Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Maksym Butkevych Максим Буткевич (* 1977)

• Born on July 16, 1977, in Kyiv

• In 1990, during the Revolution of Granite, at the age of thirteen, he organized a strike and spoke at a demonstration

• Co-founded the anarchist initiative Direct Action

• In 1998, he graduated in philosophy from Taras Shevchenko University in Kiev

• In 1998 and 1999, he worked in the administration of the Mogilev Academy

• He worked as a journalist for STB and 1+1 channels, as well as for BBC World Service in London

• He studied anthropology at the University of Sussex

• In 2004, he reported on the events of the Ukrainian Orange Revolution to the world

• Since 2006, he has led the Project Without Borders initiative to help refugees, fought to prevent torture in prisons, and worked for the UN

• In 2014, he co-founded the independent radio station Hromadske and participated in a number of initiatives of the Revolution of Dignity

• He organized aid for internal refugees after the Russian occupation of Crimea and Donbas

• In February 2022, he joined the Ukrainian army after Russia‘s full-scale invasion of Ukraine

• In June 2022, he was captured in the Luhansk region, tortured, and subsequently sentenced to thirteen years for crimes he did not commit

• In 2024, he was exchanged for Russian war criminals

• In September 2025, he received the Václav Havel Prize

Pozor: Text v českém jazyce následuje bezprostředně po tom anglickém

Born in the USSR, he originally wanted to be an astronaut, but having grown up in independent Ukraine, he became a journalist and human rights activist instead. As an exceptional child, he spoke at demonstrations at the age of just thirteen. Later, he made friends with anarchists, worked at the BBC and studied in England. He specialized in helping refugees and preventing torture, actively participated in the Revolution of Dignity in 2014, and co-founded the independent Hromadske radio. On February 24, 2022, he enlisted in the army and participated as an officer in the liberation of the Kyiv region. In June of the same year, he was captured and beaten in the east of the country. In a fabricated trial, a Russian court covicted him for crimes that he could not have committed, even theoretically, only so that they could exchange him for Russian war criminals. Maksym Butkevych does not forget his comrades who remain in Russian captivity - he came to our studio wearing a t-shirt with the inscription „Prisoners of War, we remember you.“

Nice schoolkid

July 19, 1977. That was the day Maksym Butkevych was born in Kyiv, to an engineer, Oleksandr, and a librarian, Yevheniya, who were considered „intelligentsia“ in Soviet terms. With parents who instilled in him a respect for books and education, Maksym lived in a „communalka“ (a Soviet shared housing unit) until he was twelve years old. He became a pioneer, dreamed of becoming an astronaut, and woke up at night with the fear of a nuclear attack by „Western imperialists.“ His father, originally from Cherkasy, wanted to send him to a Ukrainian school, but there was only one such class in their entire area; the vast majority of education was offered only in Russian during the Ukrainian SSR.

Gorbachev‘s perestroika brought a breath of freedom and with it a renewed drive for Ukrainian independence. Maksym was attracted by free thinking and the gradual exposure of the myths and lies on which Soviet society was built, so he became a member of the Union of Independent Ukrainian Youth. „I was only thirteen and they only accepted students from fifteen, but in my case they made an exception,“ says Maksym Butkevych, explaining why. At that time, Ukrainian students were holding a hunger strike on the October Revolution Square (now Independence Square). Maksym wanted to support them, so he planned a strike at the school he attended.

„Ultimately, the school administration managed to dissuade my classmates from going on strike,“ he recalls. „Therefore, the comrades decided to issue a public statement in support of the hunger strikers and also to collect money for them. Within a few days, the students‘ demands were accepted by the then Ukrainian Soviet government. It was the first big victory, and a big demonstration was held in the center of Kyiv. I skipped school and went there with my friends and just told someone that I wanted to make a speech. I was a schoolkid and I looked like a schoolkid. I said that we made a statement in support of the students, and they said: Okay, go ahead. And that was my first public speech or public appearnce. I said that we have a long way to go in the fight for the independence of Ukraine, but that sooner or later we will achieve it. And I ended it with the words Glory to Ukraine, which was not very tolerated at that time. Someone recorded the speech on video, and in recent years it has almost gone viral. Now I can watch it. And I see how nice I was as a schoolkid.”

