Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Mauder (* 1937)

• Ingeborg „Inge“ Mauder, geborene Fischbach

• geboren in Teplá (deutsch Tepl) am 23. 9. 1937

• Eltern: Maria Fischbach, geborene Müller, gelernte Köchin, und Franz Fischbach, Metzger

• der jüngere Bruder kam 1944 bei einem Unfall mit einem Luftgewehr tragisch ums Leben

• Gemeindeschule in Teplá, nach der Vertreibung Schule in Schwalheim, Hessen

• später beschäftigt in der familieneigenen Metzgerei

• verheiratet (1959), drei Kinder

• im Rahmen der Nachkriegsvertreibungen aus der Tschechoslowakei gelangte die Familie 1946 nach Schwalheim in Hessen

• seit 1971 wiederholte Besuche in Teplá und Umgebung

• Tepler Dialekt, Deutsch

Německá verze celého příběhu se nachází pod českým textem:

Ingeborg Mauder se narodila roku 1937 v Teplé do německé rodiny. V dětství prožitém za války ztratila mladšího bratra. Poválečné období nebylo o nic méně složité – její rodinu v roce 1946 nuceně vystěhovali do Německa. Přesto dokázali spolu s rodiči obnovit svůj život včetně podnikání, pamětnici se podařilo dokončit školu a založit vlastní rodinu. Do rodného kraje se vracela i po letech a uchovává si vzpomínky na dětství, město i dialekt, který předává dalším generacím.

Dětství a rodina ve 30. a 40. letech

Ingeborg Mauder, za svobodna Fischbach, se narodila do německé rodiny 23. září 1937 v Teplé na Karlovarsku. Její otec Franz Fischbach vlastnil řeznictví u mostu přes řeku Teplou. Po jeho odchodu do války zůstalo prázdné a po návratu z fronty v něm již našel české obyvatele. Za války pracoval jako kuchař (pravděpodobně v řadách wehrmachtu při tažení proti Sovětském svazu, přesné místo se však v rodinné paměti neuchovalo). Matka Maria Fischbach se vyučila kuchařkou. Pracovala nejprve v Mariánských Lázních a později se s otcem věnovali vlastnímu obchodu. Mladší bratr pamětnice tragicky zahynul v roce 1944 ve svých pouhých čtyřech letech, když ho omylem postřelil třináctiletý kamarád, který se dostal ke strýcem nedbale odložené nabité vzduchovce. K nehodě došlo během války a emočně zasáhla celou rodinu a ještě zesílila beznaděj tohoto ponurého období. Bratra pochovali v Teplé na místním hřbitově, kam byli později uloženi i rodiče pamětnice. 

Situace sudetských Němců po roce 1945 byla komplikovaná. Rodina prováděla ve svém řeznictví „nouzové porážky dobytka“ a maso pak bylo rozdělováno podle etnických kritérií. Češi dostávali, Němci nikoli. I tak se ale rodině díky těmto porážkám nedařilo úplně zle, vždy měla co jíst. Rodiče se rovněž spřátelili s jedním německy mluvícím Čechem, sekretářem z radnice, který nad rodinou držel ochrannou ruku.

O porážkách dobytka vedla matka deník, a když se jednou přepsala a kvůli chybě vytrhla list, působilo to jako údajné zatajování informací. Vojáci československé armádní jednotky následně obklíčili dům, odvedli matku k výslechu, zadrželi ji téměř na celý den, a dokonce jí hrozilo zatčení. Tenkrát známý z radnice naštěstí zakročil a tato událost se pro rodinu obešla bez následků. Dodnes jsou Mauderovi v kontaktu s jeho synem, který žije v Praze.

Osvobození a poválečné napětí

V dubnu 1945 procházely Teplou tři pochody smrti složené z vězňů nacisty likvidovaných koncentračních táborů. Oběti pochodů byly pohřbeny ve společném hrobě na místním hřbitově. Válečný zajatecký tábor, ve kterém byly drženy také židovské ženy, se v Teplé nacházel v bezprostřední blízkosti koupaliště. Mauderovi krátce jednu z žen ukryli v kuchyni, když kolem jejich domu procházely vězeňkyně na nádraží, a obdarovali ji botami. 

