Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Merja Connolly-Freund (* 1963)

• Born on 23 April 1963 in Tampere, Finland

• Her parents, athletes Olga Connolly and Harold Connolly, met at the Melbourne Olympics

• her parents got married despite the communist regime and went to the USA

• Merja and the other siblings took up sport under the influence of their parents

• graduated from the University of California, UCLA

• won gold with the varsity team at the 1984 U.S. Volleyball Championships

• was a member of the U.S. Women‘s Volleyball B Team at the Los Angeles Olympics

• played professionally in the Italian league

• After her professional sports career, she began coaching

• In 2006, she accompanied her mother Olga Connolly to a meeting with Olympic athletes in Prague

• was living in Los Angeles at the time of the filming in 2024

Byl to největší příběh československého sportu 50. let. Olga Fikotová byla krásná, mladá, právě získala zlato na olympiádě. Měla se stát prototypem nového socialistického člověka. Jenže se zamilovala. Zamilovala se do Američana. Příběh maminky vypráví její dcera Merja Connolly-Freund.

Když se Merja a její dvojče James 23. dubna 1963 narodili, žila rodina Connolly právě ve Finsku. Otec Harold tam získal Fulbrightovo stipendium jako učitel angličtiny. Zároveň ale trénoval tamní atlety. Pořád měl zručnost a schopnosti v hodu kladivem, které si celý svět pamatoval z roku 1956. Harold Connolly tehdy získal zlatou medaili pro USA a jeho pozdější žena Olga Fikotová vybojovala pro Československo jedinou zlatou medaili těchto olympijských her v hodu diskem. Právě tam, na sportovišti během tréninků, se začal psát příběh, který se zanedlouho ocitnul na titulních stranách světových médií, ale také příběh rodiny, do které se narodila Merja.

Maminka Merji, Olga Fikotová, odjela do Melbourne jako poměrně nezkušená atletka, její tehdejší úspěch byl pro celou výpravu velkým překvapením. Mezi dalšími sportovci byli i manželé Zátopkovi, kteří hráli i později v soukromém životě Olgy významnou roli. Olga se narodila 13. listopadu 1932 Ludmile a Františku Fikotovým. O svých rodičích napsala mimo jiné Olga Fikotová ve své knize „Kruhy osudu“: „Táta byl italský legionář, který se z první světové války vrátil s medailemi a srdcem naplněným láskou k mladičké Československé republice. Ve 30. letech byl vybrán do osobní stráže prezidenta Masaryka a zůstal sloužit na Hradě i po jeho abdikaci a nástupu Edvarda Beneše. Po Mnichovu, kdy ukázněné a obětavé československé armádě nebylo dovoleno bránit se Hitlerovi, jsem viděla tatínka poprvé plakat. Ale brzy začali s mámou vybrané věci skládat do nenápadných tašek, protože se rozhodli s dalšími legionáři odjet do Londýna. Tu příležitost však promeškali, protože jsem onemocněla spálou.“

Podle jejích vzpomínek byl otec mezi prvními na barikádách během Pražského povstání a po válce jej povolali jako jednoho z prvních zpět do služby. Když převzala vládu v Československu Komunistická strana Československa (KSČ), Olžina tatínka z armády propustili. „Propustili jej s vysvětlením, že se nová armáda nemůže spolehnout na stoupence Masarykovy buržoazní, antiproletářské ideologie.“ V roce 1951 otce zatkla Státní bezpečnost (StB), stejně jako stovky dalších prvorepublikových důstojníků. Olgu kvůli tomu na krátkou dobu vyhodili z gymnázia. Na přímluvu učitelů a spolužáků nakonec mohla dostudovat a složit maturitní zkoušku. Rodina tehdy přišla o přízemní byt v Praze a odstěhovala se do obce Libiš. 