Social universe

The student protest went down in history as the Revolution on Granite and was ultimately successful - the country declared independence in 1991. Maksym threw himself into his studies, he was interested in philosophy and history. The idealism of the first moments in society persisted, but it went hand in hand with the economic crisis, organized crime and oligarchization. „Who is to blame for this?“ Maksym asked himself. He didn‘t have to go far for the answer: „Me, because I‘m not fixing anything.“ Thus, a social activist was born. „I always wanted to go into universe, but now into the social universe.“

He was drawn to anarchists, and he founded the Direct Action association with them. That was when he was arrested for the first time and gained experience that later motivated him to fight against the practice of torture in prisons and police brutality. „We took part in a large demonstration in the center of Kyiv, we distributed leaflets that the security forces did not like,“ Maksym says. „We were attacked by men in civilian clothes, who beat us, loaded us into unmarked cars and took us to the police station. The next day there was a trial, of course it was not a real trial, because all procedural guarantees were violated. The judge had to sentence someone as a scapegoat to a few days in prison, and so it was me. That was one of the first cases when I realized that I would have to use human rights tools, that I knew almost nothing about the Ukrainian Code of Administrative Offenses, the Ukrainian Criminal Code. That‘s when I started studying Ukrainian legislation.“

To help

The dean of the university refused to accept Butkevych for a doctorate, precisely because of his activism, which was not acceptable in the era of President Leonid Kuchma. Maksym therefore took up journalism, first as a reporter for the Ukrainian channels STB and 1+1. When he succeeded in an interview for a position in the Ukrainian section of the BBC World Service, he went to London for a year and a half, then studied anthropology and social transition at the University of Sussex. In 2004, the so-called Orange Revolution broke out in Ukraine in response to fraudulent elections, and Maksym immediately had his hands full. He informed the world public about the events in his native country, cooperating with the revolutionary news server Maidan. When he arrived in Kyiv at Christmas 2004, it was already clear that the revolution had won and that elections would be repeated.

In 2006, Maksym returned to Kiev permanently, wanting to help. He returned with an interest in human rights, specifically the situation of refugees fleeing war and oppression. In the case of Ukraine, it was mainly people from undemocratic countries of the former USSR, such as the Central Asian states and Belarus. At home, they were threatened with death, imprisonment or torture, and in Ukraine, Maksym founded the organization Project Without Borders for them. However, he and his colleagues had to face widespread xenophobia, as well as a wave of fake news from the Russian media about Ukraine being „flooded with refugees“. In other words, the same disinformation that all European countries were soon to face.

Maidan and the occupation

In 2014, Maksym‘s organization had to expand its activities to include helping internally displaced people, or IDPs. This was preceded by events that went down in history as the Revolution of Dignity or Euromaidan. When President Yanukovych refused to sign the association agreement with the EU under pressure from Moscow, spontaneous protests broke out. „It was a civilizational choice between Europe and Russia,“ explains Maksym Butkevych. „And Russia was already authoritarian and imperialist at that time.“

He was there when the protests were violently dispersed by the police. Photos of beaten youth sparked another revolution. “About a million people took to the streets, occupying the main avenue Khreshchatyk and the central square. They built a huge tent camp and the first barricades. And I became part of several initiatives of the Maidan. I signed up as an unpaid reporter and presenter for the independent radio station Hromadske, which I had helped to establish two months earlier. Soon, a local radio station was found that offered us its broadcast frequencies. I was part of the Maidan Univeristy initiative, where lectures were held. We took part in the occupation of the Ukrainian House, a huge building in the center of Kiev, where we provided the protesters with projection equipment. I was also a member of the Euromaidan SOS initiative, which basically compiled statistics on arrests, illegal detentions and later, unfortunately, people who were injured and later killed during the protests. All these activities completely absorbed me. At the end, we also coordinated the delivery of the most needed medicines to hospitals in Kyiv, where the injured during the protests were being treated. Soon after Yanukovych fled the country and Maidan uprising was victorious, the Russian parliament voted on the possibility of deploying Russian troops abroad. It was immediately clear to me that it was about Crimea, and the occupation of Crimea really began the next day. First, we tried to prepare for the reception and assistance of IDPs from Crimea, and we counted on hundreds or thousands of people. But even in our worst nightmares, we could not imagine that there would be one and a half million internally displaced people in Ukraine within a year or so.“

