Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Plobner (* 1932)

• narozena 5. února 1932 v osadě Na Šancích v bývalé lidnaté obci Pavlův Studenec na Tachovsku rodičům Josefovi a Sophii Wallererovým

• vyrůstání společně se starší sestrou Bertou a bratrem Josefem, přičemž se o děti musela postarat za války hlavně matka, otec musel narukovat

• po válce odsun 7. září 1946 ze Studence do tábora v Tachově, pak v dobytčích vagónech do sovětské zóny

• v lednu 1947 neúspěšný pokus o překročení hranic do americké zóny, následováno putováním Dolním Bavorskem po různých táborech, poté několik let strávených v této německé oblasti

• v roce 1953 konečně stěhování do vysněného Bärnau, práci zde sehnali jak otec, tak všichni sourozenci v knoflíkové továrně

• v roce 1961 se Anna Plobner provdala za bývalého spolužáka ze základní školy v Pavlově Studenci, založili spolu rodinu a postavili nový dům

Člověk je tvor omylný, i přesto může mnohdy překvapit, jak často dokáže činit nepřesné odhady reality, obzvlášť když se týkají lidí či prostor. Málokdo by např. při pohledu na tichou a malebnou krajinu bývalé obce Pavlův Studenec a jejího okolí u česko-německé hranice na Tachovsku odhadoval, že by mohla být plná příběhů o bezútěšnosti, zlobě a bezpráví. Kdyby někdo položil otázku, kolik času je potřeba na přechod do Německa od Böttgerova památníku, kulturního centra dnes již zaniklé obce Pavlův Studenec, pravděpodobně by získal výmluvnou odpověď. Dnes k němu stačí příjemnou chůzí okolo hodiny, existovala ale doba, kdy by k takovému přechodu byly potřeba desítky let. Na první pohled vzdálenost coby kamenem dohodil, při bližším náhledu do paměti místa vzdálenost téměř nespočítatelná. Podobně, jak mohou udivovat kontrasty dějin zdejší krajiny, mohou překvapovat i setkání s místními rodáky. Na jedno takové přišla drobná, něžná starší dáma Anna Plobner, jejíž příběh složený ze vzpomínek na léta chudoby, tvrdé práce a odříkání může dnes mnohým znít téměř neuvěřitelně.

Stromečku, proměň se!

Oba rodiče pamětnice pocházeli z Pavlova Studence. Josef a Sophie (za svobodna Seitz) Wallerer se dlouho věnovali práci v místních knoflíkových továrnách. Rovněž díky ní se mohli do tohoto kraje vrátit ještě i po několika letech strávených hledáním nového domova poté, co byli ze Studence vysídleni. Ale to je až pozdější část příběhu. Seznámili se spolu na taneční zábavě, kam místní mládež ráda a často chodívala. Ze zalíbení se vyvinul vztah, který oficiálně potvrdili roku 1928 sňatkem. Z jejich manželství vzešly tři děti. Nejstarší Berta přišla na svět 23. prosince 1930, 5. února 1932 Anna a nejmladší Josef se narodil 26. ledna 1938. Rodiče je vychovávali v domě v osadě Na Šancích, která přináležela k obci a farnosti Pavlův Studenec.

Celé toto území spadalo do oblasti Sudet. Po mnichovské dohodě v roce 1938 bylo anektováno nacistickým Německem, a tak většina mužů odsud musela odejít do války a bojovat za Třetí říši. V roce 1940 narukoval také Josef Wallerer. Matka Sophie se musela sama starat o tři děti, ale na hraní s nimi neměla mnoho času. Bylo nutné se ohánět. Žili v malém hospodářství, kde chovali tři kozy a drobné domácí zvířectvo. Vlastnili pozemek jak na české, tak i bavorské straně. Přes hranice to byl jen kousek. I děti hodně pomáhaly s grunty a hospodářstvím. Muži chyběli, ale práce nemohla zůstat stát. Malá Anna musela pracovat na poli, nebo chodit na dřevo všude po lese, tyto činnosti všeobecně nepatřily mezi nejoblíbenější, ale dokázala se s nimi dobře vypořádat. Navštěvovala zároveň místní základní školu. Její žákyní se stala od roku 1938, kdy oslavila své šesté narozeniny. V dubnu roku 1945 byla škola uzavřena a kvůli dalšímu poválečnému vývoji v oblasti již znovu nezprovozněna. Pamětnice vychodila tedy sedm ročníků základní školy a osmý již nezačala. 

