Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rushan Abbas روشەن ئابباس (* 1967)

• She was born in 1967 in Ürümqi, in the Uyghur Autonomous Region (East Turkestan).

• During the Cultural Revolution, her grandfather was imprisoned and her parents were sent to re-education camps

• From 1984 to 1988, she studied biology at Xinjiang University in Urumqi

• In 1985, she was involved in a mass protest by Uyghur students for the rights and freedoms of their people

• In 1989, she left to study in the US, where she remained

• In 1993, she co-founded the first Uyghur organization in the US

• From 1998 to 2002, she worked as a reporter for Radio Free Asia‘s Uyghur service

• In 2002 and 2003, she interpreted for Uyghurs unjustly detained at Guantanamo Bay, and in the following years she led a campaign for their release and resettlement in safe countries

• In 2017, the Chinese government launched a genocide against the Uyghur people

• In 2018, her sister Gulshan also ended up in a Chinese concentration camp, and Rushan has been fighting tirelessly for her freedom ever since

Upozornění: Text v českém jazyce následuje hned po tom anglickém

Rushan Abbas is an Uyghur human rights activist and former student leader from 1985, with a degree in biology. She has lived in the US since 1989, but has devoted her energy to her Uyghur compatriots—she worked for Radio Free Asia‘s Uyghur service, interpreted, and helped Uyghur prisoners at Guantanamo Bay. Since 2017, she has been trying to draw the world‘s attention to what is currently the largest mass internment of an ethnic and religious minority since World War II—the genocide of the Uyghurs under the Chinese Communist government. This has a personal dimension for her, as her older sister Gulshan ended up in a Chinese concentration camp in 2018. „If the Chinese government thought this would silence me, the opposite is true,“ says Rushan Abbas. „I became an activist because of my sister. Every morning I wake up thinking about her. The government has only strengthened my will and energy. But this is not just about my sister or the Uyghurs. The Chinese government wants to rewrite the future for all of us and create an illiberal world where there is no place for human dignity.“

Childhood during the Cultural Revolution

When Rushan Abbas was born in Urumqi in 1967, the Cultural Revolution was raging throughout China and all its regions. Understandably, this did not spare the Xinjiang Uyghur Autonomous Region, which its inhabitants prefer to call East Turkestan. It is autonomous in name only; in reality, it has been occupied (or colonized, if you will) by the Chinese since 1949. „In the 1950s, the Uyghurs were persecuted as nationalists, and in the 1960s as counterrevolutionaries,“ says Ms. Rushan. „My grandfather was also a victim of this; he spent three years in prison. They tortured him and left him standing in the snow until he fainted. He returned in poor health and died prematurely.“ Her parents were also persecuted—her father Abbas Borhan (a biologist and president of the Xinjiang Science and Technology Society) and her mother Maryiu (a university doctor) were often taken by the Red Guards to re-education camps, where they were indoctrinated with Chairman Mao‘s thoughts. Rushan remembers one sad visit to her father in the camp and knows from stories how she cried when her mother was taken away. „My childhood memories taught me that no matter how good you are in China‘s racist society, as a Uyghur you will still be persecuted,“ Rushan Abbas says.

Mijit Ahmad

From 1984 to 1988, Rushan Abbas studied biology at Xinjiang University. She followed in the footsteps of her father, a prominent Uyghur intellectual. At university, Rushan met her classmate Mijit Ahmad, president of the student organization and a native of Hotan, who influenced her for the rest of her life. „He came from a religious family and talked about rights and freedom of belief. After school, a handful of us would meet with him,“ recalls Ms. Rushan. They wanted real autonomy for their country, an end to forced sterilizations of Uyghur women and dangerous nuclear tests on their territory, as well as an end to the policy of relocating criminals from China to Turkestan. They were prepared to protest if the regional and university leadership refused to talk to them. On December 9, 1985, Mijit died under circumstances that remain unclear to this day, allegedly suffering a heart attack during a meeting with university officials. „We said goodbye to him, but we promised to fulfill his dream,“ says Ms. Rushan, recounting how, just three days after Mijit‘s death, the first student protest in China, and quite possibly in the entire communist bloc, broke out in full force:

