Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vo Tran Nhat (Võ Trần Nhật) (* 1969)

• 1969 - Võ Trần Nhật was born in France

• 1992 - Võ Trần Nhật graduated in law in Paris and began to devote himself fully to the VCHR

• From 1996 to 2018, he was the executive secretary of the VCHR

Upozornění: Text v českém jazyce následuje dole po anglickém.

Võ Trần Nhật was born in Paris in 1969, the son of Võ Văn Ái, a prominent Vietnamese poet, former dissident and political prisoner. He grew up in the Paris suburb of Gennevilliers, where his father ran a printing shop and, together with his wife Penelope Faulkner, provided a refuge in his home for Vietnamese music and poetry in exile, as well as for the fight for human rights in a country ravaged by communist dictatorship. 

A little house in the suburbs

„The situation was that we had a house in Gennevilliers, and we had a garden and a little house in the garden,“ Nhật recalls of his childhood. „And on the other side of the house was a printing house with an office for clients. My own house with my room was right in the middle. When we turned left, we saw the printing house, and when we turned right, we had the garden. And in this little house, when I was young, the Boat for Vietnam campaign was taking place.

But even before that, my father organized some Vietnamese cultural events there. He founded the magazine Quê Me, and in the beginning, the magazine‘s goal was to preserve Vietnamese culture outside the country. Culture was being suppressed in the country itself, and we were afraid that the communist regime would completely destroy Vietnamese culture. So every Saturday evening, many Vietnamese people would come to a small house in the middle of the garden to play music and recite poetry. We were there too, and I must say that as a child I liked going there because there was coke and something to eat by the fire, it was nice. But that‘s how I kept in touch with Vietnamese people.“

Ái‘s family were the first Asian immigrants in the town, which brought with it a certain mistrust from the locals. Even the mayor was hostile towards them. „For a long time, the mayor of Gennevilliers was also a member of the French parliament and chairman of the Commission for Friendship between France and Vietnam. So we carried out many activities that could be described as anti-communist in a communist-led municipality.“

Method of living

Boat for Vietnam was one of the most important campaigns worldwide in support of Vietnamese political refugees who had been expelled from the country by the communist regime. Thanks to this campaign, a rescue ship was sent out to save drowning refugees from the sea. Nhật‘s father was able to rely on the support of a number of European personalities he counted among his acquaintances, from Jean-Paul Sartre to Raymond Aron and André Glucksmann to the later Prime Minister Lionel Jospin. 

As an exiled representative of Vietnamese Buddhists (spokesperson for the Unified Church of Vietnam, which is banned in Vietnam), Võ Văn Ái raised his children in the traditional faith. „We celebrated Buddhist holidays, had a statue of Buddha at home, and chanted sutras. But I only understood what it was all about later,“ says Nhật. Today, he understands the importance of freedom of belief and the dangers of religion being controlled by the state. „Buddhism is particularly suitable as a path to freedom. It is not only a belief, but also a method of living. Communism, on the other hand, is only a belief, and in today‘s Vietnam, it is limited to maintaining power.“ 

Arson in the printing house

Võ Văn Ái also published the important exile magazine Quê Me (Homeland) in his home, originally with the aim of preserving Vietnamese culture. Over time, however, the publication took on a highly political character. Ái printed it on his own printing press, along with leaflets, posters, and art prints of Vietnamese works. It was not without danger.

„There were two printing houses on our street. One night, when I was still a child, a lot of firefighters and police officers suddenly appeared, and there was noise and lights,“ recalls Nhật. „That night, we were still small children, and they left us alone at home. My parents went to visit other activists to organize a campaign. I remember it was dark and the police were there. I was a very young child and I liked watching all the police officers and firefighters. But in reality, as we later found out, there were people there who wanted to set fire to our printing house. And it was probably because of our activism in support of the boat people and Vietnam. But they made a mistake and set fire to the other printing press, not ours.“

Raised to activism?