Přesto, že toto období bylo poznamenáno válečnými událostmi a náročnou prací, vzpomíná na ně ráda. Spojuje si ho hlavně se společným vyrůstáním se sestrou. Říká: „Bylo to krásné dětství. Naše hřiště stávalo venku před Böttgerovým sloupem [1]. Tam jsme si hráli nejvíc, např. hru „Stromečku, proměň se! (něm.: Beimelwechsel). U ní jsme se jako děti scházely.“ 

Byla to těžká práce

Po ukončení školy zůstala chvíli doma. Během zimních měsíců roku 1946 pak hodně pomáhala rodině, když spolu tajně přepravovali majetek do Německa: „Pašovali jsme věci do Bärnau [2]. Odvezli jsme třeba šicí stroj, kolo, pak postel a nádobí. Prostě to, co jsme měli doma. Když byl sníh, mohli jsme vyjet. Věci jsme ukryli na saních pod prostěradlem, a tak splynuly se sněhem. Jezdila jsem vždycky s maminkou. Tehdy už spoustu lidí pašovalo, všechno, co se dalo. Kdyby to lidé nedělali, museli by své věci odevzdat na obci Čechům. Bylo to ovšem docela nebezpečné. Češi přicházeli často nečekaně do domů kontrolovat, jestli v nich všechno zůstalo. A jestli tam všichni ještě jsou.“ Stávalo se, že české kontroly někoho při pašování chytily. Běžným trestem pak byla pokuta, ale mnoho rodin už tehdy nemívalo prostředky na její splacení. V takovém případě vše rodině zabavili a věci uzamkli na celnici, nebo umístili do sklepů. Někdy tyto “pašeráky” trestaly české kontroly i fyzicky – zmlácením.” 

V únoru roku 1946 oslavila pamětnice 14. narozeniny. Škola již nefungovala, bylo tedy na čase hledat si práci. Chodívala s otcem do lesa pálit kůru stromů. Za odměnu dostávali přibližně 45 korun týdně, což byl i tak výdělek nevelký. Když se jí dobře vedlo, byla odměněna jednak potvrzením o dobré práci, jednak dostala více přídělových lístků [3] či uzenin a masa. Jinak ovšem s jídlem bývala po válce potíž. V přídělech pro německojazyčné obyvatelstvo v roce 1945 chybělo maso, v roce 1946 ho dostali jen trochu. Nezbývalo tudíž nic jiného, než se obrátit k vlastním zásobám, využít vlastní dobytek, byť oficiálně bylo zakázáno ho porážet. Úřadům se v případě kontroly řeklo, že se dobytek pravděpodobně zatoulal. V lese zůstala čtrnáctiletá Anna pracovat do srpna roku 1946, pak přišla práce na poli, sklízení obilí. Tehdy už používali mlátičku. Zpracovávali velké stohy sena a rozřezávali je na menší svazky. Obilí se mlátilo přímo na poli. Byla to těžká práce, jak říká sama pamětnice.

