Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ján Zeman (* 1923  †︎ 2023)

I never stopped hoping that they wouldn‘t execute me

  • born December 20, 1923 in Myjava, Slovakia

  • grew up with his grandparents after the death of his mother and his father‘s emigration to USA

  • started working in the construction department of the Tauš factory in Myjava after his studies

  • became active in the anti-communist resistance together with his wife Olga in 1949

  • his collaboration with Štěpán Gavenda was revealed in August 1949 and he was subsequently arrested

  • sentenced to death in a show trial

  • his wife Olga Sandanusová was sentenced to fourteen years in prison (of which she served eight)

  • spent almost a year on death row in Leopoldov

  • spent two years of his sentence in the uranium camps ‘Bratrství’ and ‘Vojna’

  • also imprisoned in Opava, Mírov and Valdice

  • released in February 1964

  • after his release he and his wife stayed in Myjava where he found a job in the district industrial plant

  • during the Velvet Revolution he was a founding member of the Myjava cell of the Public Against Violence organization

  • served as a councilman in Myjava

  • received many awards for his activities in the anti-communist resistance, including the Medal of the President of Slovak Republic

  • still lives in Myjava (as of 2020)

V životě  Jána Zemana (*1923) se odehrála dvě osudová setkání. Jedním bylo navázání kontaktu s agentem chodcem Štěpánem Gavendou, ale ještě předtím navázal vztah s Olgou Sandanusovou, kterou si vzal za ženu. Bylo to právě partnerské pouto, které oběma pomohlo přestát jejich mnohaleté odloučení. Oba prošli těmi nejtěžšími věznicemi a přesto neztratili naději. Nenechali se zlomit ani ve chvíli, kdy se loučili po vynesení Jánova trestu smrti.

Ján vyrůstal v péči prarodičů v západoslovenské Myjavě, odkud pocházeli oba jeho rodiče Pavel a Alžběta, rozená Kováčová. O matku bohužel přišel ještě v raném věku. Otec pak odešel s druhou ženou v druhé polovině 20. let do USA. Zkušenost ze života ve Spojených státech amerických mělo několik Jánových příbuzných a ostatně i jeho maminka tam na nějaký čas předtím, než se vdala, odešla vydělat peníze. Za ně pak koupili v Myjavě hospodářství, kde Jánův otec provozoval kovárnu. Plány mladých manželů ale smrtí matky vzaly za své. Poté, co se otec podruhé oženil, odešel s novou ženou za oceán. Po druhé světové válce se průběžně nakrátko vracíval zpět.

 

Rozhodnutí stát se členem protikomunistického odboje

Fakt, že Ján vyrůstal v době první republiky, se v jeho dospělosti odrazil především v tom, že se i po válce cítil a choval jako demokrat. Po studiu na vyšší průmyslové škole v Bratislavě nastoupil jako konstruktér do myjavského podniku Tauš. Brzy se vypracoval a stal se úspěšným autorem několika technických zlepšení. Roku 1947 převzal dokonce státní vyznamenání. Zprvu působil ve výrobě armatur, ale brzy po únorovém komunistickém puči roku 1948 nastal obrat. Podnik se po třech letech vrátil ke zbrojní výrobě, která zde probíhala krátce předtím za druhé světové války. Ján si v té době všímal řady změn, nejen ve vedení podniku. Jako nespravedlivé vnímal postihy a následně likvidaci živnostníků a zemědělců, kterým začala rozvracet grunty kolektivizace. Ke své situaci a situaci v podniku po roce 1948 říká: „Z podhoubí zaměstnanců se vynořili lidé, kteří svými charaktery, vědomostmi, inteligencí neměli na to, aby zasahovali do vedení a života podniku. Po celý život jsem měl takovou ideu, že za vším jsou lidé. A to byl právě i jeden z momentů, který mě přinutil k tomu, abych přemýšlel o svojí situaci v závodě. Takže když přišel Gavenda, to byla spojka Bogataje, a byl jsem konfrontován s jeho požadavkem, tak jsem se k jeho žádosti vyslovil kladně. Ale musím říct, že to pro mne nebylo lehké. Měl jsem dobré postavení, po materiální stránce jsem byl zajištěný, měl jsem velmi dobrou rodinu. A člověk si až pak uvědomil, že vlastně toto všechno dal... všanc.“