Thanks to Võ Văn Ái and Penelope Faulkner, the Vietnamese Committee for the Defense of Human Rights (Commitée Vietnam pour la Défense des Droits de l’Homme - VCHR) was also founded in Genevilliers, which has been an integral part of the FIDH federation since the early 1990s. Ái was also FIDH´s vice-president for many years. Nhật has childhood memories of the committee‘s beginnings: „We used to go to Paris with our parents to distribute leaflets and put up posters. We helped with that as children. But I don‘t know if our parents wanted to raise us to be human rights activists. Maybe they just didn‘t know what to do with us and didn‘t want to search for someone to look after us.“

Either way, Nhật eventually became an activist, and a professional one at that. Even before completing his law studies, he participated in the committee‘s activities as a volunteer, drafting, for example, one of the important resolutions of the European Parliament. When the position of committee secretary became vacant in 1996, he was happy to take it on. „Basically, nothing fundamental changed. I just started getting paid for my work.“

It was useful

He monitored the situation in Vietnam and human rights violations there, cooperating with local human rights organizations as well as the United Nations, UNESCO, the Council of Europe, and the EU. He has published numerous publications, legal analyses, and reports for the UN and other relevant international bodies. He has traveled the world and attended a number of, as he himself says, „boring meetings and conferences.“ He realizes that, as a French citizen working from behind a desk, he does not face the immediate danger that his colleagues in Vietnam face. But that is not entirely true either — at a UN conference, he was threatened by North Korean secret service agents, at the ASEN forum in Jakarta he was followed by Indonesian police, and at the airport in Hong Kong he was almost arrested.

„When you deal with human rights in Vietnam, you will probably experience disappointment 90% of the time, and when you do achieve success, you don‘t even know about it,“ says Nhật. He recalls how he, his father, and Penelope focused on the situation in prisons in Vietnam; after all, his father is the author of an important map of Vietnamese re-education camps. „For several years, we produced one report after another. No prisoners were released, and we had very bad news about the prisoners in the camps. We produced a report, a press release, but nothing changed. But in fact, a few years after the campaign, we received a report that someone, a released prisoner, finally said that the pressure was a good thing. Their situation was improving at the time thanks to international pressure. When we were running the campaign, we were very disappointed. But in the end, we said to ourselves - well, it was useful.“ 

Yes, we are ashamed

After more than thirty years of working for the committee, Nhật is now sceptical about global developments. The regime in Vietnam is becoming increasingly harsh and no longer wants to impress the international community. And attitudes are changing in the West too. „In 2020, the EU signed a free trade agreement with Vietnam. It was a year when Vietnam was stepping up its oppression, with everyone in prison or being persecuted,“ Nhật laments. „In the past, European countries would have said - we will not ratify the agreement. Usually, Vietnam had to release two or three dissidents, and then Europe would say - now human rights are better, so we can sign. But they didn‘t even do that. There was one dissident, Pham Ci Dung, who asked the European Parliament in a video to postpone ratification of the agreement and wait for the human rights situation to improve. He sent us the video. And the day after, he was arrested. And the European Parliament ratified the agreement. A few years later, the European Parliament admitted that it had been wrong and adopted a resolution, which, however, is not binding. It was just a way of saying - yes, we are ashamed. That was all. And Pham Chi Dung was sentenced to fifteen years in prison.“

What to do today?

According to Nhật, people in Vietnam are gradually becoming wealthier, but the regime combines the worst aspects of communism and capitalism. Not only are people unable to think and say what they want, but their environment is also suffering. Nhật, who learned only French as a child and English from the parents of Penelope Faulkner, began learning Vietnamese, his father‘s native language, fifteen years ago. He hopes that this will enable him to establish closer contact with the people of his ancestors‘ country. And that includes young people. His message to the youngest generation of Vietnamese is: „Put your phones away for a while and read books. Modern technology is a great opportunity, but we are not fully adapted to it yet. Don‘t be lazy, verify information, try to discover new things. Don‘t be selfish and don‘t take things as they are, strive for change. When I was young, I was also taught to be polite. But I realized that politeness must not mean insincerity.“

-----------------------------------------------------------------------------------------

Võ Trần Nhật se narodil roku 1969 v Paříži jako syn významného vietnamského básníka, někdejšího disidenta a politického vězně Võ Văn Áie. Vyrůstal v pařížském předměstí Gennevilliers, kde jeho otec provozoval tiskárnu a společně se svou manželkou Penelope Faulkner ve svém domě poskytoval útočiště exilové vietnamské hudbě a poezii, ale i boji za lidská práva v zemi sužované komunistickou diktaturou. 

Domek na předměstí

„Situace byla taková, že jsme měli dům v Gennevilliers a měli jsme zahradu a malý domek v zahradě,” vzpomíná na svoje dětství Nhật. „A na druhé straně od domu byla tiskárna s kanceláří pro klienty. Vlastní dům s mým pokojem byl právě uprostřed. Když jsme šli doleva, viděli jsme tiskárnu, a když jsme šli doprava, tak tam jsme měli zahradu. V tom domku, když jsem byl mladý, probíhala zároveň kampaň Boat for Vietnam. 