Od házené přešla k basketbalu a disku

Olga ale zůstala kvůli studiu, práci a také sportu v hlavním městě. Chtěla studovat medicínu, ale nedostala doporučení. Nastoupila do Výzkumného ústavu těžkého strojírenství a až po dvou letech práce tam ji na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy přijali. Začala nejprve hrát házenou a později přešla na basketbal. Na mistrovství Evropy v basketbalu získala v roce 1954 stříbrnou medaili. Během jedněch atletických závodů se ale Olga zamilovala do hodu diskem a začala trénovat pod vedením Otakara Jandery. Dcera Merja vypráví, co slyšela od maminky. „Říkal, že si hned všiml jejího talentu. Hrál během jejich tréninků skladbu „Na krásném modrém Dunaji“, aby měla dobrý rytmus a dobrou práci s nohama. Všichni na stadionu věděli, když trénovala, protože skladba hrála pořád dokola a lidem okolo se to nelíbilo.“

Hned od začátku si mladou Olgu vzali pod křídla Dana a Emil Zátopkovi. Když se jí nedařilo, dostala od Dany na povzbuzení její teplákovou bundu. V roce 1955 byla v hodu diskem mistryní republiky a o rok později titul obhájila. Díky tomu mohla reprezentovat Československo v Melbourne. 

„S tatínkem se maminka seznámila ještě před zahájením olympiády. Potkali se jednou po tréninku. Doslova mu spadla do náruče. Začali se scházet, a i když jí československé vedení dávalo jasně najevo, že se nemá s Američanem stýkat, nehleděla na to. Byli mladí a zamilovaní,“ pokračuje dcera Merja. Oba dva získali hned v prvních dnech zlatou medaili. Právě díky faktu, že závodili v začátku her, měli dost času na vztah. Když Harold s Američany odletěl, mladý pár nevěděl, kdy se uvidí znovu. Panovala studená válka. Olga se navíc s ostatními sportovci vracela velmi dlouhou cestou přes Sovětský svaz. Kvůli problémům s letadlem se museli nalodit na sovětskou loď Gruzija – čekala je cesta do Vladivostoku, kterou Olga Fikotová-Connolly také podrobně popsala ve své knize vzpomínek.

„Loď velebně objížděla australské pobřeží na sever od Melbourne rychlostí 15 uzlů, necelých 25 kilometrů v hodině. Prý to byla bárka nevhodná k plavbě největším světovým oceánem, ale já nikdy v životě na větší lodi nebyla. (…) Říkalo se, že jak Gruzija, tak její kapitán Gotikidze jsou ze staré černomořské gardy. A tenhle veterán válečného námořnictva byl prý jediný, kdo měl dostatek znalostí a citu pro moře, že mohl s lodí spolehlivě plout přes obrovský Pacifik.“ Olga u něj v kajutě poprosila o nějakou práci, a tak každý den zapisovala do lodního deníku časy východů a západů slunce.

Do Prahy se dostali až v prosinci

Dcera Olgy Fikotové-Connolly vzpomínala, jak měla maminka vždy ráda přírodu a velké obzory: „Možná to bylo tím, že v komunistické zemi neměla mnoho svobody a dálky ji lákaly. To, že mohla na zaoceánské lodi strávit dva měsíce, bylo sice náročné, ale mohla pozorovat delfíny a být svobodná.“ Když dorazili do Vladivostoku, Olgu vítali Sověti jako hrdinku. 

„Dali jí kabát a čepici, protože měla jen šaty. Když vyšla z vlaku, byly všude jen ženy, které čistily koleje a kola od ledu, protože muži byli buď zavření, nebo na jiných pracích. To se mamince zapsalo do paměti, ta krutost nucených prací.“

Celou československou výpravu ještě čekala cesta vlakem přes Transsibiřskou magistrálu do Moskvy. Odtamtud už se vraceli do Prahy letadlem. Olga se těšila na rodiče a přivítání fanoušků, ale taky měla strach z toho, že ji komunisté přinutí říct, že jsou Američané špatní. „Když se vrátila, nedostala žádnou velkou odměnu. K tomu jí řekli, že tím, že si začala s Američanem, zneuctila svou zemi,“ říká dcera Merja. 

Doma u rodičů už na Olgu čekal taky telegram od Harolda, kde psal o tom, jak odlišně olympijského vítěze vítala Amerika: „Drahá Olgo, asi teď slavíš šťastný návrat. Doufám, že jsi obdržela mé pohlednice z Havaje a Los Angeles. Doma mě přivítali fantasticky. Nejen matka a sestry, ale všechny tety, strýcové, bratranci a sestřenice, městská rada, univerzita, zástupci mé střední školy, můj starý trenér, reportéři, fotografové a spousta dalších lidí. Starosta pro mě poslal na letiště svou limuzínu a druhý den mi předal stříbrnou mísu s věnováním jako dar města Bostonu.“ Harold a Olga uchovali bohatý archiv nejen korespondence, ale také novinových výstřižků a fotografií. Část z něj je uložena v Dodatečných materiálech. 