Američané přišli Teplou osvobodit dne 6. května 1945 a ve městě zůstali několik měsíců. Pamětnici utkvěly v paměti zvuky tanků a napětí při vyvěšování „bílých vlajek“, které měly obyvatele uchránit před střelbou. Jako malá seběhla do dvora a veškeré dění pozorovala. Američané sídlili v kasárnách v tepelské škole a v klášteře, k místnímu obyvatelstvu byli velmi zdvořilí a děti obdarovávali žvýkačkami.

Současně byla v Teplé jako v celých bývalých Sudetech zavedena československá státní samospráva, zatímco většina místních mužů se ještě nevrátila ze zajetí. Další z útržkovitých vzpomínek patří uprchlíkům ze Slezska, kteří procházeli městem ještě v době před odsuny německého obyvatelstva. Stáli pod okny domů a žebrali o pomoc. Místní obyvatelé jim však pod hrozbou zastřelení nesměli nic dát. V Teplé bylo také hodně francouzských válečných zajatců. Jeden z nich pracoval u tety Ingeborg Mauder. Rodiče sice byli s uprchlíky a zajatci solidární, v politice se ale neangažovali. Žili spíše svým obchodem.

Pamětnice docházela do české školy, takže podobně jako ostatní německé děti ničemu nerozuměla a vůbec se neučila psát. Školní docházku si tak v podstatě jen odseděla. V češtině zvládne Ingeborg Mauder s dávkou nejistoty zanotovat jen písničku „Kočka leze dírou“. Vysvědčení v podobě sešitku s tištěným hákovým křížem má uchované dodnes. Stejně jako vzpomínku, jak museli stát se spolužáky před školou s rukama nad hlavou a zpívat Píseň Němců (Deutschlandlied).

Poválečné přesuny a život v táboře

Rodinu Mauderových vystěhovali do Německa během poválečných odsunů německého obyvatelstva z Československa v roce 1946. Již čtyři týdny před samotným odsunem byli nuceni se přestěhovat do jiného domu, jelikož o ten jejich původní se již zajímali dva Češi. Odtud museli odejít do sběrného tábora, kde měli k dispozici pouze palandy a deky. Vyjít ven z tábora jim již nedovolili, ale aspoň se směli vykoupat na přilehlém koupališti.

V den samotného odsunu šli pěšky v doprovodu zástupců československé samosprávy a Revolučních gard na zhruba dva kilometry vzdálené nádraží. Jen šedesát kilogramů vlastních věcí na osobu rodiče vtěsnali do narychlo stlučených dřevěných beden. Do Německa v nich tak převezli nejnutnější výbavu včetně šicího stroje a pamětnice si do nového domova vezla školní brašnu s panenkou. Ještě před odjezdem ukryla matka cennější soupravu nádobí do jedné ze studní ve stodole. O mnoho let později, po sametové revoluci, však tajný úkryt Ingeborg Mauder hledala marně.

Do Německa jeli v dobytčím vagonu přes Wiesau až do Friedbergu v Hesensku, kde týden přebývali v táboře a následně byli rozděleni do jednotlivých vesnic zhruba po deseti až dvaceti lidech. Rodině Mauderových byl určen Schwalheim, kde zprvu nocovali velmi prostě bez postelí či židlí. Sedláci ve vesnicích k nově příchozím obzvlášť přátelští nebyli. 

„Ačkoliv jsme se dostali k nejbohatším sedlákům, u kterých matka i pracovala, k obnově slamníků jsme nedostali ani trochu slámy,“ vzpomíná Ingeborg Mauder, jak otci nedovolili nacpat jejich přivezené slamníky. Až později se jim podařilo získat skládací postele, ke kterým postupně přibyly skříň, stůl a dvě židle. Začali si budovat novou existenci, i když si stále ještě nemysleli, že by to mělo být napořád. Pamětnice si již dávno vysnila dívčí pokojíček, a proto se stále těšila, až se celá rodina opět vrátí domů. 