Ale ještě předtím tam můj otec organizoval některé vietnamské kulturní akce. Založil časopis Quê Me a na začátku bylo cílem časopisu udržovat vietnamskou kulturu mimo zemi. V samotné zemi byla totiž kultura potlačována a my se báli, že komunistický režim vietnamskou kulturu úplně zničí. Každou sobotu večer proto do malého domku uprostřed zahrady chodilo mnoho Vietnamců, aby hráli hudbu a recitovali poezii. Byli jsme tam také a musím říct, že jako dítě jsem tam rád chodil, protože tam byla kola a něco k jídlu u ohně, bylo to příjemné. Ale tímto způsobem jsem udržoval kontakt s vietnamskými lidmi.“

Áiova rodina byli první asijští přistěhovalci v městečku, což s sebou neslo i jistou nedůvěru místních. Nepřál jim ani starosta. „Po dlouhou dobu byl starosta Gennevilliers také členem francouzského parlamentu a předsedou Komise pro přátelství mezi Francií a Vietnamem. Takže jsme prováděli mnoho aktivit, které snesly označení protikomunistické, v komunistou vedené obci.“

Metoda, jak žít

Boat for Vietnam byla celosvětově jedna z nejdůležitějších kampaní na podporu vietnamských politických uprchlíků, které ze země vypudil komunistický režim. Díky ní mohla být na vypravena záchranná loď, která z moře zachraňovala tonoucí uprchlíky. Nhậtův otec se mohl při jejím naplňování opírat o podporu řady evropských osobností, které mohl počítat mezi své známé – od Jean-Paula Sartra přes Raymonda Arona a André Glucksmanna až po pozdějšího premiéra Lionela Jospina. 

Jako exilový představitel vietnamských buddhistů (mluvčí ve Vietnamu zakázané Unified Church of Vietnam) vedl Võ Văn Ái své děti k tradiční víře. „Slavili jsem buddhistické svátky, měli doma sochu Buddhy, zpívali sútry. Ale o co jde, jsem pochopil až později,“ říká Nhật. Dnes chápe důležitost svobody víry a nebezpečí toho, když je náboženství pod kontrolou státní moci. „Buddhismus je jako cesta za svobodou obzvlášť vhodný. Není to jenom víra, ale i metoda, jak žít. Zato komunismus je pouze víra, v dnešním Vietnamu navíc omezená jenom na udržení se u moci.“ 

Požár v tiskárně

Võ Văn Ái ve svém domě byl také vydáván významný exilový časopis Quê Me (Domovina), původně za účelem uchování vietnamské kultury. Tiskovina se ale v průběhu času vyprofilovala jako značně politická. Ái ji společně s letáky a plakáty a uměleckými tisky vietnamských děl tiskl na vlastní tiskárně. Nebylo to bez nebezpečí.

„V naší ulici byly dvě tiskárny. Jednou v noci, když jsem byl ještě malý, se najednou objevilo spousta hasičů a policistů, byl tam hluk a světla,“ vzpomíná Nhật. „Tu noc, byli jsme ještě malé děti, nás nechali samotné doma. Moji rodiče šli navštívit další aktivisty, aby organizovali kampaň. Pamatuji si, že byla tma a byla tam policie. Byl jsem velmi malé dítě a líbilo se mi koukat na všechny ty policisty a hasiče. Ale ve skutečnosti, jak jsme později zjistili, tam byli lidé, kteří chtěli zapálit naši tiskárnu. A pravděpodobně to bylo kvůli našemu aktivismu na podporu boat people a Vietnamu. Udělali ale chybu a zapálili tu druhou tiskárnu, ne naši.“

Výchova k aktivismu?

V Geneviliers byl také díky Võ Văn Áiovi a Penelope Faulkner založen Vietnamský výbor na obranu lidských práv  (Commitée Vietnam pour la Défense des Droits de l’Homme - VCHR), který je od počátku devadesátých let integrální součástí  federace FIDH. Té byl také dlouhá léta Ái místopředsedou. Na počátky výboru má Nhật také dětské vzpomínky: “Jezdili jsme s rodiči do Paříže roznášet letáky a vylepovat plakáty. Pomáhali jsme u toho, jako děti. Nevím ale, jestli z nás tímto způsobem rodiče chtěli vychovat lidskoprávní aktivisty. Možná jen nevěděli, co s námi a nechtělo se jim shánět někoho, kdo by nás hlídal.“