I knew I would join the army

Maksym collected and distributed addresses of people who were willing to house the exiles, organized collections of clothes and medicines. At the same time, he noticed that people were simply disappearing in the Russian-occupied territories (as in Ukraine at the end of Yanukovych‘s rule). Many of them turned out to have ended up as political prisoners, the most famous of which were filmmaker Oleh Sentsov and anarchist Oleksandr Kolchenko from Crimea and writer Stanislav Aseyev from Donetsk. The Committee of Solidarity with the Kremlin Hostages, in which Maksym was involved, distributed petitions and demanded their release or at least exchange for real prisoners of war. In the case of the names mentioned, the campaigns were ultimately successful, but... „Anyone who was not released before February 2022 is still in prison,“ Maksym Butkevych points out.

„At the beginning of 2022, it was clear that Russian invasion was a possible scenario. But we could not believe that in 2022 one country in Europe could militarily invade another country and wage a full-fledged war. By then, we were used to Russian imperialism taking other forms. Economic, political pressure, sanctions. But the worst-case scenario was too difficult to understand. Nevertheless, I had my so-called emergency suitcase ready, in my case it was a backpack, with the most necessary things. In case of an emergency. On the evening of February 23, we met with a bunch of friends and spent a pleasant evening, we talked a lot, had a party. And on February 24, I woke up to the sound of dozens of phone calls and explosions right outside my windows. I tried to find out where my relatives and loved ones were. If they were safe and if they were preparing to evacuate. Then I convinced asylum seekers I knew to move to safer areas of Ukraine or leave the country. I helped some other colleagues who had to leave. I gave some comments to the international media. But I knew that when all this was done, I would go to the military station in the evening with that emergency backpack and say that I was ready to join the army. And that‘s what I did in the end.“

Maksym had only basic training, but he became an officer. He learned everything on the fly, and soon commanded twenty men. At the turn of March and April 2022, he was deployed to liberate the Kiev region, where he heard about abuse, robbery, and murder by members of the Russian army. „Occupation is not peace, but a continuation of war,“ says Maksym Butkevych.

Myrna Dolina

Then he went to the fights in the east of the country. On June 19, 2022 he was in the village of Myrna Dolina (Quiet Valley) in the Luhansk region. „We were ordered to go to the observation center and not to return fire in the event of a clash. The villages were shelled, we soon ran out of water. Our radio communication stopped working in the forest, we soon had to find out why. When it started again, the navigator took us out to a clearing and there told us - guys, I betrayed you, I myself am already in captivity. They were aiming at us from all sides. I gave the order to surrender.“

The Russians who had captured them were not cruel at first, they even gave them something to drink. Only the officer humiliated them from the beginning and forced them to kneel. “The next day, Russian military propagandists came. They were wearing balaclavas, which gave me hope that we would not be executed. Because they wanted to hide their faces. First, they told me that we were not prisoners of war, because there was no war, it was a special military operation, and we had just disappeared in a combat zone. That only when we arrived at our destination and were registered would the Geneva Conventions apply to us. They made videos with us, we had to say when and how we were captured, that we were fed, given water, and not beaten. And at that time it was true. When they left, the officer came into the room and began to recite a text that described Putin’s version of Ukrainian history. As he recited the text, after a few sentences he pointed to one of the prisoners of war who was kneeling in front of him and told them to repeat that part word for word without pauses. If someone made a mistake, missed a word, or was silent for too long, he would hit me with a wooden stick. Me, because I was an officer. Then they loaded us onto trucks. Before that, they made us shout ‚Glory to Russia‘ and he recorded it on his phone. Sometimes today I say that Putin‘s version of Ukrainian history is written in my skin, because I have a scar from that beating.“