Student protest in Urumqi

„We gathered in a classroom at the physics department and discussed what to do. At first, we wanted to start the protest at 2 p.m. the following day, December 12. Then we sent one student to each university. We sent them to inform the student leaders, who mobilized other universities. The university administration learned of our plan and tried all they could to stop it. When we found out, we decided to move the protest to 8 a.m. If we waited until 2 p.m., no one would be able to leave school. We sent another group of people, this time on bicycles. And then, at 8 a.m., as we marched to People‘s Square, where the autonomous region‘s government is located, we saw students coming from all corners of the square. From six, seven, eight different directions. They came in streams. And before we knew it, around 8:30 a.m., there were about 15-20 thousand students there. It seemed like a sea of people to me. We stood there for several hours and demanded that government officials come and negotiate with us. But they decided to ignore us, no one came.“ The students were not surprised, they marched through the city until evening. When Rushan came home, she couldn‘t sleep for a long time. „I was excited, it was something unheard of. My life had meaning. Since then, I have been trying to do something for the benefit of others and against authoritarian governments.“

Dr. Lin Faulkner

After the exam period, interrogations took place at the university, and Rushan was no exception. She did not face severe punishment at that time and was allowed to finish her studies, but she suspected that it would be difficult to find a suitable job afterwards. She remained active in the student organization, which was taken over by Dolkun Isa. However, she did not participate in the large protest on June 15, 1988, as she was on a study trip outside the capital. She also dreamed of studying in the US, which was offered to her by American professor Lin Faulkner, who visited her father in 1987. To her surprise, he was not just talking idly and actually arranged for her to study at Washington State University. However, she waited more than a year for her passport, which she only obtained thanks to her father‘s personal intervention with the then president of the autonomous region, Janabil. Finally, in May 1989, she arrived in Seattle, where she lived with the Faulkner family. A few weeks later, something earth-shattering happened.

Tiananmen Square

„When I arrived in Beijing to apply for a visa to the United States, student protests were already underway,“ recalls Ms. Rushan. „I was moved. Less than four years after our protest, I saw thousands and thousands of students protesting again, holding banners calling for democracy and freedom! It was a truly amazing feeling to see that. Then I arrived in the United States. Just three weeks after my arrival, on Saturday, June 4, I returned from a school celebration in the evening, and Dr. Faulkner and his wife Lois Faulkner were devastated. They greeted me at the door and took me to the living room, where the TV was on. They both kept repeating how sorry they were. I couldn‘t believe my eyes. At first, I thought it was some kind of movie, not a real event. I heard sharp gunfire, shots, and screams. And blood. It was horrible. And the only thing I could think was, if they are capable of doing this to their own children... They were Han students, Han children, and it was the Han government. They weren‘t Uyghur students, Tibetan students, or students from southern Mongolia. They were their own children.“ After the massacres of Chinese students, Rushan realized one thing—she would never return to her homeland. „I was excited about things we didn‘t have at home—mutual respect, human dignity. That was everything I fought for. And  I‘m still fighting for it today. However, to do so, I need to be in exile.“

Beginnings in the USA

Rushan Abbas immediately began campaigning on behalf of the Uyghurs and raising global awareness of their situation during her exile. Her first ally was Sid Morrison, then a congressman from Washington State. However, right at the beginning of her advocacy work, the Chinese government began to take revenge—her father was forced into retirement at the age of 58. „You are doing exactly what I dreamed of for you,“ her father encouraged her during his visit to the US. „I am proud of you.“ And Rushan continued. In 1993, together with Arkan Sadik, she founded the first Uyghur organization in the US, and when Radio Free Asia was looking for a reporter for its Uyghur editorial office in 1998, she applied and was successful: „The Uyghurs didn‘t have access to non-governmental media, so I was proud to be able to let them know what was really going on. Even my father listened to us.“ Rushan became a US citizen in 1995, which meant she could travel to her homeland for ten years. Her last visit was in 2005, on the sad occasion of her mother‘s funeral. Then, given her activities at the time, she stopped traveling to the China-occupied country. 

Twenty-two Uyghurs in Guantanamo

„For family reasons, I resigned from my position at Radio Free Asia‘s Uyghur Service and moved to California. One morning, I got a call from the government asking for my help; they needed my translation services. I agreed,“ recalls Ms. Rushan of the 2002 event that would shape her life for the next decade. In the aftermath of the September 11, 2001 terrorist attacks on the US, the Americans arrested members of militant groups in Afghanistan. And Pakistani „headhunters“ supplied them with 22 alleged terrorists from Uzbekistan. In reality, however, they were Uyghur refugees who denied their nationality for fear of deportation. „So I went to Guantanamo and translated. Immediately after the first interrogations, however, the US military realized that these Uyghurs were just in the wrong place at the wrong time. They had nothing against the US or its allies; they were fleeing persecution by the Chinese communist government. The US immediately had a problem. What to do with them? You can‘t send them back to China because that would mean execution. And other countries didn‘t want to accept them because of pressure from the Chinese government. So in the end, they stayed in Guantanamo for quite a long time.“ Throughout this time, Rushan Abbas translated for them and helped them, leading a campaign for their release and resettlement in third countries. The last of them left Guantanamo after eleven years of detention. China tried to block their travel to third countries through diplomatic channels and falsely slandered Rushan Abbas as a person who participated in their interrogations and imprisonment.

