Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Werner Grubeck (* 1952)

• geboren am 14.März 1952 in Gmünde

• seine Familie wohnte bis zum Krieg in České Velenice (Deutsche Unterwilans)

• sein Vater rückte im zweiten Weltkrieg an die Front und wurde verletzt.

• seine Mutter, Großmutter und sein Vater flohen noch vor der Abschiebung nach Österreich

• er lehrte sich zum Zugführer und arbeitete sein Leben lang bei der österreichischen Eisenbahn als Maschinenführer

• seine Lebensleidenschaft war und ist Sport- er war Sportredakteur beim Freiradio Gmünd

• er spielte und trainierte mit Tschechoslowakischen Spielern wie Ladislav Vízek, Antonín Panenka

• im Jahr 1990 organisierte er das erste tschechisch-deutsche Freundschaftsspiel zwischen České Velenice und Gmünde

• im Jahr 1991 war er Trainer der Tschechischen Fußballspielern

• er blieb treuer Fan des tschechischen Eishockeys und des Klubs HC Motor České Budějovice

• seine Tochter besucht die Internationale Handelsakademie in Gmünde

Českojazyčná verze textu následuje po německé verzi:

Nah, und doch weit entfernt

Werner Grubeck wurde am 14. März 1952 in Gmünde geboren, per Luftlinie ungefähr 500 m von der damaligen Tschechoslowakisch-österreichischen Grenze. Noch vor seiner Geburt lebte seine Familie in České Velenice dem damaligen Deutsche Unterwilans. Sein Vater lehrte in der örtlichen Eisenwerkstatt, in welcher er danach auch als Arbeiter blieb, die Fabrik hatte damals 15 000 Mitarbeiter. Im zweiten Weltkrieg rückte er an die Front an und wurde dort zweimal angeschossen. Über die Kriegsbegebenheiten erzählte er aber seinem Sohn nie. Er erlebte im Jahr 1945 die Bombardierung der Fabrik und die strategische Station der Amerikaner. Von den Erzählungen seiner Mutter weiß Werner, dass sich die Familie in Deckung verstecken musste. Nach dem Ende des Krieges musste seine Mutter, Großmutter und sein Vater nur mit persönlichen Sachen in einer Holzkarre fliehen. Sie haben sich bei einer Familie in Gmünde untergebracht, im Endeffekt kauften sie dort ein Huas und so begann Werners tschechisch-österreichische Geschichte. Obwohl Werners täglicher Schulweg entlang des Eisernen Vorhanges führte, hat er die Menschen und Häuser damals als ganz andere Welt wahrgenommen. Es hatte zwar Verwandte in Tschechien – Groß- und Urgroßmütter, er hatte aber keinen Kontakt mit ihnen uns somit auch kein Bedürfnis dorthin zu fahren.

 

Er trainierte mit Vízek und auch Panenka

Den August 1968 nahm Werner als sechszehnjähriger Jugendlicher zwar mit gewisser Aufregung wahr, aber nicht mit Furcht, wie einige seiner älteren Mitbürger. „Als wir an der Grenze angefangen haben die tschechoslowakische Armee mit Panzern zu sehen, empfahl man uns, unsere Koffer zu packen.“ Die ersten Grenzübergreifenden Bekanntschaften und Freundschaften sind so noch vor der Revolution entstanden und das wegen seinem Lebenslangem Hobby, das war und ist Sport. Die besten tschechischen Fußballspieler, welche damals Europameister wurden, durften nach Österreich ausreisen und in österreichischen Klubs spielen. In Mallendorf trainierte er damals Fußball gemeinsam mit solchen Namen wie Ladislav Vízek oder Antonín Panenka. Der ehemaliger Erstligaspieler Frantíšek Cipra war sogar eine Zeit lang sein Trainer. Es war ein öffentliches Geheimnis, dass berühmte Personen es um einiges einfacher hatten Zigaretten und Schnaps über die Grenzen zu schmuggeln, damit bestochen sie die Zollbeamten und verkauften es dann in Österreich. „Interessant war, dass sie nie etwas über ihre Heimat erzählten. Sie hatten natürlich vor der Staatspolizei Angst,“ gibt Werner Grubeck dazu.

 

„In Budějovice durften wir nicht Deutsch sprechen und die Funktionäre wollten Uhren für 500 Schillinge kaufen“

Im Jahr 1972 wurde er gemeinsam mit dem Fußballklub aus Gmünde zu einem Spiel nach České Budějovice eingeladen. Mit dem Ausflug in das kommunistische Nachbarsland waren viele Unannehmlichkeiten verbunden, einbegriffen dem aussteigen der Reisenden aus dem Autobus, das abschrauben der Stufen und der Durchsuchung des Bodens des Autobusses. Das Fußballteam, für welches sie damals spielten, hatte eine sehr schlechte Ausrüstung, somit waren die T-Shirts der Österreicher mit der Aufschrift ADIDAS sehr begehrt. Nach dem abendlichen Besuch im Restaurant wurden sie in České Budějovice hingewiesen nicht laut zu sprechen und vor allem nicht auf Deutsch… „damit uns der Geheimdienst nicht wieder zurückschickte“. In das österreichische Gmünde kamen danach im Gegenzug die Funktionäre aus Tschechien. Werner Grubeck erinnert sich, dass einer über 500 Schilling gespart hatte, da er sich „im Westen“ eine Uhr kaufen wollte.