S legendárním agentem chodcem Štěpánem Gavendou, který se stal prodlouženou rukou dřívějšího protinacistického odbojáře a člena paradesantního výsadku Carbon Františka Bogataje, se Ján setkal v březnu roku 1949. Stalo se tak na doporučení Nikolaje Pátka, manžela příbuzné z manželčiny strany, kterého jako poúnorového emigranta kontaktovaly západní zpravodajské služby a on jim udal Jánovo jméno. Štěpán Gavenda Jána vyhledal u něj doma a hned od počátku byla všem rozhovorům přítomna i Jánova Olga. „Byli jsme mladí lidé, měli se rádi a neexistovalo, že bychom měli nějaké spory. Naše manželství bylo založené na důvěře. Že se o tom dozvěděla manželka, [se později ukázalo jako] chyba. Nikdy bych to nebyl [dopustil], ale moje rozhodnutí přijala,“ vysvětluje.


„Po únoru čtyřicátého osmého začalo masivní zbrojení. Závody, které vyráběly pro wehrmacht, musely automaticky vyrábět pro Sovětský svaz. Začaly se u nás vyrábět zapalovače od granátů,“ říká Ján. Jelikož Ján v době kontaktování Gavendou zastával v podniku vysokou pozici, nečinilo mu žádné problémy získat přístup k informacím o počtu zaměstnanců, detailům výroby nebo plánu závodu. Právě toto byly žádané a vysoce ceněné informace, o které stáli jak František Bogataj, tak i spolupracující vojenská zpravodajská služba americké armády (CIC) v Mnichově. Předávání zašifrovaných zpráv probíhalo prostřednictvím tzv. mrtvých schránek. Ta Jánova byla ukryta pod triangulační věží nad Myjavou. Společně s manželkou zašifrovali celkem pět zpráv. „Člověk nikdy nevěděl, odkud nebezpečí přijde. Gavenda tím způsobem, že mě navštěvoval a nevybíral jen tu tajnou schránku, ale stačilo i, že byl jednou u mne, věděl o mé existenci, tím měl můj osud ve svých rukou. To právě vidím dnes, po tolika letech, když přemýšlím o způsobu konspirace, že tam něco nesedělo. Že by bývaly byly jiné formy, které by byly bezpečnější. Osud mnoha lidí byl dán do rukou jednoho člověka,“ říká Ján.

 

Nejvyšší trest

3. srpna 1949, pár dní po zatčení Gavendy, byl zatčen i Ján. Do zaměstnání si pro něj přišli dva příslušníci vojenské kontrarozvědky a s vysvětlením, že si ho jen vypůjčí k podání vysvětlení, ho odvezli do vojenské věznice v Bratislavě. Zde strávil v cele dva dny. „Tam to bylo moc, moc tvrdé. Představte si, že tam byla jen postel přikovaná ke stěně. Když byl budíček, tak se přiklopila a nebylo si na co sednout. Xylolitová podlaha a na ní dva hadry. Na ty jste se museli postavit a do večerky chodit, chodit, chodit.“ Po této „přípravě“ byl přemístěn do věznice Státní tajné policie (StB), kde začal krutý výslech zahrnující bití přes holá chodidla nebo výhrůžky zastřelením. „Nejhorší bylo vyhrožování vůči manželce. Že z ní udělají prostitutku. Moje žena, to byl můj citlivý bod,“ přiznává.

