Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gernot Korndörfer (* 1940)

• narozen 4. října 1940 v obci Schildern (Štítary) nedaleko Aše

• v srpnu 1946 rodina vystěhována do Německa (do sovětské zóny)

• na jaře 1948 se jeho otci podařilo přestěhovat rodinu do Bavorska

• od roku 1948 žije v pohraničním městečku Selb

• pracoval u Německé pošty

• aktivní muzikant

Gernot Korndörfer se narodil 4. října 1940 v zaniklé osadě Štítary (Schildern) nedaleko Aše. Oba jeho dědečkové padli v první světové válce: tatínek otce pocházel z Mähringu a v sousedních Štítarech si koupil stavební pozemek, kde roku 1909 dokončil bydlení pro sebe, svou ženu a své tři děti. Gernotův otec Ernst byl jedním z nich. Dědeček sám si domku dlouho neužíval: roku 1914 musel narukovat a krátce poté padl. Jeho rodina však ve Štítarech již bydlet zůstala.

To rodina z matčiny strany v této malé obci nedaleko Aše žila již několikátou generaci. Matka Elsa, rozená Klier, byla nejstarší ze čtyř sourozenců, jejich rodinný grunt byl o něco málo větší: při polních pracích jim pomáhalo volské spřežení. I hlava této rodiny, dědeček, se však z první světové války nevrátil.

Rodiče pana Korndörfera se vzali roku 1926. Otec pracoval jako tesař v Aši, matka s babičkou obhospodařovaly pole a louky, staraly se o dobytek a drobné zvířectvo, matka si kromě toho přivydělávala také prací pro jednu ašskou továrnu na rukavice. K tomu ale ještě musela vypomáhat na hospodářství, ze kterého pocházela. Prvorozený syn Korndörferových zemřel jako desetiletý na záškrt. Dva roky po jeho smrti se narodil Gernot a o další dva roky později i jeho sestřička.

Rodina žila v domě, který postavil Gernotův dědeček v roce 1909. „Náš dům nijak velký nebyl. Byl u něj chlívek, stodola na obilí a všechny možné mašiny. Před vchodem do domu stála studna se stříškou, kde tekla voda. V domě nalevo byla kuchyně a obývák, za tím byl ještě jeden pokojík pro babičku. V prvním patře byl sváteční pokoj, který jsme ale skoro nepoužívali, v dalším pokoji byly postele pro nás. Dům byl podsklepen. Měli jsme velkou zahradu, kde jsme pěstovali zeleninu, na předzahrádce byly květinové záhony a ovocné stromy. Doma jsme tvořili velmi milé společenství,“ popisuje Gernot Korndörfer, jak to u nich doma vypadalo. A jak to vypadalo ve Štítarech? „Skoro v každém domě byly děti. Pořád jsme byli venku. V zimě jsme jezdili na sáních, po nedělích chodili na procházky. Do školy jsem ještě nechodil. Na počátku roku 1945 jsem sice ještě byl u zápisu, ale pak už se nevyučovalo.“

Na rozdíl od mnoha jiných mužů, otec Gernota Korndörfera nemusel narukovat jako německý voják. Pamětník si to vysvětluje tím, že firma, u které pracoval, vyráběla dřevěné baráky pro vojáky, proto možná se mu vojenská služba vyhnula. „Z války si pamatuji jen to, jak nad námi létala letadla. Jednou jsme takto byli na louce. Jinak, až do našeho vystěhování, toho moc nevím.“

Den, kdy musela rodina opustit svůj domov, přišel v srpnu 1946. „Museli jsme do sběrného tábora v Aši, který se nacházel v areálu bývalé továrny Askona. Tam lidé čekali, než se vlak naplnil, 1200 osob, a pak odjel. Také my jsme byli 23. srpna 1946 naloženi do dobytčího vagonu jednoho vlaku. Pak přišla otázka starších, kde bude připojena lokomotiva? Když na sever, znamenalo to, že pojedeme do sovětské zóny. Když na jih, potom Bavorsko. Lokomotiva našeho vlaku byla připojena na severní stranu, tedy jsme se vydali do sovětské zóny. První stanicí byl Altenburg, pak musel být vlak rychle vyprázdněn, protože měl hned zase jet zpátky. Jenže Altenburg pasažéry nechtěl přijmout. Zavazadla byla přeložena do otevřených vozů jiného vlaku, a tak byla poškozena deštěm a lokomotivou. Lidé jeli v uzavřených vozech.