The genocide of the Uyghurs and her sister‘s fate

When the Chinese government launched the genocide of the Uyghur people in 2017, Rushan Abbas made it her duty to inform the world about it, because „silence is the oxygen of dictators.“ „We heard that about a million Uyghurs had been detained and placed in concentration camps. Along with them, 24 members of my husband‘s family disappeared from Hotan. His parents, all his siblings, their husbands and wives, 14 of his nieces and nephews. In September 2018, I participated in a public discussion at a think tank in Washington. At that time, I had already stopped calling my sister because I wanted to protect her from the mass arrests. I was afraid that if I talked to her, the Chinese government would take revenge on me and do something to her. Even though I love her very much and enjoy talking to her, especially since my parents passed away. She was like a mother to me. I thought that if I didn‘t talk to her, I might be able to protect her. I was wrong. On September 5, 2018, I participated in a public discussion about the mass detention of Uyghurs. I talked about the situation and conditions in the camps and outlined the fate of my relatives. Just six days later, she disappeared.“ A year after her disappearance, Gulshan, a doctor by profession, was sentenced by Chinese courts to 20 years for alleged terrorism. The ongoing genocide is therefore very personal to Rushan. For over seven years, she has been fighting tirelessly for her sister‘s release. She has visited over 40 countries around the world and does not allow herself weekends off or vacations.

Uyghur slaves

But Rushan Abbas is not only fighting for her sister. She meets with genocide survivors, collects evidence, and participated in the so-called Uyghur Tribunal, which convened in London in 2021. She warns the Western public that it also has a share in the tyranny in Xinjiang: „Many researchers are also analyzing Chinese government data and providing information. A recent report states that last year alone, in 2024, 3.34 million Uyghurs were transported to forced labor camps. So, basically, the Chinese government is using Uyghur slaves, their blood, sweat, and tears to turn this genocide into a profitable business for itself. And it also makes all of us, you, me, and everyone else, when we use products made by Uyghur slaves involved in the supply chains of these companies, not only accomplices to this genocide, but also its enablers. We enable genocide every day when we use cotton from China, tomatoes from China, and also cars. If you have bought a car in the last five or six years, the Chinese government has deliberately used products made by Uyghur slaves as part of your car. Tires, windshields, or upholstery. Something in your car was made by Uyghur slaves.“

Rushan Abbas visited Prague for the first time in 2007 as part of a delegation during a presidential visit, when she also met with Václav Havel. In 2019, she attended the Forum 2000 conference for the first time, and since then she has been visiting the Czech Republic at least once a year.
 

---------------------------------------

Rushan Abbas je ujgurská lidskoprávní aktivistka a někdejší studentská vůdkyně z roku 1985, vystudovaná bioložka. Od roku 1989 žije v USA, svoji energii ale věnuje svým ujgurským krajanům - pracovala v ujgurském vysílání Rádia Svobodná Asie, tlumočila a pomáhala ujgurským vězňům na základně Guantánamo. Od roku 2017 se snaží upozorňovat svět na aktuálně probíhající největší hromadné internační opatření proti etnické a náboženské menšině od druhé světové války - genocidu Ujgurů pod taktovkou čínské komunistické vlády. Má to pro ni i osobní rovinu, v roce 2018 totiž v čínském koncentračním táboře skončila její starší sestra Gulshan. „Jestli si čínská vláda myslela, že mě tím umlčí, opak je pravdou,“ říká Rushan Abbas. „Kvůli své sestře jsem se stala aktivistkou. Každé ráno se probouzím s myšlenkou na ni, vláda jen posílila moji vůli a energii. Nejde tu ale jen o moji sestru či jen o Ujgury. Čínská vláda chce přepsat budoucnost nás všech a zřídit iliberální svět, ve kterém není místo pro lidskou důstojnost.“