Novým domovem sovětská zóna

Hodně lidí už tehdy odcházelo do Německa, nepřeváželi přes hranice jen své majetky, přecházeli přes ně sami. Nicméně rodina Wallererů zůstávala. Annina sestra Berta totiž pracovala tehdy v hostinci a na noc, kdy se nejčastěji utíkalo přes hranice, se nedostala z práce domů. Musela v ten čas mýt nádobí v kuchyni. Ani Wallererovi ovšem nemohli v Pavlově Studenci nadále setrvávat. 6. září 1946 přišlo vyrozumění a o den později 7. zaří museli stát před Böttgerovým sloupem s 30 kg na osobu seřazeni na nástup do posledního transportu odsud. V nákladním voze vyjeli směrem do tábora u tabákové fabriky v Tachově, kde museli pobýt osm dní. Nutností bylo zapojit se do práce. Mladé dívky včetně Anny chodily např. uklízet jeden dům ve městě. “Chodily jsme tam tři dny, bylo nás šest holek. Vedl nás jeden český voják a vzadu chodil ještě jeden se samopalem. Tak nás hnali Tachovem,” vzpomíná pamětnice. A doplňuje, že v táboře docházelo i k fyzickému násilí. Za tabákovou fabrikou stávala zvláštní budova, kam byly odváděny osoby, aby dostaly výprask. Týkalo se to i jedné tety pamětnice, která pracovala v osadě Branka blízko Studence v domově pro svobodné matky. Jednou ji sem odvlékli a zbili. Pamětnice říká, že sem pravděpodobně přicházeli lidé, kteří měli nějaké výlučné postavení, učitelé, starostové apod., anebo ti, které hlídka chytila při pašování.

Po osmi dnech přijely dobytčí vagóny na dvůr tábora a všichni museli nastoupit dovnitř i se zavazadly. Asi 30 lidí i s dětmi a všemi věcmi se muselo natlačit do jednoho vagónu. „Před nástupem jsme zůstali na dvoře a jeden voják stál nahoře na nádraží a křičel na nás: ‚Jdete všichni dobrovolně?‘ A my jsme museli všichni volat, že ano, protože kolem chodili vojáci se samopaly. Tak třikrát se zeptali ještě, jestli jsme tu byli dobře živeni. A víc už si nepamatuji,“ popisuje začátek odsunu pamětnice.

V pět hodin odpoledne, když bylo vše naloženo, vyjely vagóny na nádraží a zůstaly stát až do noci. Pak teprve mohly pokračovat dál. Kam ale vozy zamířily, nikdo neřekl. Vysídlené rodiny se domnívaly, že pojedou do americké zóny. Jejich novým domovem se však měla stát zóna sovětská.

O vše přišli nadvakrát

Wallererovi zde prošli několika tábory. Vždy po 14 dnech se vydali do dalšího, až 19. listopadu získali nocleh u jedné ženy v domě. Protože byli sourozenci ještě malí, mohli zůstat pospolu. V pěti lidech tedy pobývali v jednom pokoji, kde se nacházela kuchyně, obývací prostor a ložnice v jednom. Venku i vevnitř se klepali zimou. Přestože podmínky k pobytu nebyly ideální, paní, u níž bydleli, se snažila pomoci a sháněla jim do pokoje i další nábytek. Pamětnice na ni vzpomíná jako na velmi dobrou ženu. Každopádně rodina se toužila vrátit zpět do Bärnau, kde žila jedna z matčiných sester. K ní se dříve také propašovaly věci ze Studence. U své hostitelky setrvali ještě přes Vánoce a začátkem ledna jeli dále. Museli u ní zanechat ale většinu věcí, které se nakonec podařilo shromáždit, nádobí, postel i další předměty. V podstatě lze říci, že o svůj majetek přišli nadvakrát.