Ani ve Schwalheimu nebyla škola pro Ingeborg jednoduchá. Děti z uprchlických rodin seděly pospolu v poslední lavici a vřelého zacházení se jim nedostávalo ani od dětí, ani od učitelů. Navzdory chladnému prostředí si nakonec v okolí našla několik kamarádek a později absolvovala gymnázium, na které se údajně dle některých spolužáků dostala jen díky tomu, že je katolička. První svaté přijímání odsloužené farářem Böhmem stihla Ingeborg Mauder společně s dalšími dívkami ještě v Teplé v roce 1945.

Budování života v Německu

„Rodiče měli i hodně štěstí,“ shrnuje pamětnice to, jak se rodina v Německu etablovala. Otec pracoval nejprve v prádelně u Američanů a později vypomáhal v malém řeznictví v Bad Nauheimu. Později je jeden jejich známý motivoval k tomu, aby se osamostatnili. Rodiče tak opět provozovali malé řeznictví, ke kterému později přibyla ještě filiálka. Koupili si dva domy a celkově se vypracovali k solidnímu obchodu. V tom jim pomohlo i poválečné odškodnění, které však na založení vlastního obchodu nestačilo, a zpočátku si peníze museli půjčovat od příbuzných. 

Postupně kromě otce, tety a babičky zaměstnávali na výpomoc ještě jednoho řezníka. Přestože pamětnice studovala na gymnáziu, musela současně vypomáhat v rodinném podniku během zabijaček a starat se o po válce narozenou mladší sestru. K dalšímu studiu už nenastoupila, ač by si to bývala přála. S rodiči žila až do své svatby.

Návštěvy Teplé

Teplou Ingeborg Mauder navštívila poprvé s otcem až v roce 1971. Město bylo ponuré a zašlé, v klášteře sídlili sovětští vojáci. „Pozorovali jsme je skrze škvíry v zavřených dveřích,“ vzpomíná. Společně se zajeli podívat také do Krásného Údolí (Schönthal), kam jezdívali za babičkou, a do dalších míst spojených s dětstvím. Zašli také na místní hřbitov.

Svého manžela potkala pamětnice na hodině tance a fakt, že také pochází z Čech, při seznamování údajně nesehrál žádnou roli, jelikož o tom zpočátku ani nevěděla. V roce 1959 se vzali a postupně vychovali tři děti. Dělí se s nimi o příběhy z války a z jejich poválečného života. Dodnes ráda navštěvuje místa svého dětství a zachovává dialekt z Teplé, který předává dál.

Od Teplé už více nečeká. „Kdybych byla o dvacet let mladší, snad bych v tom kraji uvažovala o koupi domu anebo bych si ho znovu postavila tam, kde kdysi stával ten náš,“ říká Ingeborg Mauder. Jazykovou bariéru však vnímá jako zásadní překážku. Ačkoli by jim přátelé ochotně pomohli, museli by se naučit česky – a to už je úkol, na který se necítí.

 

Německý překlad:

Ingeborg Mauder wurde 1937 in Tepl (Teplá) in eine deutschsprachige Familie geboren. Während ihrer von Krieg geprägten Kindheit verlor sie ihren jüngeren Bruder. Die Nachkriegszeit war nicht weniger schwierig – 1946 wurde ihre Familie zwangsweise nach Deutschland ausgesiedelt. Dennoch gelang es ihr gemeinsam mit den Eltern, sich ein neues Leben aufzubauen, einschließlich einer eigenen Geschäfts. Ingeborg konnte ihre Schulbildung abschließen und eine eigene Familie gründen. In ihre Heimatregion kehrte sie auch nach vielen Jahren zurück und bewahrte die Erinnerungen an ihre Kindheit, die Stadt und den Dialekt, den sie bis heute an weitere Generationen weitergibt.

Kindheit und familiäre Prüfungen in Tepl

Ingeborg Mauder, geborene Fischbach, kam am 23. September 1937 in Tepl im Karlsbader Land in einer deutschen Familie zur Welt. Ihr Vater Franz Fischbach besaß eine Metzgerei nahe der Brücke über die Teplá. Nach seiner Einberufung zum Kriegsdienst blieb das Geschäft geschlossen, und als er von der Front zurückkehrte, fand er darin bereits tschechische Bewohner vor. Während des Krieges diente Franz Fischbach vermutlich als Koch in der Wehrmacht während des Feldzugs gegen die Sowjetunion. Die Führung des Haushalts und der Metzgerei lag in dieser Zeit vollständig in den Händen der Mutter.