Dětství za kulturní revoluce

Když přišla Rushan Abbas v roce 1967 v Urumči na svět, zuřila právě v Číně a všech jejích regionech kulturní revoluce. Ta se pochopitelně nevyhýbala ani Ujgurské autonomní oblasti Sin Ťiang, pro kterou její obyvatelé upřednostňují označení Východní Turkestán. Ta je autonomní pouze v názvu, ve skutečnosti ji Číňané okupují (nebo chcete-li kolonizují) od roku 1949. „V padesátých letech minulého století byli Ujguři pronásledovaní coby nacionalisté, v šedesátých letech potom jako kontrarevolucionáři,“ vypráví Rushan Abbas. „Tomu padl za oběť i můj dědeček, ve vězení strávil tři roky. Mučili ho a nechávali stát na sněhu, dokud neomdlel. Vrátil se s podlomeným zdravím a zemřel předčasně.“ 

Perzekuce se nevyhýbala ani jejím rodičům - otce Abbase Borhana (biologa a předsedu Sintiangské vědecké a technologické společnosti) a matka Maryiu (univerzitní lékařku) odváděly Rudé gardy často do převýchovných táborů, kde jim lily do hlavy myšlenky předsedy Maa. Rushan si vybavuje jednu smutnou návštěvu otce v táboře a z vyprávění ví, jak plakala, když jí odváděli matku. „Dětské vzpomínky mě naučily, že ať si v čínské rasistické společnosti jakkoli dobrá, jako Ujgurku tě budou stejně pořád pronásledovat,“ hodnotí to Rushan Abbas.

Mijit Ahmad

V letech 1984-88 studovala Rushan Abbas biologii na sintiangské univerzitě. Šla tak ve šlépějích svého otce, předního ujgurského intelektuála. Na univerzitě se Rushan seznámila se spolužákem Mijitem Ahmadem, prezidentem studentské organizace původem z Hotanu, který ji ovlivnil na celý život. „Byl z nábožensky založené rodiny, mluvil o právech a o svobodě vyznání. Po škole jsme se s ním scházeli, hrstka lidí,“ vzpomíná Rushan Abbas. Chtěli skutečnou autonomii pro svoji zemi, konec nucených sterilizací Ujgurek, nebezpečných nukleárních testů na svém území a konec politiky stěhování kriminálních živlů z Číny do Turkestánu. Byli připraveni protestovat, když se s nimi nebude vedení oblasti a univerzity bavit. Dne 9. prosince 1985 Mijit za dodnes nevyjasněných okolností zemřel, údajně dostal infarkt přímo během jednání s vedením univerzity. „Rozloučili jsme se s ním, ale slíbili jsme si naplnit jeho sen,“ vypráví paní Rushan, jak pouhé tři dny po Mijitově smrti propukl v plné síle první studentský protest v Číně a dost možná v celém komunistickém bloku.

Studentský protest v Urumči

„Sešli jsme se v jedné učebně na katedře fyziky a řešili, co uděláme. Nejprve jsme chtěli zahájit protest ve 14 hodin odpoledne následujícího dne, tedy 12. prosince. Poté jsme vyslali jednoho studenta na každou univerzitu. Poslali jsme je, aby informovali studentské vůdce, kteří mobilizovali další univerzity. Vedení univerzity se dozvědělo o našem plánu a snažilo se ho všemi silami zastavit. Když jsme to zjistili, rozhodli jsme, že protest přesuneme na ráno, na 8. hodinu. Kdybychom čekali do 14 hodin, nikdo by nemohl opustit školu. Znovu jsme vyslali další skupinu lidí, tentokrát na kolech. A pak, v 8 hodin ráno, když jsme pochodovali na Náměstí lidu, kde sídlí vláda autonomní oblasti, viděli jsme studenty přicházet ze všech koutů náměstí. Ze šesti, sedmi, osmi různých směrů. Přicházeli v proudech. A než jsme se nadáli, kolem 8:30 nás tam bylo asi 15–20 tisíc studentů. Připadalo mi to jako moře lidí. Stáli jsme tam několik hodin a požadovali, aby s námi přišli jednat představitelé úřadů. Ale oni se rozhodli nás ignorovat, nikdo nepřišel.“ Studenty to nepřekvapilo, po městě pochodovali až do večera. Když přišla Rushan domů, dlouho nemohla usnout. „Byla jsem nadšená, bylo to něco neslýchaného. Můj život dostal smysl. Od té doby se snažím dělat něco ku prospěchu ostatním a proti autoritářským vládám.“