Olze bylo dvaadvacet, vyrůstala jako jedináček a její rodiče byli šťastní a hrdí. Olga v nich měla oporu, ale zároveň měli obavy o její bezpečí. Harold se po průtazích dostal na jaře do Prahy. Seznámil se s jejími rodiči a požádal o její ruku. „Zátopkovi byli v té době velkou oporou, znali se a trávili spolu čas. On neuměl česky, ona neuměla moc anglicky, ale věděli, že chtějí být spolu,“ vypráví Merja. Po týdnech komunikování s úřady a církví dostali svolení k sňatku. „Otec byl katolík, ale Olga patřila do českobratrské církve. Kvůli tomu, že otec neměl církevní katolický sňatek, jej nakonec v jeho univerzitě vyloučili ze Síně slávy. Oba se ale tvrdě rozhodli, že chtějí být spolu,“ pokračuje pamětnice. Podle ní v tom hrála také roli povaha její matky. Byla prý vždycky velmi tvrdohlavá a odvážná. I když věděla, že to přinese mnoho obtíží, cítila, že musí odejít. Komunistická vláda se snažila sňatek utajit, ale lidé si mezitím potřebné informace předali a Staroměstské náměstí v den svatby praskalo ve švech. Za svědky šli manželé Zátopkovi.

V Americe začínali rodiče od začátku

Když mladý pár odjížděl do USA, neměl žádné finance. Harold musel v Evropě prodat své kladivo, aby měl peníze na lodní lístek pro svou manželku. „Byla to doba, kdy sportovci fungovali jako amatéři,“ říká pamětnice. Její maminka chtěla v USA dál studovat medicínu, ale nebylo možné navázat na to, co už začala v Československu. Navíc jí chyběl jazyk. Její první prací byl úklid kanceláří v redakci lokálních novin.

„Uklízela v kancelářích Boston Globe. Byla tehdy velmi nešťastná, bez jazyka a bez rodičů. V redakci se spřátelila s jedním editorem, kterému řekla svůj příběh. Poradil jí, aby se začala učit jazyk a sám jí nabídnul hodiny. Naučila se pak velmi dobře anglicky, dokonce pak sama psala a psaním se živila,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že ačkoliv byl její otec Harold učitelem angličtiny, byla to často matka, která opravovala jeho psaný text. 

Olga chtěla i dál závodit za Československo, ale komunistické sportovní úřady ji odmítaly. Na olympiádě v Římě v roce 1960 se k ní všichni bývalí kamarádi obraceli zády a to ji podle dcery psychicky zlomilo. Pod nátlakem byli v té době pravděpodobně také její kamarádi, mezi nimi opět manželé Zátopkovi. Před každou zahraniční cestou byli instruováni, s kým mluvit a s kým ne. V osobním spisu Dany Zátopkové MV 362822 je mimo jiné uvedeno: „V době své závodní činnosti se úzce stýkala s bývalou čs. reprezentantkou lehké atletiky Fikotovou, provdanou Connollyovou, která žije v USA. Podle poznatků pracovníků 1. správy MV, které byly získány v roce 1960 při olympijských hrách v Římě, je Connollyová využívána zpravodajskou službou USA.“

Tehdy si Olga Fikotová-Connolly uvědomila, že pokud chce dál závodit, musí to být za USA. Americký olympijský výbor ji sice oficiálně přijal mezi sebe, byla už americkou občankou, ale jak sama mnohokrát mezi svými příbuznými zmiňovala, sportovci ji mezi sebe jako imigrantku z komunistického bloku dlouho nepřijali. „Vyprávěla třeba, jak šla do jídelny na oběd a někdo ji zastavil a ptal se, odkud vzala tu americkou teplákovku. Nevěřili jí, že patří k americké výpravě,“ říká. Zlom nastal až na jejích posledních olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. „Soutěžící atleti si vždy sami vybírají, kdo ponese vlajku. Zvolili ji. Vedení ale volbě nevěřilo, zrušili ji a volili znovu. A představte si, znovu získala nejvíc hlasů.“ Olga Fikotová-Connolly byla první americkou vlajkonoškou neamerického původu. 