They were tasked with covicting me

After a few hours of travel, Maksym was in Luhansk prison. He was expected to spend another two weeks of interrogations, initially beaten again, in the head and kidneys. Under the threat of electric shock and rape, and with the prospect of being exchanged for Russian prisoners, he signed a confession, but he did not know what for. They wanted him to recite a memorized text for the world media that Ukraine was a colony of the US and that Soros ruled it. He was ultimately accused of firing an RPG rocket at a civilian building. From a closed room, which is self-destructive behavior. Moreover, on a day when he was demonstrably in Kyiv. But the investigators, the prosecutor, and the judge did not bother with it. „They were tasked with convicting me so they could exchange me for war criminals on the other side. And for propaganda. I remembered my grandfather who was arrested in 1938 during the Great Terror. The same machinery is still at work today.“

On March 6, 2023, he was sentenced to thirteen years in a strict regime penal colony. Moscow human rights lawyer Leonid Solovyov tried to defend him, but his sentence was not commuted, only the time spent in custody was included in it. He served his sentence in the Krasny Luch penal facility in the Luhansk region. He recalls hard work – lifting steel structures, which damaged his back, as well as peeling potatoes in freezing temperatures under running water or painfully washing dishes, alternating between cold and hot water. He believed that he would be exchanged, but he did not know how powerful the campaign was being waged on his behalf in the outside world.

The lives of many

One morning, he was called for a „transfer,“ thinking he was going to the hospital because of his back. He spent the day traveling without food or drink, by plane to Belarus, from there by bus, sometimes blindfolded. At one point, his guards left and new ones came, speaking Ukrainian. He was free. Disoriented, but happy. During his first interview, he couldn‘t think of anything else but the boys who remained in captivity. He wanted them to know that he had been exchanged. That a way out was possible. He was only allowed to see his family and loved ones later so that he wouldn‘t be shocked by it. „Everyone was crying,“ he recalls of that moment. „Only I stood there with a stupid grin and smiled.“

Since then, Maksym Butkevych has been on advocacy trips around the world. During one of them, he received the news that he had been nominated for the Václav Havel Prize. He eventually won it. In his modesty, he thinks that the nominees from Azerbaijan should have received it, but at the same time he sees it as an expression of support for Ukraine. „It‘s not just about me. The lives of many in Ukraine have been ruined,“ he says. „But unfortunately, they remain unknown.“

-----------------------------------------------------------------------------------

Narodil se v časech SSSR a původně chtěl být kosmonautem, vyrůstal ale v nezávislé Ukrajině a stal se místo toho novinářem a lidskoprávním aktivistou. Jako výjimečné dítě řečnil na demonstracích už v pouhých třinácti letech. Později se přátelil s anarchisty, pracoval v BBC a studoval v Anglii. Specializoval se na pomoc uprchlíkům a prevenci mučení, aktivně se podílel na Revoluci důstojnosti v roce 2014, spoluzakládal nezávislé Radio Hromadske. Hned 24. února 2022 se přihlásil do armády, jako důstojník se podílel na osvobozování Kyjevské oblasti. V červnu téhož roku byl na východě země zajat a bit. Ve vykonstruovaném procesu ho ruský soud odsoudil za činy, kterých se ani teoreticky nemohl dopustit, a to jen proto, aby ho mohli vyměnit za ruské válečné zločince. Na své druhy, kteří v ruském zajetí setrvávají, Maksym Butkevych nezapomíná – do našeho studia přišel v triku s nápisem „Váleční zajatci, vzpomínáme na vás.“

Pěkný školák

19. července 1977. To je den, kdy se Maksym Butkevych v Kyjevě narodil, a to do rodiny inženýra Oleksandra a knihovnice Yevhenyie, tedy v sovětských poměrech „inteligence“. S rodiči, kteří mu předali úctu ke knihám a vzdělání, žil Maksym až do dvanáctého roku věku v „komunálce“, sovětském sdíleném bydlení, prošel pionýrem, snil o kariéře kosmonauta a po nocích se budil strachem z jaderného útoku ze strany „západních imperialistů“. Otec, původem z Čerkasů, ho chtěl dát na ukrajinskou školu, v celém jejich okolí se ale nacházela pouze jedna taková třída, drtivá většina výuky byla k Ukrajinské SSR nabízena pouze v ruštině. 