Dr. Lin Faulkner

Po zkouškovém období probíhaly na univerzitě výslechy, nevyhnula se jim ani Rushan. Přísný trest ji v tu chvíli nečekal, směla dostudovat, ale tušila, že odpovídající práci poté bude hledat jen těžko. Zůstávala aktivní ve studentské organizaci, jejíž vedení převzal Dolkun Isa. Na velkém protestu 15. června 1988 se už ale neúčastnila, byla na studijním pobytu mimo hlavní město. Snila také o studiu v USA, které jí nabídl americký profesor Lin Faulkner, který v roce 1987 navštívil jejího otce. K jejímu překvapení nemluvil do větru a studijní pobyt na Washington State University jí skutečně vyjednal. Více než rok ale čekala na cestovní pas, který získala až díky osobní intervenci jejího otce u tehdejšího předsedy autonomní oblasti, Džanabila. Konečně v květnu 1989 dorazila do Seattlu, kde žila u rodiny Faulknerových. Pár týdnů poté se událo něco přelomového.

Náměstí Nebeského klidu

„Už když jsem přijela do Pekingu, abych si vyřídila vízum do Spojených států, probíhaly tam studentské protesty,“ vzpomíná Rushan Abbas. „Dojímalo mě to. Necelé čtyři roky po našem protestu jsem znovu viděla tisíce a tisíce studentů protestovat a ty transparenty, co drželi – za demokracii, za svobodu! Byl to opravdu úžasný pocit, vidět to. Pak jsem přijela do Spojených států. Jen tři týdny po mém příjezdu, v sobotu 4. června, jsem se večer vrátila ze školní slavnosti a Dr. Faulkner a jeho žena Lois Faulknerová byli zdrceni. Přivítali mě u dveří a vzali mě do obývacího pokoje, kde byla zapnutá televize. Oba mi dokola opakovali, jak je jim to líto. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaký film, ne skutečná událost. Slyšela jsem ostrou střelbu, výstřely a křik. A krev. Bylo to hrozné. A jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo – pokud jsou schopni udělat tohle svým vlastním dětem... Byli to chanští studenti, chanské děti a byla to chanská vláda. Nebyli to ujgurští studenti, tibetští studenti ani studenti z jižního Mongolska. Byly to jejich vlastní děti.“

 Po masakrech čínských studentů si Rushan ujasnila jednu věc - do rodné země se už nevrátí. „Byla jsem nadšená z věcí, které jsme doma neměli - z mezilidského respektu, lidské důstojnosti. To bylo všechno, za co jsem bojovala. Ale bojuji za to i dneska. Je k tomu ale potřeba být v emigraci.“

Začátky v USA

Rushan Abbas se ve svém exilu okamžitě začala angažovat ve prospěch Ujgurů a světového povědomí o jejich situaci. Jako prvního spojence získala tehdejšího kongresmana Sida Morrisona ze státu Washington. Hned na počátku její advokační činnosti se ale čínská vláda začala mstít - její otec byl v 58 letech nuceně penzionován. „Děláš přesně to, o čem jsem pro tebe snil,“ podpořil ji její otec přesto při své návštěvě v USA. „Jsem na tebe hrdý.“ A Rushan pokračovala. V roce 1993 společně s Arkanem Sadikem založila první ujgurskou organizaci v USA, a když Rádio Svobodná Asie v roce 1998 hledalo reportérku do své ujgurské redakce, přihlásila se a uspěla: „Ujgurové neměli přístup k nevládním médiím, byla jsem pyšná, že je mohu seznamovat s tím, co se skutečně děje. Poslouchal nás i můj otec.“ Od roku 1995 byla Rushan americkou občankou, deset let tedy mohla cestovat do domoviny. Poslední návštěva byla v roce 2005 u smutné příležitosti, pohřbu její matky. Pak, s ohledem na svoji tehdejší činnost, do Čínou okupované země jezdit přestala.

Dvaadvacet Ujgurů v Guantánamu

„Z rodinných důvodů jsem odstoupila ze své pozice v ujgurské redakci Rádia Svobodná Asie a přestěhovala se do Kalifornie. Jednoho rána mi zavolali z vlády a požádali mě o pomoc, potřebovali mé překladatelské služby. Souhlasila jsem,“ vzpomíná Rushan Abbas na událost z roku 2002, která ovlivnila její život na příští desetiletí. V důsledku teroristických útoků na USA 11. září 2001 totiž Američané zatýkali příslušníky bojůvek v Afghánistánu. A pákistánští „lovci hlav“ jim dodali i 22 údajných teroristů z Uzbekistánu. Ve skutečnosti to ale byli ujgurští utečenci, kteří svou národnost zapírali ze strachu před deportacemi. „Odjela jsem tedy do Guantánama a překládala. Hned po prvních výsleších si však americká armáda uvědomila, že tito Ujgurové byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Neměli nic proti USA ani jejich spojencům, utíkali před pronásledováním čínské komunistické vlády. USA tak okamžitě začaly mít problém. Co s nimi? Nemůžete je poslat zpět do Číny, protože to by znamenalo popravu. A ostatní země je kvůli tlaku čínské vlády nechtěly přijmout. Nakonec tedy zůstali v Guantánamu poměrně dlouhou dobu.“ 