„Byl jsem ale mladý člověk a ten hodně snese,“ říká, když mluví o fyzickém násilí, kterého se na něm dopouštěli vyšetřující důstojníci StB. „Nejhorší po celou dobu výslechu a vězení byly ale ty výhrůžky vůči manželce. Tehdy jsem jim věřil,“ dodává. Výslech byl po několika dnech zastaven. Dobu do soudu, který proběhl již v říjnu, pak strávil v krajské věznici. V cele pro jednoho se několik měsíců tísnil s dalšími dvěma vězni na jednom slamníku ve společnosti desítek štěnic.

V soudním procesu ze dne 7. října 1949, který justice odbyla podle Jánových slov během hodiny a označuje ho za frašku, bylo o trestech předem rozhodnuto. Jánovi, který byl ustanoven velitelem protistátní skupiny, byl na žádost prokurátora Antona Rašly vyměřen nejvyšší trest. Celkem byly výjimečné tresty dva. Jánova Olga byla odsouzena ke čtrnácti letům odnětí svobody, ze kterých si nakonec odseděla celých osm. „Moje manželka si během soudu zachovala kamennou tvář. Chovala se, jako by se jí to netýkalo. Sám oceňuji, že jsme ve chvíli vynesení rozsudku soudcům a hlavně Rašlovi neposkytli žádnou příležitost, aby se ukojil svým činem,“ sděluje. „Po celou dobu věznění jsem měl jakoby vypínač. Když došlo k nějaké vyhrocené situaci, tak jsem přestal cítit. Jako by se mne to netýkalo. Ne jako někteří lidé, kteří to emocionálně prožívají. Stalo se to několikrát, že jsem se dokázal přes to všechno přenést s ledovou myslí.“ Než se s Olgou jejich cesty rozešly, dostalo se jim nečekané a až neuvěřitelné lidskosti ze strany dozorců. Na pár chvil se mohli s Olgou rozloučit na křižovatce chodeb ve vazební věznici. „Dotkli jsme se rukama a to bylo všechno.“ Po rozloučení beze slov se Ján odebral za pár dní na samotku do Leopoldova. Ačkoliv se proti rozsudku odvolal, podle advokáta neměl na změnu trestu naději. To se také bohužel u Nejvyššího soudu později potvrdilo.

V cele smrti strávil nekonečné měsíce. Místnost bez vodovodu, kanalizace i topení připomínala středověkou kobku, jen s tím rozdílem, že zde byla zavedena elektřina. Když přibližuje opakující se mučivé hodiny nejistoty, kdy každý den mohl být poslední, líčí: „Na popravu vzali jednoho, který měl soud před vámi, pak toho, co měl soud za vámi. Nikdy jste nevěděli, kdy vezmou vás. V Leopoldově vždy brali vězně do oběda. Jak vás nevzali do oběda, tak jste měli naději, že dalších 24 hodin budete žít.“ Ani tady ale nepřestal věřit a doufat v to, že trestu unikne a s Olgou se znovu setká: „Měl jsem velkou víru a držel mě cit vůči manželce. V mysli jsem si vytvořil takový virtuální život. Realitu jsem ignoroval. Vymýšlel jsem si, jak budeme žít. A nevzdal jsem se víry, že mě nepopraví.“

K prvním Vánocům, které prožil ve výkonu trestu v Leopoldově, se váže i následující vzpomínka, ve které svou lidskost v jinak nelidském prostředí prokázaly ženy dozorců, jež ještě tehdy v prostorách věznice se svými muži žily: „Na Štědrý večer, když bylo tichoučko, jsem slyšel, že dole na chodbě je nějaký hluk. A za chvíli se ozval zpěv: Tichá noc, svatá noc. Byly to ženy dozorců, které si to vynutily a přišly na samotku za námi, kteří jsme tam byli odsouzení, nám zazpívat tuto vánoční píseň. Víte, bylo to moc dojemné a pěkné od žen dozorců, že nám svým zpěvem připomněly Štědrý večer. To byly nejkrásnější a nejsmutnější Vánoce, které jsem prožil.“

 

Roky a roky...