Gorbačovova přestavba přinesla nádech svobody a s ní i obnovu snah o ukrajinskou nezávislost. Maksyma lákalo svobodné myšlení a postupné odhalování mýtů a lží, na kterých byla sovětská společnost postavená, stal se proto členem Svazu nezávislé ukrajinské mládeže. „Bylo mi teprve třináct a oni přijímali až od patnácti, ale v mém případě udělali výjimku,“ říká Maksym Butkevych a vysvětluje, proč. V té době totiž ukrajinští studenti drželi na Náměstí VŘSR (dnes Majdan nezávislosti) hladovku s požadavkem ukrajinské nezávislosti. Maksym je chtěl podpořit, plánoval tedy stávku i na škole, kam chodil. 

„Nakonec se správě školy podařilo mé spolužáky odradit od stávky,“ vzpomíná na to. „Spolužáci se proto rozhodli vydat veřejné prohlášení na podporu hladovkářů a také pro ně vybírat peníze. Během několika dní pak byly požadavky studentů přijaty tehdejší ukrajinskou sovětskou vládou. Bylo to první velké vítězství a v centru Kyjeva se konala velká demonstrace. Šel jsem za školu a šel tam s kamarády a prostě jsem někomu řekl, že chci pronést projev. Byl jsem školák a vypadal jsem jako školák. Řekl jsem, že jsme vydali prohlášení na podporu studentů, a oni řekli: ‚Dobře, tak jdi.‘ A to byl můj první veřejný projev nebo veřejná řeč. Řekl jsem, že máme před sebou dlouhou cestu v boji za nezávislost Ukrajiny, ale že toho dříve či později dosáhneme. A zakončil jsem to slovy Sláva Ukrajině, což v té době nebylo příliš tolerované. Někdo ten projev nahrál na video a v posledních letech se stal téměř virálním. Teď si ho můžu pustit. A vidím, jak pěkný jsem byl jako školák.”

Sociální vesmír

Studentský protest vstoupil do dějin jako Revoluce na žule a nakonec byl úspěšný - země vyhlásila nezávislost v roce 1991. Maksym se vrhl na studia, zajímala ho filozofie a historie. Idealismus prvních okamžiků ve společnosti přetrvával, šel ale ruku v ruce s hospodářskou krizí, organizovaným zločinem a oligarchizací. „Kdo za to může?“ ptal se sám sebe Maksym. Pro odpověď nešel daleko: „Já, protože nic nenapravuju.“ Tak se zrodil společenský aktivista. „Chtěl jsem stále do vesmíru, teď ale do toho sociálního.“

Táhlo ho to k anarchistům, založil s nimi spolek Přímá akce. Tehdy byl poprvé zatčen a získal zkušenost, jež ho později motivovala v boji proti praxi mučení v věznici a policejní brutalitě. „Účastnili jsme se velké demonstrace v centru Kyjeva, rozdávali jsme letáky, které se bezpečnostním složkám nelíbily,“ vypráví Maksym. „Napadli nás muži v civilu, kteří nás zbili, naložili do neoznačených aut a odvezli na policejní stanici. Následující den se konal soudní proces, samozřejmě to nebyl skutečný soud, protože všechny procesní záruky byly porušeny. Soudce musel někoho odsoudit jako obětního beránka k několika dnům vězení, a tak jsem to byl já. To byl jeden z prvních případů, kdy jsem si uvědomil, že budu muset používat nástroje v oblasti lidských práv, že nevím téměř nic o ukrajinském zákonu o správních deliktech, ukrajinském trestním řádu. Tehdy jsem začal studovat ukrajinskou legislativu.“