Další zastávkou byl Zeitz. Tamní úřady rovněž odmítly uprchlíky přijmout, přijeli jsme do Dommitzsch nedaleko Torgau.“ Cesta trvala asi čtrnáct dní, lidé nevěděli, kam jedou. Jak Gernot, tehdy šestiletý kluk, cestu prožíval? „My dvě děti, já i moje sestra, jsme měli na zádech batůžek, z něho koukala hlava medvídka. To ostatní… ve vagónu bylo temno, uvnitř bylo třicet lidí. Bylo to napínavé, protože to bylo něco nového, na cestu samotnou si ale jinak moc nepamatuji.“

„Čtrnáct dní jsme byli v karanténě, jak bylo běžné. Byli jsme ubytováni ve velké místnosti, myslím, že to bylo v tělocvičně. Stála tam jedna patrová postel vedle druhé. Pamatuji si, že když se vydávalo jídlo, musela matka stát dlouhou frontu. Když se dávala polévka, tak vždycky říkala, že pokud s sebou vezme děti, snad dostane něco lepšího. Že to třeba vzbudí soucit a naběračka vyloví i něco ze dna, tak nebude k jídlu jen voda. Po čtrnácti dnech karantény byli lidé rozděleni na různá místa: Zeitz, Crimitschau (Kriebitzsch) nebo Bitterfeld-Wolfen. My jsme se dostali do Zeitz.“

První bydlení bylo rodině přiděleno u vdovy jednoho lékaře. V jednom pokoji se tísnilo pět lidí, spali na parketách. Gernotovi rodiče řekli, že to nejde. Sami se tedy vydali hledat, kde jinde by se dalo žít. Otci se podařilo najít mansardový byt u ženy, jejíž muž dříve provozoval obchod se dřevem, nevrátil se však z války. „Nastěhovali jsme se a vypadalo to tam strašně. V horním patře domu dříve byli ruští vojáci, pak odešli a všechno tak nechali. Můj táta uměl zacházet s nářadím, tak všechno vyrobil znova. Stoly, židle, postele. Samozřejmě, majitelce se to líbilo a v tomto domě jsme byli velmi vlídně přijati. Majitelka měla tři děti. Dvě starší už byly pryč z domu, poslední dcera byla asi o dva roky starší než já a měla lehké postižení. Společně jsme si hráli a chodili na dětské mše. Rok nato jsem měl začít chodit do školy. Mí rodiče mě ale do školy nedali, protože říkali, že stejně nezůstaneme, chtěli se dostat na západ. Mezitím ale maminka pracovala v zemědělství, tatínek dostal práci v jedné továrně.“  