S hrozbou trestu smrti žil Ján až do 26. září 1950, kdy mu byl díky usilovné snaze otce i americké ambasády trest změněn milostí prezidenta Klementa Gottwalda na doživotí. Podmínky Leopoldova, kde vězni na samotkách přicházeli o rozum, se ještě zhoršily roku 1951, když správu vězení převzala StB. Z pevnosti udělala místo k likvidaci ne nepodobné nacistickým koncentračním táborům. Uvnitř vězení vzniklo střežené odstřelované pásmo se strážní věží a i zacházení s vězni nabralo na krutosti. „Leopoldov se stal místem pro největší zločince, kteří byli v Československu. Byli tam přemístěni špióni, bývalá slovenská vláda, generál [Karel] Kutlvašr, maršál [Karel ] Janoušek. S těmi jsem se tam setkal.“

Po výměně vedení Leopoldova byl Ján poslán do pracovního tábora v Jáchymově. Cesta dobytčími vagóny přes půl Československa mu pro změnu připomněla transporty židovského obyvatelstva za války. Odtud putoval dál na Příbramsko na lágr Vojna, který se teprve mukly zabydloval. „Když jsme tam přišli, bylo to jako tábor zlatokopů. Před námi tam ještě byli němečtí zajatci. Pak tam přivezli hlavně politické vězně, kteří měli vysoké tresty – na začátku průměrně tak dvacet pět roků,“ přibližuje osazenstvo tábora, kde se těžil uran a v nelidských podmínkách během let zemřely desítky vězňů a na následky ozáření další stovky. Ján se zde poprvé setkal s těžkou manuální prací, na kterou do té doby nebyl zvyklý. Zhubl na 56 kg. Z horníka se později dostal na lepší místo a díky brigadýrovi Milanu Fráňovi, odsouzenému basketbalistovi zvanému Lamino, pobyt na lágru ustál. Celkem i s přestávkou v pracovním lágru Bratrství na Jáchymovsku tam strávil dva roky.

Mnoho let to podle slov pamětníka vypadalo, že si s ním vězeňské správy neví rady a neustále byl různě přehazován z místa na místo. Z uranu se se zastávkou na pražské Pankráci a v Pardubicích, kde se na okamžik opět díky pochopení dozorce mohl setkal s manželkou, vrátil zpět do Leopoldova. Léta 1953 až 1959 strávil ve věznici v Opavě. Dostal se do pracovní skupiny podniku Tatra Kopřivnice, kam byli soustředěni techničtí odborníci. Režim v zaměstnání byl volnější a mohli dokonce číst odborné zahraniční časopisy. Jako kuriózní příklad ze své tehdejší praxe uvádí vznik prototypu báňského dopravního dispečinku podle návrhu politických vězňů, kterým se Československo prezentovalo na světové výstavě v Moskvě. Projekt byl předváděn jako dílo československých pracujících.

Od doby, kdy pobýval v Opavě, si mohl konečně pravidelně psát s Olgou. Dopisy, které procházely cenzurou, zaujaly nejen Jána. Když byla po osmi letech strastiplného věznění Olga konečně propuštěna a poprvé přijela za ním, „vyměnilo se během její návštěvy u nás celé velitelství. Víte, ten náš citový vztah, že se u nás po tolika letech nic nezměnilo, to budilo zvědavost,“ říká.

Poslední roky Ján strávil na Mírově, kde se setkal například s tou dobou vězněným Gustávem Husákem. Olga se po celý čas, co byla na svobodě, snažila o Jánovo propuštění, ale bez výsledku. Roku 1960 proběhla první velká amnestie, pak další. V hodnocení Jána Zemana z Mírova z roku 1962 se dočítáme: „Jeho názory na současné politické dění nejsou správné, zastává nadále svůj nepřátelský postoj vůči dnešnímu zřízení. A sám udává, že jeho názory se doposud nezměnily a pokud, jak mu kladl soud za vinu, se dopustil nějaké trestné činnosti, toto dělal ze svého vlastního přesvědčení, a proto také neuznává svou vinu.“