Pomáhat

Děkan školy Butkevyche odmítl přijmout na doktorát, a to právě kvůli aktivismu, který se v éře prezidenta Leonida Kučmy nenosil. Maksym se proto dal na žurnalistiku, nejprve coby reportér ukrajinských kanálů STB a 1+1. Když uspěl v konkurzu na místo v ukrajinské sekci BBC World Service, odjel na rok a půl do Londýna, potom studoval na univerzitě v Sussexu antropologii a společenskou transformaci. V roce 2004 na Ukrajině v reakci na zfalšované volby propukla tzv. Oranžová revoluce a Maksym měl okamžitě plné ruce práce. O dění ve své rodné zemi informoval světovou veřejnost, spolupracoval s revolučním zpravodajským serverem Majdan. Když pak na Vánoce 2004 přijel do Kyjeva, bylo už jasné, že revoluce zvítězila a volby se budou opakovat.

Roku 2006 se Maksym vrátil do Kyjeva natrvalo, chtěl pomáhat. Vracel se se zájmem o lidská práva, konkrétně o situaci uprchlíků, prchajících před válkou a útlakem. V případě Ukrajiny šlo hlavně o lidi z nedemokratických zemí někdejšího SSSR, jako byly středoasijské státy a Bělorusko. Doma jim hrozily smrt, vězení nebo mučení, na Ukrajině pro ně Maksym založil organizaci Projekt bez hranic. On i jeho spolupracovníci ale museli čelit rozšířené xenofobii, stejně jako vlně fake news z ruských médií o tom, že Ukrajinu „zaplaví uprchlíci“. Tedy stejných dezinformací, kterým měly brzy čelit všechny evropské země.

Majdan a okupace

V roce 2014 se musela činnost Maksymovy organizace rozšířit i na pomoc vnitřním uprchlíkům, takzvaným IDPs. Tomu předcházely události, které vstoupily do dějin jako Revoluce důstojnosti, nebo Euromajdan. Když prezident Janukovyč na nátlak Moskvy odmítl podepsat asociační dohodu s EU, vypukly živelné protesty. „Šlo o civilizační volbu mezi Evropou a Ruskem,“ vysvětluje to Maksym Butkevych. „A Rusko už tehdy bylo autoritářské a imperialistické.“

Byl u toho, když protesty násilně rozehnala policie. Fotky zmlácené mládeže spustily další revoluci. „Do ulic vyšel asi milion lidí, obsadili hlavní ulici Chreščatyk a centrální náměstí. Postavili obrovský stanový tábor a první barikády. A já se stal součástí několika iniciativ na Majdanu. Přihlásil jsem se jako neplacený reportér a moderátor nezávislé rozhlasové stanice Radio Hromadske, kterou jsem dva měsíce předtím pomáhal založit. Brzy se našla jedna místní rozhlasová stanice, která nám nabídla své vysílací frekvence. Byl jsem součástí iniciativy Maidan University, kde se konaly přednášky. Zúčastnili jsme se okupace Ukrajinského domu, obrovské budovy v centru Kyjeva, kde jsme protestujícím poskytovali promítací zařízení. Byl jsem také členem iniciativy Euromaidan SOS, která v podstatě sestavovala statistiky o zatčeních, nelegálních zadrženích a později bohužel i o lidech, kteří byli při protestech zraněni a později také zabiti. Všechny tyto aktivity mě zcela pohltily. Na konci jsme také koordinovali dodávky nejpotřebnějších léků do nemocnic v Kyjevě, kde se léčili zranění během protestů. Brzy poté, co Janukovyč uprchl ze země a povstání na Majdanu zvítězilo, se v ruském parlamentu hlasovalo o možnosti nasazení ruských vojsk v zahraničí. Mně bylo hned jasné, že jde o Krym, a okupace Krymu skutečně začala už druhý den. Nejprve jsme se snažili připravit na přijetí a pomoc vnitřním uprchlíkům z Krymu a počítali jsme se stovkami nebo tisícovkami lidí. Ani v nejhorších nočních můrách jsme si ale nedokázali představit, že během  roku bude na Ukrajině jeden a půl milionu vnitřních uprchlíků.“