Jak pan Korndörfer vzpomíná, největší bídu rodina zažívala právě v Zeitz. „Matka pracovala ve velkém zemědělském skladu, ale nemohla si vzít nic, všude kontroly. Hlad byl velký. U sedláků se tolik lidí ptalo na jídlo, že ho bylo jen málo. Na polích, která byla kompletně sklizena, toho moc nezbylo. Snažili jsme se vybírat brambory. V Zeitz byl také cukrovar. Sedláci tam jezdili s traktory kompletně naplněnými cukrovou řepou. V zatáčce jim občas něco spadlo. My, děti, jsme to sbíraly. Pak se to orestovalo na pánvi, nebo smíchalo s mákem a bramborami, pak upeklo a byl z toho koláč. Jeden den v týdnu také přijel mlékárenský vůz. Byla to taková tříkolová kára, kde se vzadu otevřel poklop a řidič z něj prodával syrovátku. Na mléko jsme neměli peníze. Ze syrovátky pak babička dělala pudink. Byly to časy, kdy nebylo ani dost chleba. My, děti, jsme pomáhaly hledat jídlo na poli, uměly jsme se rychle ohýbat. Když šla ale máma žebrat, nebrala nás s sebou. Na počátku následujícího roku táta bez povolení odešel na západ a dostal se do Selbu. Našel si tam práci jako tesař a v nedalekém domě, bývalé koňské stáji, nám zařídil příbytek.“ V bývalé stáji se sešlo více obyvatel: na jedné straně žil manželský pár, na druhé straně otcův kolega truhlář a zedník, v chodbě mezi oběma se otci podařilo vybudovat dva pokoje. „Bydlení už jsme měli a teď šlo jen o to, získat pro nás oficiální povolení přestěhovat se do Selbu. Tak se stalo v březnu 1948. Do školy jsem začal chodit v září 1947, ale z prvního pololetí nemám žádné vysvědčení.“

Přechod ze sovětské do americké zóny nebyl jednoduchý. „Museli jsme do odvšivovací stanice. Já byl jediný chlap z celé naší rodiny, byl jsem tam dohromady s o mnoho staršími muži. Na cestu jsme se oblékli, co nejvíce jsme mohli, abychom toho nemuseli tolik táhnout v kufrech. Vím, že máma tehdy říkala, že to bylo poprvé, co slyšela mou babičku klít. Mně ale potom při oblékání pomohli, tak jsme zase měli všechno na sobě a pak to šlo přes hranici do Moschendorfu, kde jsme v lágru strávili jednu noc, a pak už nás táta vyzvedl a do Selbu jsme jeli vlakem. Byli jsme dohromady já, matka, sestra a babička.“

V Selbu rodina bydlela v domku nedaleko truhlářství, kde otec pracoval. Matka znovu doma vyráběla rukavice. Zvyknout si na nový život v Selbu nebyl podle pana Korndörfera velký problém. „Už nás tam bylo hodně. V domě, kde jsme bydleli, bydleli dva kluci. Ten mladší chodil se mnou do třídy, dobře jsme se snesli. Měli jsme výběh, velkou zahradu, pořád se něco dělo. Děti ze sousedství si s námi hrály, uprostřed dvora stála velká olše. Za zahradním plotem se rozprostírala louka, kde jsme hráli fotbal. Měli jsme pestrý život, hezké dětství, s mnoha dětmi. Žádné nepřátelské narážky jsme nevnímali.“

Gernot i sestra vychodili v Selbu školu. Po obecné přišla reálka, potom žádost o místo u německé pošty, kde od roku 1957 až do důchodu pracoval.

Velkým snem otce Gernota Korndörfera bylo postavit rodině znovu vlastní dům. Roku 1963 se mu podařilo koupit stavební pozemek, roku 1966 byl dům hotov. Otec si mohl nové bydlení užívat pouze sedm let, potom zemřel. Matka žila až do roku 1985. Dokud ještě rodiče žili, obývali podkroví, v patře žil Gernot se svou rodinou a jeho sestra. První žena pana Korndörfera zemřela. S druhou tvoří šťastnou rodinu dodnes, mají společně tři děti a devět vnoučat.