Die Mutter, Maria Fischbach, hatte den Beruf der Köchin erlernt. Zunächst arbeitete sie in Marienbad, später führten die Eltern gemeinsam ihr eigenes Geschäft. Ingeborgs jüngerer Bruder kam 1944 im Alter von nur vier Jahren bei einem tragischen Unfall ums Leben, als er versehentlich von einem dreizehnjährigen Freund erschossen wurde, der mit einem vom Onkel unachtsam liegengelassenen, geladenen Luftgewehr hantierte.“ Der Unfall ereignete sich während des Krieges, erschütterte die gesamte Familie zutiefst und verstärkte die Hoffnungslosigkeit dieser düsteren Zeit. Der Bruder wurde auf dem Friedhof in Tepl beigesetzt, wo später auch die Eltern der Zeitzeugin ihre letzte Ruhe fanden.

Die Situation der Sudetendeutschen nach 1945 war äußerst kompliziert. In der Metzgerei der Familie wurden sogenannte „Not­schlachtungen“ durchgeführt, deren Fleisch anschließend nach ethnischen Kriterien verteilt wurde – Tschechen erhielten Fleisch, Deutsche nicht. Dennoch ging es der Familie dank dieser Schlachtungen vergleichsweise nicht schlecht, da sie stets etwas zu essen hatte. Die Eltern pflegten zudem eine Freundschaft mit einem deutschsprachigen Tschechen, einem Sekretär des Rathauses, der schützend über die Familie wachte.

Die Mutter führte über die Schlachtungen ein Tagebuch. Als sie sich einmal verschrieb und aufgrund des Fehlers ein Blatt herausriss, wurde dies als vermeintliche Verschleierung von Informationen ausgelegt. Soldaten einer tschechoslowakischen Armeeeinheit umstellten daraufhin das Haus, führten die Mutter zu einem Verhör ab und hielten sie beinahe einen ganzen Tag fest; es drohte ihr sogar die Verhaftung. Dank des Eingreifens des Bekannten aus dem Rathaus blieb der Vorfall letztlich ohne Folgen. Die Familie Mauder steht bis heute mit dessen Sohn in Kontakt, der in Prag lebt.

Der Alltag im nachkriegszeitlichen Tepl

Im April 1945 zogen drei Todesmärsche mit Häftlingen aus von den Nationalsozialisten gewaltsam aufgelösten Konzentrationslagern durch Tepl. Die Opfer wurden in einem Massengrab auf dem örtlichen Friedhof bestattet. In unmittelbarer Nähe des Schwimmbads befand sich ein Kriegsgefangenenlager, in dem auch jüdische Frauen interniert waren. Als eine Gruppe der Gefangenen am Haus der Familie vorbeigeführt wurde, versteckten die Mauders kurzzeitig eine der Frauen in ihrer Küche und schenkten ihr ein Paar Schuhe.

Am 6. Mai 1945 wurde Tepl von amerikanischen Truppen befreit, die mehrere Monate in der Stadt blieben. Ingeborg erinnert sich an die Geräusche der Panzer und an die angespannte Atmosphäre beim Hissen der „weißen Fahnen“, die die Bevölkerung vor Beschuss schützen sollten. Als kleines Mädchen lief sie in den Hof und beobachtete das Geschehen. Die Amerikaner waren in den Kasernen der Schule und im Kloster untergebracht, verhielten sich der Bevölkerung gegenüber sehr höflich und beschenkten die Kinder mit Kaugummi.

