by na moji narozeninovou oslavu mohlo přijít tolik lidí,“ doplňuje s notnou dávkou ironie.  

Život v táborech

Život v táborech byl opravdu obtížný. „Poprvé v životě jsem viděl, že by někdo ráno budil někoho jiného tak, že prostě začne střílet do stropu. Anebo tím, že mu uřízne houpací síť. Vyháněli nás na pole, aniž bychom dostali něco ke snídani,“ vzpomíná. Práce byla náročná, cukrová třtina se sklízela sekáním mačetou a José nikdy předtím takovou práci nedělal. „Po prvním dni jsem měl na jedné ruce třicet a na druhé dvacet puchýřů. Nechávali nás pochodovat pět kilometrů s botami plnými bahna a nádobami na vodu pro čtyřicet lidí. Přesto jsme to tam odtáhli. Jenže v deset hodin dopoledne už žádná voda nebyla. Zvyknul jsem si pít ze žlabů podél pole, když do nich napršelo,“ vypráví. Jediný způsob, jak se vyhnout tvrdé dřině, bylo přijít nějakým způsobem ke zranění způsobenému mačetou. Výsledek byl takový, že někteří lidé se rozhodli pořezat sami sebe nebo o tom prosili někoho jiného. Tábory se nacházeli v provincii Camagüey[3] a José jich prošel několik. Zásobování vypadalo velmi často tak, že z něj dorazila do táborů jen malá část. Lidé, kteří jídlo rozváželi, si vždy nakradli něco pro sebe a to samé pak udělali i důstojníci a dozorci. „Připravovali nám snídani pro 120 lidí z dvaceti plechovek mléka.“ Přestože režim byl v táborech extrémně přísný, v některých případech se věznění pracovníci dokázali postavit svým dozorcům. To se stalo, když jeden z internovaných trpěl vážnou nemocí a ostatní chtěli svým protestem dosáhnout zdravotní péče pro něj. Tehdy odmítli pracovat a rezignovali na předepsané normy. José si vzpomíná, že ten člověk trpěl leptospirózou, onemocněním způsobeným bakterií, která se na člověka přenáší ze zvířat. V tomto případě pravděpodobně z krys, kterých bylo všude obrovské množství. Dozorci ho nakonec nechali odjet do nemocnice. Tam ale vydržel už jen čtyři hodiny a zemřel.     

Zdravotní péče

Co se týče přístupu ke zdravotní péči, smrt tohoto muže podle Josého situaci o něco zlepšila. „Poté začali posílat lidi do nemocnice. Ta byla ale složená ze studentů posledního ročníku medicíny, kteří byli, stejně jako my ostatní, shledáni za nevyhovující pro účely vojenského výcviku. Stali se oběťmi čistek. A na kubánských univerzitách proběhly čistky v opravdu velkém měřítku. Každého, kdo neodpovídal profilu věrného revolucionáře, prostě vylili,“ vysvětluje původ lékařů v těchto táborech nucených prací. Mnoho v nich patřilo k těm nejlepším studentům daných univerzit. Vyhodnocování míry oddanosti revolučním idejím bylo obecně jedním z hlavních rysů tehdejší doby. Nicméně, José přesto není schopný říci, co se vlastně požadovalo a jak měl vypadat ten “správný revolucionář“. „Ono totiž nic takového jako správný revoluční profil neexistuje. Existuje jen profil vyčůraného člověka, který chce z té konkrétní situace za každou cenu vytěžit co nejvíc,“ tvrdí.

Byly jsme pro ně pouhý materiál

Tábory nucených prací a převýchovy se nebojí přirovnávat k nacistickým vyhlazovacím táborům. „Byli jsme pro ně pouhý materiál, který se měl použít a zneškodnit. Zabíjeli nás ale poněkud diskrétnějším způsobem. Neprobíhaly tam žádné organizované popravy, i když jednoho člověka v těchto zařízeních stejně popravili. Na druhou stranu je zdokumentováno 97 sebevražd,“ vysvětluje. José také popisuje svou vlastní teorii trojnásobného vězení, se kterým se lidé v táborech museli potýkat. „Kuba je sama o sobě vězení. Je to ostrov obklopený vodou a nejbližší hranice Spojených států je vzdálená 90 mil. Další hranici pak představovaly ploty kolem samotných táborů. Byly velmi vysoké, postavené z celkem čtrnácti ostnatých drátů. Nakonec ale existovalo ještě mnohem horší vězení – a to na mentální úrovni. Totiž, kdyby se mi podařilo utéct, ztratil bych svoje rodiče. Oni by se mě snažili ochránit a ukrýt. A jak bych je jen mohl do něčeho takového zatáhnout? Tohle jsou tedy ty tři stupně vězení, z nichž to mentální bylo vůbec nejhorší,“ vypráví.