Následovalo další nelehké období přesunů, zahájené přechodem hranic do americké zóny. Tehdy Američané zesílili kontroly, protože nechtěli, aby hranice překročilo příliš mnoho lidí. Tak se stalo, že rodina Wallererů byla při přechodu zadržena a rozdělena. Matku poslali do ženské věznice, otce do vězení pro muže a děti se dostaly do uprchlického tábora. Po několika dnech zajetí se měli vrátit do sovětské zóny. Nákladní auto už bylo připraveno. Rodiče se ale chtěli za každou cenu dostat zpět do Bärnau, a tak se otec vypravil za místním starostou, aby ho uprosil a získal od něj povolení na tuto cestu. A byl úspěšný. Byť měli strach, že získané potvrzení nebude stačit na celou dobu, do Bärnau nakonec dojeli. Šli pak rovnou za svou příbuznou. Zjistili ale, že teta má plný dům. Žili u ní v tuto chvíli ještě další příbuzní. Wallererům tedy nezbylo nic jiného než se vydat na další putování. Opět po táborech. Přes Wiesau a Regensburg byli dopraveni koncem května roku 1947 do Mallersdorfu: “Tam jsme dostali ubytováni v jednom velkém sále, kde se nacházela jen polní postel. Jedna vedle druhé, nic nebylo oddělené. Leželi tam muži, ženy a děti vedle sebe. Ještě, že bylo léto. Chodívali jsme se umývat a prát prádlo k potoku. V Mallersdorfu jsme zůstali až do 19. července.”

Konečně doma v roce 1953

V Dolním Bavorsku strávili několik následujících let. Pracovali na různých místech, u sedláka na statku, v domácnosti. Byli rádi, že mají práci, žili ale ve velmi nepříhodných a stísněných prostorách. Když otec získal místo v továrně na perleťové výrobky ještě v dolnobavorském Erbendorfu, přestěhovala se rodina za ním. Pracoval v ní nakonec jak otec, tak sestra i bratr pamětnice. Ona sama se věnovala práci v místní továrně na kufry. Štěstí obě sestry zkusily také v Mnichově, ale ani hlavní bavorské město se neukázalo jako pravé místo pro život. Pamětnice se vrátila za rodinou do Erbendorfu a začala působit v krejčovství. V tuto dobu už ale otec pravidelně vyrážel za prací do továrny do Bärnau. I když už v Erbendorfu získali tři pokoje a bydlení se zlepšilo, touha po návratu za rodinou u česko-německých hranic přetrvala. Hlavně matka pamětnice si velmi přála jít zpět.

V roce 1953 se jim to tedy podařilo. Otec, bratr, sestra a již jednadvacetiletá Anna začali společně pracovat v továrně v Bärnau. Ještě lepší pocit nabyli, když se v místě rodiče usadili ve vlastnoručně postaveném domě v roce 1957. V Bärnau se potkali s bývalými studeneckými obyvateli a ze začátku se i společně scházeli a vyprávěli příběhy z vršku nad městem, pak už se ale rodina Wallererových potřebovala soustředit hlavně na dostavění domu. Přes den se chodilo do zaměstnání, večer se stavělo. Nebylo nic jiného než práce. Jako odškodnění za vysídlení nabízel stát rodině určitou finanční kompenzaci – vyrovnání, podle pamětnice se ale jednalo o malou částku. Pomohla jim sice, ale kdyby měli stavět jenom na základě ní, dům by nedokončili. Měli ze začátku také dluhy. Nejdříve začali stavět rodiče pamětnice, pak její muž, s nímž se v Bärnau potkala. Pocházel ostatně také z Pavlova Studence z osady Francovy domky. Byl mladší než ona a znali se spolu ještě ze školy. Vzali se v roce 1961 a vychovali spolu dvě děti, chlapce a dívku. V roce 2002 zemřel. 