Věděl jsem, že se přihlásím do armády

Maksym sbíral a šířil adresy lidí, kteří byli ochotní vyhnance ubytovávat, organizoval sbírky oblečení a léků. Zároveň si všímal, že na Ruskem okupovaných územích (ostatně stejně jako na Ukrajině na sklonku Janukovyčovy vlády) prostě mizí lidé. U řady z nich se ukázalo, že skončili jako političtí vězni, mezi nejznámější patřili filmař Oleh Sencov a anarchista Oleksandr Kolchenko z Krymu a spisovatel Stanislav Aseyev z Doněcku. Výbor solidarity s kremelskými rukojmími, v němž se Maksym angažoval, šířil petice a domáhal se jejich propuštění nebo alespoň výměny za reálné válečné zajatce. V případě zmíněných jmen byly nakonec kampaně úspěšné, ale... „Kdo nebyl propuštěn před únorem 2022, je ve vězení dosud,“ upozorňuje Maksym Butkevych.

„Na začátku roku 2022 bylo jasné, že ruská invaze je možným scénářem. Ale nemohli jsme uvěřit, že v roce 2022 může jedna země v Evropě vojensky napadnout jinou zemi a vést plnohodnotnou válku. Do té doby jsme byli zvyklí, že ruský imperialismus má jiné formy. Ekonomické, politický tlak, sankce. Ale nejhorší scénář byl příliš náročný na pochopení. Přesto jsem měl připravený svůj takzvaný pohotovostní kufr, v mém případě to byl batoh, s nejnutnějšími věcmi. Pro případ nouze. Večer 23. února jsme se sešli s partou přátel a strávili příjemný večer, hodně jsme si povídali, měli party. A 24. února jsem se probudil za zvuku desítek telefonátů a výbuchů přímo za mými okny. Snažil jsem se zjistit, kde jsou moji příbuzní a blízcí. Jestli jsou v bezpečí a jestli se připravují na evakuaci. Pak jsem přesvědčoval známé azylanty, aby se přestěhovali do bezpečnějších oblastí Ukrajiny nebo opustili zemi. Pomáhal jsem některým dalším kolegům, kteří museli odejít. Dal jsem několik komentářů mezinárodním médiím. Ale věděl jsem, že až to bude hotové, večer půjdu na vojenskou stanici s tím pohotovostním batohem a řeknu, že jsem připraven vstoupit do armády. A to jsem nakonec také udělal.“

Maksym měl jen základní výcvik, přesto se stal důstojníkem. Všechno se naučil za pochodu, brzy velel dvaceti mužům. Na přelomu března a dubna 2022 byl nasazen při osvobozování Kyjevské oblasti, slýchal tam o zneužívání, loupežích a vraždách ze strany příslušníků ruské armády.  „Okupace není mír, ale pokračování války,“ ví Maksym Butkevych.

Myrna Dolina

Potom odjel do bojů na východě země, 19. června 2022 byl ve vesnici Myrna Dolina v Luhanské oblasti. „Dostali jsem příkaz dojít do observačního centra a v případě střetu neopětovat palbu. Vesnice byly rozstřílené, brzy nám došla voda. V lese nám přestala fungovat radiokomunikace, brzy jsme měli zjistit, proč. Když pak zase začala, navigátor nás vyvedl na mýtinu a tam nám oznámil - kluci, já jsem vás zradil, sám už jsem v zajetí. Mířili na nás ze všech stran. Dal jsem příkaz se vzdát.“