Je možné odpustit, ale nelze zapomenout

José strávil v táborech nucených prací celkem osm měsíců a opustil je 7. února 1967. Poté byl ještě šest měsíců invalidní, nemohl chodit. Navzdory veškeré indoktrinaci si vždy zachoval svoji víru v Krista. „Víte, křesťanství je totální opak toho, co hlásají. Oni prosazují nenávist jako oficiální státní politiku. Není nic, co by se od komunismu lišilo více, než křesťanství. Náboženství nám totiž ukazuje určité hranice pro naše jednání. Nemáme hřešit. Jenže oni nemají žádné hranice,“ vysvětluje. Aby se dokázal osvobodit od hněvu a nenávisti, uchýlil se k psaní. „I po dvaceti, třiceti letech, ve mně stále dokázali vyvolávat ty nejhorší myšlenky, jaké jsem byl vůbec schopný vyplodit.“ Rozhodl se tedy napsat o táborech nucených prací knihu. Pojmenoval ji „UMAP – Una muerte a plazos“. V překladu něco jako UMAP – plíživá smrt. Literární tvorba se pro něj stala nástrojem katarze a nakonec ji dokázal vydat i přesto, že vlastně nedokončil ani střední školu. „Tábory nucených prací pro mě byly velmi tvrdou školou. Naučili mě ale docenit život ve všech jeho podobách a dokázal jsem se díky nim utvrdit o tom, že s vírou lze překonat všechno.“ Tábory byly po jeho propuštění v provozu ještě přibližně rok. Poté je vláda začala pod mezinárodním tlakem uzavírat.  

Emigrace

Dne 15. května 1980 José společně se svou rodinou emigroval z Kuby[4]. Jeho sestra, která odjela už dříve, ho odvezla na lodi. „Na té lodi, která měřila 24 stop, nás bylo celkem 21 lidí a k tomu ještě tři členové posádky. Čtvrtina paluby byla pod hladinou. Pluli jsme devět hodin a pak nám asi patnáct mil od Spojených států amerických došlo palivo. Odtáhla nás jiná loď.“ Po příchodu do Miami pracoval v několika různých zaměstnáních, dělal například opraváře nebo prodavače. „Byl to boj, ale nestěžuji si. Moje dcery mohly vystudovat, co chtěly, aniž by je někdo nutil, co mají dělat. Jedna dcera je zdravotní sestra a druhá operní pěvkyně. Vystupovala po celé Evropě.“ To samé by přál José i všem Kubáncům – aby si mohli svobodně volit, co chtějí v životě dělat. V současnosti se na Kubu nechce vracet. „Každý halíř, který bych tam utratil, by pomohl režimu nadále udržovat lid v otroctví,“ končí svoje vyprávění.

 

[1] Stařec a moře, krátká próza amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye z roku 1951. Je považována za jednu z nejzásadnějších knih 20. století.

[2] Dne 16. října 1962 byl americký prezident J. F. Kennedy informován o tom, že Sovětský svaz se snaží potají dopravit na Kubu jaderné hlavice. Kuba přitom leží pouhých 150 kilometrů od USA. Někteří Kennedyho poradci trvali na tom, že by bylo dobré okamžitě provést invazi. Nicméně, americký prezident rozhodl o námořní blokádě Kuby, kterou vyhlásil 22. Října 1962. Karibská krize je známá jako jeden z okamžiků, kdy byl svět nejblíže jaderné katastrofě.

[3] Třetí největší kubánské město. Leží ve střední části ostrova.

[4] 15. dubna 1980 začal tzv. Exodus z přístavu Mariel, jedna z nejvýznamnějších masových akcí v dějinách kubánského exilu. Celkem 125 tisíc lidí, z velké části toužící po emigraci, ale i vládou nastrčení zločinci a lidé s různými nemocemi, se nalodilo na malá plavidla většinou vyslaná z USA dříve uprchlými Kubánci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)