A po celou dobu jim překládala a pomáhala Rushan Abbás, která vedla i kampaň za jejich propuštění a přesídlení do třetích zemí. Poslední z nich opustil Guantánamo až po jedenáctiletém zadržování. Čína se jejich cesty do třetích zemí snažila diplomatickou cestou blokovat a Rushan Abbas nepravdivě očerňovat jako osobu, která se podílela na jejich výsleších a věznění.

Genocida Ujgurů a sestřina tvář

Když v roce 2017 spustila čínská vláda genocidu ujgurského národa, brala Rushan Abbas za svoji povinnost informovat o tom světovou veřejnost, protože „ticho je kyslík diktátorů“. „Slyšeli jsme, že asi milion Ujgurů bylo zadrženo a umístěno do koncentračních táborů. Spolu s nimi zmizelo z Hotenu 24 členů rodiny mého manžela. Jeho rodiče, všichni jeho sourozenci, jejich manželé a manželky, 14 jeho neteří a synovců. V září 2018 jsem se zúčastnila veřejné diskuse v  jednom z think-tanků ve Washingtonu. V té době jsem už přestala své sestře volat, protože jsem ji chtěla ochránit před tím masovým zatýkáním. Bála jsem se, že pokud s ní budu mluvit, čínská vláda se mi pomstí a něco jí provede. I když ji mám moc ráda a ráda s ní mluvím, zejména od té doby, co mi zemřeli rodiče. Byla pro mě jako matka. Myslela jsem si, že když s ní nebudu mluvit, možná ji ochráním. Mýlila jsem se, 5. září 2018 jsem se zúčastnila veřejné diskuse o masovém zadržování Ujgurů. Mluvila jsem o situaci a podmínkách v táborech a nastínila osud svých příbuzných. Jen šest dní poté zmizela.“ 

Po roce od jejího zmizení sestru Gulshan, povoláním lékařku, odsoudily čínské soudy na dvacet let za údajný terorismus. Probíhající genocida tak má pro Rushan velice osobní stránku. Přes sedm let teď vede neúnavný boj za osvobození své sestry. Navštívila přes čtyřicet zemí světa, nedopřává si volné víkendy ani dovolené.

Ujgurští otroci

Rushan Abbas ale nebojuje jen za svoji sestru. Schází se s přeživšími genocidy, sbírá důkazy, podílela se na tzv. Ujgurském tribunálu, který v roce 2021 zasedal v Londýně. A varuje západní veřejnost, že má na tyranii v Sin Tiangu také svůj podíl: „Mnoho výzkumníků také analyzuje data čínské vlády a poskytuje informace. Nedávná zpráva uvádí, že pouze v loňském roce, v roce 2024, bylo 3,34 milionu Ujgurů transportováno na nucené práce. Čínská vláda tedy v podstatě využívá ujgurské otroky, jejich krev, pot a slzy, aby z této genocidy udělala pro sebe výnosný podnik. A také nás všechny, vás, mě a všechny ostatní, když používáme výrobky vyrobené ujgurskými otroky zapojenými do dodavatelských řetězců těchto společností, činí nejen spoluviníky této genocidy, ale také jejími umožňovateli. Umožňujeme genocidu dnes a denně, když používáme bavlnu z Číny, rajčata z Číny a také automobily. Pokud jste si v posledních pěti, šesti letech koupili nějaké auto, čínská vláda záměrně jako součást vašeho auta použila produkty vyrobené ujgurskými otroky. Pneumatiky, čelní skla nebo čalounění. Něco ve vašem autě vyrobili ujgurští otroci.“

Prahu navštívila Rushan Abbas poprvé v  roce 2007 jako součást delegace při prezidentské návštěvě, tehdy se také setkala s Václavem Havlem. Roku 2019 se poprvé zúčastnila konference Forum 2000, od té doby jezdí do České republiky minimálně jednou za rok.