Rusové, jimž padli do rukou, nebyl zpočátku krutí, dokonce jim dali i napít. Pouze důstojník je od počátku ponižoval a nutil si klekat. „Další den přišli ruští vojenští propagandisté. Měli na sobě kukly, což mi dalo naději, že nebudeme popraveni. Protože chtěli skrýt své tváře. Nejprve mi řekli, že nejsme váleční zajatci, protože není žádná válka, je to speciální vojenská operace a my jsme jen zmizeli v bojové zóně. Že teprve až dorazíme na místo určení a budeme zaregistrováni, začnou se na nás vztahovat Ženevské konvence. Natočili s námi videa, museli jsme říct, kdy a jak jsme byli zadrženi, že nás krmí, dávají nám vodu a nemlátí nás. A v té době to byla pravda. Když odešli, přišel do místnosti důstojník a začal recitovat text, který popisoval Putinovu verzi ukrajinské historie. Když text recitoval, po několika větách ukázal na jednoho z válečných zajatců, kteří před ním klečeli, a řekl jim, aby tuto část opakovali slovo od slova bez pauz. Pokud někdo udělal chybu, přeřekl se nebo se příliš dlouho odmlčel, bil mě dřevěnou tyčí. Mě, protože jsem byl důstojník. Poté nás naložili na nákladní vozy. Předtím nás donutili křičet „Sláva Rusku“ a on to natočil na svůj telefon. Někdy dnes říkám, že Putinovu verze ukrajinské historie mám vepsanou do kůže, protože mám jizvu z toho bití.“

Měli za úkol mě odsoudit

Po pár hodinách cesty byl Maksym v luhanské věznici. Čekaly ho další dva týdny výslechů, zpočátku ho opět bili, do hlavy i do ledvin. Pod pohrůžkou mučení elektrickým proudem a znásilnění i s vidinou výměny za ruské zajatce podepsal přiznání, nevěděl ale, k čemu. Chtěli po něm, aby pro světová média odříkal naučený text, že Ukrajina je kolonie USA a že v ní vládne Soros. Obviněn byl nakonec z toho, že střílel z raketometu RPG na civilní budovu. Z uzavřené místnosti, což je sebedestruktivní počínání. Navíc v den, kdy byl prokazatelně v Kyjevě. Vyšetřovatelé, prokurátor, ani soudkyně si s tím ale nelámali hlavu. „Měli za úkol mě odsoudit, aby mě mohli vyměnit za válečné zločince na druhé straně. A kvůli propagandě. Vzpomněl jsem si na dědu, který byl v roce 1938 zatčen během Velkého teroru. Stejná mašinerie funguje i dnes.“

6. března 2023 byl odsouzen na třináct let v přísném režimu kárné kolonie. Zastal se ho moskevský lidskoprávní advokát Leonid Solovjov, trest se mu ale zmírnit nepodařilo, pouze do něj započítat i pobyt ve vazbě. Trest si odpykával v trestním zařízení Krasnyj Luč v Luhanské oblasti. Vybavuje si těžké práce - zvedání ocelových konstrukcí, při němž si poškodil záda, stejně jako loupání kvant brambor na mrazu za tekoucí vody nebo bolestivé mytí nádobí, při němž se střídala chladná s horkou vodou. Věřil, že bude vyměněn, nevěděl ale, jak mohutná se za něj vedla ve vnějším světě kampaň.

Životy mnohých

Jednoho rána ho vyzvali k „transferu“, myslel, že kvůli zádům pojede do nemocnice. Den strávil na cestě bez jídla a pití, letadlem do Běloruska, odtud autobusem, místy se zavázanýma očima. V jednu chvíli jeho dozorci odešli a přišli noví, ti mluvili ukrajinsky. Byl na svobodě. Dezorientovaný, ale šťastný. Při prvním interview nedokázal myslet na nic jiného než na kluky, kteří v zajetí zůstali. Chtěl, aby jim dali vědět, že ho vyměnili. Že cesta ven je možná. Rodinu a blízké směl vidět až později, aby z toho nebyl v šoku. „Všichni plakali,“ vzpomíná na ten okamžik. „Jen já tam stál s pitomým úsměvem a usmíval se.“

Od těch dob jezdí Maksym Butkevych na advokační cesty po světě. Při jedné z nich ho dostihla zpráva, že byl nominován na Cenu Václava Havla. Tu nakonec získal. Ve své skromnosti si myslí, že ji měli dostat spíš nominanti z Ázerbájdžánu, zároveň ji ale chápe i jako výraz podpory Ukrajině. „Nejde jen o mě. Životy mnohých na Ukrajině byly poničeny,“ říká. „Ti ale bohužel zůstávají neznámí.“