Ján připouští, že naděje na jeho propuštění kolísala, ale nikdy se jí nevzdal docela. Měnil se i jeho trest. Z doživotí se postupem času stalo 25 let. V jeden okamžik dokonce navrhl Olze, ať žije svůj život, ale ta to odbyla jako nesmysl. Roky ale dál přibývaly. Nakonec se trest ustálil na patnácti letech. Ve chvíli, kdy svitla naděje na Jánovo předčasné propuštění a poté znovu pohasla, Olga vážně onemocněla cukrovkou. Podlomené zdraví těžkou prací v Želiezovcích, kde navíc prodělala infekční žloutenku, ji srazilo ve chvíli, kdy Jána opět přeložili. Že je to opatření skutečně dočasné a už jen na tři měsíce, netušil v tu chvíli ani jeden z nich. Když pak přišlo konečně rozhodnutí o propuštění, objevil se přeci jen háček v podobě sedmileté podmínky.

„Dozorce mě už měl zavést, abych odevzdal věci na pracovišti a na ubytovně. A že mě přivede pak do skladu, abych se oblékl. Šli jsme od komise a kousek po dvoře, protože to je velká věznice. Tak se mě ptá, kolik mám odseděné, protože mě neznal. Nebyl jsem tam ještě tak známý jako na Mírově, kde jsem byl čtyři roky, nebo v Opavě. Tak říkám: ‚Čtrnáct a půl.‘ Obrátí se ke mně a říká: ‚Čtrnáct a půl měsíce, to ještě jde.‘ Já říkám: ‚Ne čtrnáct a půl měsíce, ale čtrnáct a půl roku.‘ Zastavil a řekl: ‚Nekecejte. Tak nevypadá mukl, jako vypadáte vy, který si odseděl čtrnáct a půl roku.‘ Ale tím to neskončilo. Přišli jsme do toho skladu a vězeň, co tam byl, vytáhl batoh, nový krásný kabát, boty, spodní prádlo a ten dozorce říká: ‚Co mi říkáte, že jste byl čtrnáct a půl roku zavřený? Vždyť to jsou všechno nové věci.‘ A já říkám: ‚Ano, ale to mi všechno poslala manželka.‘ A on zase: ‚ Nevyprávějte, že ještě máte manželku, která s vámi žije.‘ Tak tím byl překvapený,“ vzpomíná Ján na poslední chvíle ve Valdicích.
Brány věznice opustil 7. února 1964.

 

Svoboda, která místy hořkla

Dlouhý čas se ještě Ján i Olga potýkali s potížemi, které jim věznění přineslo. Setkávali se s nedůvěrou i strachem ze strany dřívějších známých. Lidé se s nimi zdráhali zapříst rozhovor nebo s nimi být jen viděni.
Ještě sedm let nad Jánem visela hrozba podmínky, že by se mohl do vězení kvůli sebemenšímu prohřešku vrátit zpět.
Po dramatické změně v politickém směřování Československa po srpnu 1968 manželé Zemanovi zvažovali odchod do Ameriky. Roku 1970 se jim dokonce podařilo do USA ještě i vycestovat. Otec, který měl v New Yorku v té době již zajištěnou existenci, by býval přivítal, kdyby se tam usadili, ale ani Ján, ani Olga, která stále trpěla vážnými zdravotními obtížemi, se na tak zásadní změnu již necítili. Byli tu také Olgy rodiče, kteří je celé roky věznění v Československu podporovali a především maminka, která za Jánem i Olgou vytrvale celé ty roky jezdila na návštěvy.

Ján i Olga se nakonec dočkali i zahlazení odsouzení. To vše, co prožili, ale už nešlo vymazat.
„Život člověka přirovnávám k túře horolezce na nějaký vrchol. Čím jde výš, tím větší má rozhled. Musí se ale umět i obrátit a ne jen pořád stoupat a stoupat,“ podotýká závěrem politický vězeň Ján Zeman, který podle rčení bachařů, že pět let kriminálu je jako jedna vysoká škola, vystudoval bezmála univerzity tři.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Helena Kaftanová)