První kontakty s Československem navázal pamětník ještě v době existence železné opony. Stalo se tak díky netradičnímu nápadu jeho dcery. Ta roku 1985 vypustila nafukovací balónek se svou adresou, který doputoval až do okolí Chomutova v Krušných horách. Tam ho našel jeden mladík ze severní Moravy, který jí odepsal zpátky. Měl zájem o dopisování, učil se němčinu na gymnáziu a chtěl se v ní trénovat. První dopis, který posílal, mu ještě pomohla přeložit jeho učitelka. Jeho otec byl Slovák, který pocházel z oblasti, kde v minulosti žili Němci. Díky němu se kontakt postupně utužoval a prohluboval, místo mladých ho převzali jejich rodiče. „Šlo to tak daleko, že jsme se pozvali na návštěvu. Roku 1989 jsme k nám pozvali rodiče toho mladého muže, mladšího bratra i dědečka. Nemohli ale přijít, protože neměli žádné devizy. Převedli jsme do banky 420 marek, aby mohli přijet. V srpnu 1989 jsem je vyzvedl v Schirndingu na hranici a zůstali u nás týden. Rok nato jsme jeli my na Moravu a také u nich strávili týden. Hodně nám tam toho ukázali. Spojení máme dodnes, i když už jsme zestárli.“

Jak se v jeho vztahu k České republice, dříve k Československu, projevovalo to, že jeho rodina odtud pochází, že jeho rodina musela svůj domov nedobrovolně opustit? „Bylo jasné, že když jsme žili v Selbu, často jsme stáli na hranici. Jsou tam nějaká místa, odkud jsme viděli naši vesnici. Se smíšenými pocity jsme pak přemýšleli o tom, jak dlouho to ještě bude trvat, než se vrátíme zpět? Půjde to vůbec někdy? Když pak byly domy celé vesnice vyhozeny do vzduchu, bylo jasné, že už se nikdy nevrátíme. Pocity potom ochladly, ale nikdy nás neopustila naděje, že se hranice jednou zase otevře. I když věřit tomu bylo těžké. Mohli jsme se pohybovat na západ a na jih, na východě byla česká hranice, na severu hranice s NDR. Jedna známá kdysi prohlásila, že to, že jí Češi všechno sebrali, ji štve méně než to, že nemůže do vlasti. Byla starší a dříve se často a ráda toulala Českým lesem. Něco takového jsme si my dopřávat nemohli. My jsme přes hranici nemohli. Najednou ale bylo všechno otevřeno.“

Když se roku 1989 hranice otevřela, byl to pro něj velký zážitek. Sám je aktivní muzikant, hraje na pozoun, baskřídlovku i trubku, a to v několika orchestrech. Právě při otevření hranice měl možnost tuto nezapomenutelnou událost hudebně doprovodit. Se svým orchestrem, ale také s kapelami z Aše, Chebu a Selbu si zahráli společně. „Byli jsme tak rádi, že se hranice otevřela. Jsem moc rád, že mezi lidmi zase vládne mír. My jezdíme tam, oni k nám, vznikají nová přátelství.“

První návštěvu Štítar podnikl pamětník ještě se svou matkou, tedy před rokem 1985. „Bylo mlhavo. Matka si nemohla vzpomenout, že jsme dříve měli třešeň, já to věděl. Z mladého stromku už byl starý, vrásčitý strom. Větve měl olámané, dnes už nestojí. Matka tam pak už nikdy nechtěla. Říkala, že tato kapitola je pro ni uzavřená. Uzavřené je to i pro mě. Nevím, proč bych si měl přát dostat něco za náš majetek. Jsem rád, že hranice je teď otevřená, že máme dobré vztahy s podobně naladěnými muzikanty.“

Právě hudba zůstává asi nejdůležitější a nejvýznamnější spojkou Gernota Korndörfera s českou vlastí. Do Česka pravidelně jezdí, nejčastěji při příležitosti hudebních akcí. Mimo to ale také udržuje kontakty s bývalými štítarskými krajany a jejich potomky. Je rád, že i na české straně roste zájem o minulost dnes již zaniklých německých osad.

A jaké je jeho poselství pro budoucnost? „Ze začátku jsem byl skeptický, ale teď jsem rád, že všechno je tak, jak je. Že se můžeme navštěvovat bez kontrol na hranici, že můžeme uzavírat opravdová přátelství, že společně můžeme slavit. Mám z toho radost.“