Ať tak nebo tak, z Nhậta se nakonec aktivista stal, a to profesionální. Již před dokončením studia práv se na činnosti výboru podílel coby dobrovolník, draftoval například jednu z důležitých rezolucí Evropského parlamentu. Když se v roce 1996 uvolnilo místo tajemníka výboru, rád se ho ujal. „V podstatě se nic zásadního nezměnilo. Jen jsem za svoji práci začal dostávat zaplaceno.“

Bylo to užitečné

Monitoroval situaci ve Vietnamu a tamní porušování lidských práv, spolupracoval s místními lidskoprávními organizacemi i s Organizací spojených národů, UNESCO, Radou Evropy a EU. Na svém kontě má řadu publikací, právních analýz i zpráv pro OSN a další relevantní mezinárodní organizace. Cestoval po světě, absolvoval řadu, jak sám říká “nudných setkání a konferencí.” Uvědomuje si, že s francouzským občanstvím a při práci od stolu mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, kterému čelí jeho kolegové ve Vietnamu. Ale úplně pravda to také není – na konferenci pod hlavičkou OSN mu vyhrožovali severokorejští příslušníci tajných služeb, na fóru ASEN v Jakartě ho sledovala indonéská policie, na letišti v Hongkongu ho málem zatkli.

„Když se zabýváte lidskými právy ve Vietnamu, pravděpodobně zažijete z 90 % zklamání, a když se vám podaří dosáhnout úspěchu, ani o tom nevíte,“ říká Nhật. Vzpomíná, jak se s otcem a Penelope věnovali situaci ve věznicích ve Vietnamu, otec je koneckonců autorem významné mapy reedukačních vietnamských táborů. „Několik let jsme vypracovávali jednu zprávu za druhou. Žádní vězni nebyli propuštěni, měli jsme velmi špatné zprávy o vězních v táborech. Vypracovali jsme report, tiskovou zprávu, ale nic se nezměnilo. Ale ve skutečnosti jsme pár let po kampani jsme dostali zprávu, že někdo, nějaký propuštěný vězeň, konečně řekl, že ten tlak byl dobrá věc. Jejich situace se v té době zlepšovala díky mezinárodnímu tlaku. Když jsme kampaň dělali, byli jsme velmi zklamaní. Ale nakonec jsme si řekli – no, bylo to užitečné.“ 

Ano, stydíme se

Po více než třiceti letech práce pro výboru je dnes Nhật ohledně světového vývoje skeptický. Režim ve Vietnamu je čím dál tužší, na mezinárodní společenství už nechce dělat ani dojem. A nálady se mění i na Západě. „V roce 2020. EU podepsala dohodu o volném obchodu s Vietnamem. Byl to přitom rok, kdy Vietnam stupňoval útlak, všichni byli ve vězení nebo pronásledováni,“ trápí Nhậta. „Dříve by evropské země řekly – smlouvu neratifikujeme. Obvykle musel Vietnam propustit dva nebo tři disidenty a Evropa pak řekla – teď je to s lidskými právy lepší, takže můžeme podepsat. Ale oni ani to neudělali. Byl tam jeden disident, Pham Ci Dung, který ve videu požádal Evropský parlament, aby odložil ratifikaci smlouvy a počkal na zlepšení situace v oblasti lidských práv. Poslal nám to video. A den poté byl zatčen. A Evropský parlament smlouvu ratifikoval. O několik let později Evropský parlament prohlásil, že se nakonec mýlil, a přijal usnesení, které však není závazné. Bylo to jen způsob, jak říct – ano, stydíme se. To bylo vše. A Pham Chi Dung byl odsouzen k patnácti letům vězení.“

Co dělat dnes?

V současném Vietnamu sice dnes podle Nhậta lidé postupně bohatnou, ale režim kombinuje to nejhorší z komunismu a kapitalismu. Lidé nejen nemůžou myslet a říkat, co chtějí, trpí i jejich životní prostředí. Nhật, který se v dětství naučil pouze francouzsky a od rodičů Penelope Faulkner anglicky, se před patnácti lety začal učit i vietnamsky, rodný jazyk svého otce. Doufá, že se mu tak podaří navázat užší kontakt s lidmi v zemi svých předků. A to i s těmi mladými. Nejmladší generaci Vietnamců vzkazuje: „Odložte na chvíli telefony a čtěte knížky. Moderní technologie jsou skvělá příležitost, ale nejsme na ně úplně adaptovaní.  Nebuďte líní, ověřujte si informace, snažte se poznávat. Nebuďte sobečtí a neberte věci takové, jaké jsou, usilujte o změnu. Když jsem byl mladý, také mě učili být zdvořilý. Ale poznal jsem, že zdvořilost nesmí znamenat neupřímnost.“