Gleichzeitig wurde in Tepl – wie im gesamten ehemaligen Sudetenland – die tschechoslowakische Staatsverwaltung eingeführt, während sich die meisten einheimischen Männer noch in Kriegsgefangenschaft befanden. Zu den fragmentarischen Erinnerungen der Zeitzeugin gehören auch die Flüchtlinge aus Schlesien, die noch vor den Vertreibungen der deutschen Bevölkerung durch die Stadt zogen. Sie standen unter den Fenstern der Häuser und bettelten um Hilfe. Den Einheimischen war es jedoch unter Androhung der Erschießung verboten, ihnen etwas zu geben. „Außerdem waren damals in Tepl viele Franzosen. Einer arbeitete bei meiner Tante und nannte sie ,Madame‘. Er besuchte sie auch, er war ebenfalls Kriegsgefangener“, ergänzt Ingeborg Mauder zu der Nachkriegssituation in Tepl.

Die Eltern zeigten sich solidarisch gegenüber Flüchtlingen und Kriegsgefangenen, politisch engagierten sie sich jedoch nicht. Ihr Leben konzentrierte sich vor allem auf den eigenen Betrieb.

Ingeborg besuchte eine tschechische Schule. „Dort wurde Tschechisch gesprochen, und wir Deutschen verstanden nichts. Wir saßen einfach da und langweilten uns, bis man uns sagte, dass wir nach Hause gehen könnten“, erinnert sie sich. Schreiben lernte sie in dieser Zeit überhaupt nicht. Auf Tschechisch kann sie bis heute mit einiger Unsicherheit nur das Kinderlied ,Kočka leze dírou’ singen. Ihr Zeugnisheft mit damals üblichen aufgedrucktem Hakenkreuz bewahrt sie noch immer auf – ebenso wie die Erinnerung daran, dass sie mit ihren Mitschülern vor der Schule mit erhobenen Händen stehen und das Deutschlandlied singen mussten.

Die Vertreibung aus der Heimat

Die Familie Mauder wurde 1946 im Zuge der Nachkriegsvertreibungen der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei nach Deutschland ausgesiedelt. Bereits vier Wochen vor dem eigentlichen Abtransport musste sie ihr Haus verlassen, da sich zwei Tschechen bereits dafür interessierten. Die Familie wurde in ein anderes Haus umquartiert und später in ein Sammellager gebracht, in dem lediglich Pritschen und Decken zur Verfügung standen. Das Lager durften sie nicht mehr verlassen, lediglich das angrenzende Schwimmbad durften sie noch zum Waschen nutzen.

Am Tag der Aussiedlung gingen sie unter Begleitung von Vertretern der tschechoslowakischen Verwaltung und der tschechoslowakischen Revolutionsgarden zu Fuß zum etwa zwei Kilometer entfernten Bahnhof. Pro Person durften sie lediglich 60 Kilogramm Gepäck mitnehmen, das die Eltern in hastig gezimmerten Holzkisten verstauten. Darin befanden sich die notwendigsten Dinge, unter anderem eine Nähmaschine. Ingeborg nahm ihre Schultasche mit einer Puppe mit. „Wertgegenstände versteckte meine Mutter zu Hause. Aber ich glaube, sie sind nicht mehr zu finden. Das Haus wurde später abgerissen, und wir hatten in der Scheune einen Brunnen, in dem meine Mutter wertvolles Geschirr und eiserne Töpfe versteckte. Aber diesen Brunnen können wir heute nicht mehr finden“, beschreibt die Zeitzeugin das Versteck, nach dem sie nach der Samtenen Revolution vergeblich suchte.

Die Fahrt nach Deutschland erfolgte in einem Viehwaggon über Wiesau bis nach Friedberg in Hessen. Dort verbrachten sie eine Woche in einem Lager, bevor sie in kleinere Gruppen von zehn bis zwanzig Personen auf einzelne Dörfer verteilt wurden. Der Familie Mauder wurde Schwalheim zugewiesen, wo sie zunächst sehr einfach, ohne Betten oder Stühle, untergebracht war. Die ansässigen Bauern zeigten sich den Neuankömmlingen gegenüber wenig freundlich.

„Obwohl wir bei den wohlhabendsten Bauern untergebracht waren, bei denen meine Mutter auch arbeitete, bekamen wir nicht einmal ein wenig Stroh, um unsere Strohsäcke zu füllen“, erinnert sich Ingeborg Mauder. Erst später gelang es ihnen, Klappbetten zu beschaffen; nach und nach kamen ein Schrank, ein Tisch und zwei Stühle hinzu. Sie begannen, sich eine neue Existenz aufzubauen, auch wenn sie lange glaubten, dass dies nur vorübergehend sei. Ingeborg hatte sich schon lange ein eigenes Mädchenzimmer erträumt und hoffte weiterhin auf eine Rückkehr in die Heimat.