Merja si ten rok pamatuje velmi dobře, se všemi sourozenci sledovali hrdě maminku v televizi. „V roce 1972, to mi bylo devět, a pamatuju si vše živě. Seděli jsme kolem televize a dívali se, jak maminka závodí. Samozřejmě jsme taky pořád sledovali zprávy kvůli únosu izraelských sportovců a měli jsme jako děti o mámu strach,“ připomíná události známé jako Mnichovský masakr, kdy bylo během olympiády uneseno a později zavražděno 11 izraelských atletů.

Rodiče se dostali ven z Československa díky diplomatovi 

V roce 1963 byli manželé Connolly ve Finsku. Při nějaké oficiální události se Olga setkala s jedním finským diplomatem. Vyprávěla mu svůj příběh a posteskla si, že nemůže být kromě dopisů ve styku s rodiči. Diplomaté se s československými úřady domluvili, že se oba její rodiče mohli dostat do Finska a konečně se mohli zase vidět. „Do Československa už se nevrátili. Odjeli pak s námi do USA a žili blízko nás. Díky těmto diplomatům jsem mohla poznat své prarodiče,“ říká Merja, která se právě tehdy ve Finsku narodila.

Harold Connolly musel v té době živit nejen svou rodinu, ale v začátcích i Olžiny rodiče. Kromě práce každý den tři hodiny trénoval. Olga se snažila na trénink vyhrazovat alespoň 45 minut, často jí zbyl čas až večer za tmy. Děti chodívaly s ní. Nosily jí zpátky disk. „Když se zpětně ohlížím na život maminky, obdivuju ji, jak vše zvládla. Vyhrála olympiádu v roce 1956, v roce 1957 se vdala, 1959 měli první dítě, 1960 byla na olympiádě, pak měla dvojčata v roce 1963, v šedesátém čtvrtém roce byla na olympiádě v Tokiu, 1965 měla sestru Ninu a v roce 1972 soutěžila v Mnichově. Do toho se o nás příkladně starala, pořád vařila a pekla, vyrostli jsme na řízcích, guláši a štrúdlech,“ hodnotí Merja Connolly-Freund.

Olga se smutkem k domovině bojovala po svém. Rozhodla se, že když je jako sportovkyně pořád někde jakoby napůl, bude závodit za všechny lidi, kteří nemají stálý domov. Podporovala mírové hnutí, a i když to nebylo na olympijských hrách povoleno, společně se svým mužem propagovali myšlenku občanských práv pro všechny a vystupovali proti válce ve Vietnamu. „Bylo to asi tím, že prožila válku, byla v USA imigrantkou obviňovanou z napojení na komunisty a věděla, co je to nemít svobodu,“ říká její dcera.

Po olympiádě v Mnichově matka prožívala těžké období v osobním životě. Rozvedla se s Haroldem a v krátké době přišla o oba rodiče. Ponořila se do práce a věnovala se také práci pro lokální komunitu a další imigranty. 

Všechny děti se věnují sportu a udržují odkaz rodičů

Merja Connolly-Freund se od střední školy věnovala intenzivně volejbalu a basketbalu. Sport hrál velkou roli v životě všech jejích sourozenců. Její dvojče James závodně běhal, starší bratr Mark hrál basketbal a mladší sestra Nina se věnovala gymnastice. 

Merja vystudovala na University of California v Los Angeles a za tuto školu vyhrála v roce 1984 národní volejbalový šampionát. Byla členkou národního týmu a s ním se zúčastnila ve stejném roce olympiády v Los Angeles. Po skončení studií hrála profesionálně v italské lize a dnes trénuje a učí na střední škole v Los Angeles.

Olga Fikotová-Connolly zemřela 12. dubna 2024. Merja byla s ní. „Jsem tady dnes kvůli mamince a ta by určitě mladým lidem vzkázala, aby dělali to, co je baví. Sledovala, jak moc se proměnil svět sportu. Jak moc se vše změnilo tím, že se z něj stal byznys. Řekla by, aby mladí atleti nedělali sport pro peníze, ale od srdce,“ uzavírá Merja Connolly-Freund.