Chtěla jsem ten kámen obejmout

Po roce 1948, kdy se v Československu chopili moci komunisté, se území Pavlova Studence a jeho okolí kompletně proměnilo. Území se stalo součástí komunisty budovaného hraničního pásma, spadalo dokonce do jeho zakázané zóny [4]. Bylo proto velice přísně hlídáno vojáky pohraniční stráže, kteří některé zbývající objekty obce využívali pro vojenské účely, např. kostel Povýšení svatého Kříže posloužil jako skladiště, polní tělocvična a vojenská pozorovatelna, tzv. hláska. Do revoluce v roce 1989 byly všechny původní objekty až na pár výjimek, ke kterým patřil hřbitov nebo Böttgerův památník, srovnány se zemí.[5]

Když se otevřela hranice, šla se pamětnice podívat nahoru naproti mezi prvními. O svém zážitku sděluje: „Prvotní bylo jít se podívat, kde stál dům a pak ten Beimelwechsel (Böttgerův sloup, u něhož se hrála hra „Beimelwechsel“). Chtěla jsem ten kámen obejmout. Dělávala jsem to tak, když jsem byla ještě malá. Tam, kde stával náš dům, jsme našli studnu na zahradě. A pak přišel na řadu hřbitov. Plot už nebyl, jen stromy vevnitř a vysoká tráva. Krávy se pásly vevnitř. Ještě tam zůstal jediný náhrobek z dřívějška a kříž. Stál tam podstavec, a než se otevřela hranice, Češi z trámů vytvořili kříž a postavili ho na něj. Na hřbitově ale v podstatě nezbylo nic jiného než stromy.”

S úpravou a obnovou hřbitova pomáhali bývalí studenečtí obyvatelé. O hřbitov se hodně starali přímo právě Anna Plobner s dalším rodákem Ferdinandem Zwerenzem. Pamětnice jezdívala o místo pečovat až do podzimu roku 2024. Stále se sem občas vypraví i se svými dětmi, např. v období svátku Všech svatých. 

O minulost její rodiny se hodně zajímala neteř Sonja, a navštívila proto i městské archivy v Plzni a Tachově. Pamětnice se díky svému původu setkala s velkou vlnou nepochopení a strádání, její vzkaz pro další generace je ale plný důvěry a naděje: “Každý by měl zkrátka žít tak, aby spolu všichni vycházeli. To je nejlepší. Základem je sociální důvěra, důvěra mezi lidmi.” 

 

 

[1] Böttgerův památník: Jedná se o třídílný pamětní sloup, který byl postaven v roce 1895 původně v části Wittichsthal – Pomezná. Stal se výchozím bodem nově zřizované cesty z Wittichsthalu do Waldheimu pro obyvatele Pavlova Studence a okolí. Nechal ji vybudovat Dr. Josef Böttger, vládní pověřenec C. K. rakouské monarchie pro okres Tachov. Stal se místem setkávání obyvatel, zejména mladých. Zdroj: Historická Böttgerova cesta, 2022.

[2] Pozn. red.: Bärnau je hornofalcké město, které se nachází jen pár kilometrů od bývalé obce Pavlův Studenec na německé straně hranice. Město Tachov, území bývalého Studence a Bärnau dnes spojuje silnice II/199.

[3] Přídělové lístky: Na základě nich v rámci tzv. přídělového systému získávali lidé za války, ale i po ní až do roku 1953 jídlo a další produkty. Zdroj: https://www.idnes.cz/ekonomika/domaci/pridelovy-system-za-protektoratu.A150428_003256_ekonomika_rny, 7. 7. 2025.

[4] Zakázané pásmo: pás území přímo na hranici do dvou kilometrů šířky. Bylo nařízeno, aby se z tohoto území všichni vystěhovali, bylo určeno jen k užívání Pohraniční stráže. Na zakázané pásmo navazovalo hraniční pásmo o hloubce 2 až 5 km, někde dosahovalo až 12 km. Zdroj:https://www.ps-pavluv-studenec.cz/index.php/pavluv-studenec-paulusbrunn/item/47-kostel-povyseni-svateho-krize-obce-pavluv-studenec-paulusbrunn, 7. 7. 2025.

[5] Zdroj: https://www.begegnungsraum-geschichte.uni-passau.de/cz/materialy-pro-vyuku/zelezna-opona/fakticke-informace/pohrani269ni-zatarasy, 7. 7. 2025.