Auch der Schulbesuch in Schwalheim gestaltete sich schwierig. Die Kinder aus Flüchtlingsfamilien saßen gemeinsam in der letzten Bankreihe und erfuhren weder von den Mitschülern noch von den Lehrern besondere Herzlichkeit. Trotz des kühlen Klimas fand Ingeborg schließlich einige Freundinnen und besuchte später ein Gymnasium. Nach Aussagen mancher Mitschüler sei sie dort nur aufgenommen worden, weil sie katholisch sei. Die erste heilige Kommunion empfing sie 1945 noch in Tepl, gemeinsam mit weiteren Mädchen, zelebriert von Pfarrer Böhm.

Ein neues Leben in Deutschland

„Meine Eltern hatten auch viel Glück“, fasst die Zeitzeugin den Neuanfang der Familie in Deutschland zusammen. Der Vater arbeitete zunächst in einer Wäscherei für die Amerikaner, später half er in einer kleinen Metzgerei in Bad Nauheim aus. Ein Bekannter ermutigte die Eltern schließlich zur Selbstständigkeit. Sie eröffneten erneut eine kleine Metzgerei, zu der später noch eine Filiale hinzukam. Die Familie erwarb zwei Häuser und baute sich insgesamt ein solides Geschäft auf. Dabei half auch die Nachkriegsentschädigung, die jedoch für die Gründung des Betriebs nicht ausreichte, sodass sie sich zunächst Geld von Verwandten leihen mussten.

Neben dem Vater, der Tante und der Großmutter beschäftigten sie zeitweise noch einen weiteren Metzger. Trotz des Gymnasialbesuchs musste Ingeborg während der Schlachtzeiten im Familienbetrieb mithelfen und sich um ihre nach dem Krieg geborene jüngere Schwester kümmern. Ein weiteres Studium nahm sie nicht auf, obwohl sie es sich gewünscht hätte. Sie lebte bei den Eltern bis zu ihrer Heirat.

Regelmäßige Rückkehr nach Tepl

Erstmals besuchte Ingeborg Tepl wieder im Jahr 1971 gemeinsam mit ihrem Vater. Die Stadt wirkte düster und heruntergekommen, im Kloster waren sowjetische Soldaten stationiert. „Wir beobachteten sie durch schmale Spalten in den geschlossenen Türen“, erinnert sie sich. Sie fuhren auch nach Schönthal (Krásné Údolí), wo sie früher ihre Großmutter besucht hatten, sowie an weitere Orte ihrer Kindheit. Auch der Friedhof gehörte zu ihren Zielen.

Ihren Ehemann lernte Ingeborg in einer Tanzstunde kennen. Dass auch er aus Böhmen stammte, spielte bei der ersten Begegnung keine Rolle – sie wusste es zunächst nicht einmal. 1959 heirateten sie und zogen drei Kinder groß. Mit ihnen teilt sie die Geschichten aus dem Krieg und der Nachkriegszeit. Bis heute besucht sie gern die Orte ihrer Kindheit und bewahrt den Dialekt aus Tepl, den sie an die nächste Generation weitergibt.

Von Tepl erwartet sie heute nichts mehr. „Wäre ich zwanzig Jahre jünger, würde ich vielleicht darüber nachdenken, in dieser Gegend ein Haus zu kaufen oder es dort wieder aufzubauen, wo einst unseres stand“, sagt sie. Die Sprachbarriere empfindet sie jedoch als entscheidendes Hindernis. Auch wenn Freunde ihr helfen würden, müsste sie Tschechisch lernen – eine Aufgabe, der sie sich nicht mehr gewachsen fühlt.

Zum Zeitpunkt der Aufzeichnung dieser Erinnerungen lebte Frau Ingeborg Mauder in der deutschen Stadt Butzbach.

 

Pozn. redakce: přeloženo pomocí DeepL