 

Česká verze:

Blízko, a přesto daleko

Werner Grubeck se narodil 14. března 1952 v Gmündu, vzdušnou čarou asi 500 metrů od tehdejších československo-rakouských hranic. Ještě před Wernerovým narozením žila jeho rodina v Českých Velenicích, tehdy se nazývaly Deutsche Unterwilans. Otec se vyučil v místních železničních dílnách, kde zůstal pracovat ve fabrice tehdy o 15 tisících zaměstnancích. Za druhé světové války narukoval do wehrmachtu a na frontě byl dvakrát postřelen. O válečných událostech ale synovi nikdy nevyprávěl. Zažil v roce 1945 bombardování fabriky a strategického nádraží Američany. Z matčina vyprávění Werner ví, že se rodina musela schovat do krytu. Po skončení války museli matka, babička a otec uprchnout do Rakouska pouze s osobními věcmi s malým dřevěným vozíkem. Ubytovali se u jedné rodiny v Gmündu, nakonec si koupili dům – a to byl začátek Wernerova česko-rakouského příběhu.

Ačkoli Wernerova každodenní cesta do školy vedla podél bývalé železné opony, lidi a domy za ní vnímal jako zcela jiný, cizí svět. V Čechách sice měli příbuzenstvo – babičky a prababičky, ale nebyli s nimi v kontaktu a neměli vlastně ani potřebu tam jezdit.

Trénoval s Vízkem i s Panenkou

Srpen 1968 vnímal Werner jako šestnáctiletý mladík s určitým vzrušením, ale ne s obavami, jako někteří starší spoluobčané. „Když viděli na hranici stát československou armádu a pancéřová auta, radili začít si raději balit kufry.“ Prvotní přeshraniční známosti a přátelství se pak zrodily ještě před revolucí díky jeho velkému celoživotnímu koníčku, a to byl a stále je sport.

Ti nejlepší českoslovenští fotbalisté, kteří se v roce 1976 stali mistry Evropy, směli vycestovat do Rakouska a hrát u rakouských klubů. V Mallendorfu tehdy trénoval fotbal společně s takovými jmény, jako byli Ladislav Vízek nebo Antonín Panenka. Bývalý prvoligový hráč František Cipro se stal dokonce na čas jeho trenérem. Bylo veřejným tajemstvím, že známé osobnosti mnohem jednodušeji mohly pašovat přes hranice cigarety a kořalku, těmi podpláceli celníky a v Rakousku je pak prodávali. „Zajímavé bylo, že nikdy nic o své vlasti nevyprávěli. Měli samozřejmě strach ze státní policie,“ dodává Werner Grubeck.

Nemluvte nahlas a hlavně německy

V roce 1972  byl spolu s fotbalovým klubem z Gmündu pozván na utkání do Českých Budějovic. S výletem do komunistické sousední země se pojí nepříjemná vzpomínka na tehdejší nekompromisní hraniční kontroly, včetně vystoupení cestujících z autobusu, odšroubování schodů a prohledávání podlahy autobusu. Fotbalové mužstvo, se kterým tehdy hráli, mělo velmi špatné vybavení, takže trička rakouských hráčů s nápisem ADIDAS šla „na dračku“. 

V Českých Budějovicích pak po večerní návštěvě restaurace vzpomíná, že byli upozorněni, aby nemluvili hlasitě a hlavně německy…, „aby nás tajná policie neposlala zpátky.“ Do rakouského Gmündu pak na návštěvu na oplátku zavítali funkcionáři z Čech. Werner Grubeck vzpomíná, že jeden z nich měl našetřeno 5 000 šilinků, za které si chtěl koupit na Západě hodinky.   

Mašinfírou na hranici

Werner nastoupil po obecní škole na vyšší technickou školu do St. Pöltenu, kterou po roce přerušil, vyučil se zámečníkem a poté se stal strojvedoucím u rakouské státní železniční společnosti. Alespoň jedenkrát týdně projížděl cca 20 metrů kolem hranice a viděl vojáky, jak stojí na strážních věžích a pozorují a hlídají hranici. „Někteří mávali, někteří ne. A to byl vlastně jediný kontakt s Československem.“ 

Mezi Českými Velenicemi a Gmündem byl a dodnes je důležitý železniční hraniční přechod. S českými strojvedoucími však nesměli mít ti rakouští také žádné kontakty. Parní lokomotiva sice zajížděla z Československa na rakouské území, kde byla nahrazena rakouskou a dále pokračovala do Vídně, ale řidiči nesměli z lokomotivy ani sestoupit.

Werner zmiňuje příhodu, kdy jel v roli přísedícího strojvedoucímu vlaku z východního Německa. Tehdejší slavný expres Vindobona z Berlína do Vídně jezdil přes Gmünd. Werner byl tenkrát v pozici tzv. loce, kteří museli ze strany Rakouska jet se strojvedoucím, protože signalizace nebyla shodná, rakouské signály byly rozdílné od těch východoněmeckých. Nikdy prý nezapomene, jak si tehdy jeho kolega mašinfíra z východního Německa hned ve Vídni vyžádal bulvární časopis Kornenzeitung a malý tranzistorák pro poslech „západních zpráv“ – a těsně přes příjezdem na hranici to raději schoval do prostoru motoru.

Kromě útěku mladého českého šoféra do Rakous přímo z lokomotivy byl Werner přímým svědkem několika výstřelů u 300 metrů vzdálené československo-rakouské hranice. Zprostředkovaně se dozvěděl i o přejezdu pancéřového vozu, který při přejezdu z Československa prorazil silné ocelové hraniční zábrany, a když po něm českoslovenští vojáci stříleli, trefili také rakouskou celnici. Další pokus o útěk lidé v Gmündu zaznamenali z médií, kdy se jednomu Čechoslovákovi povedlo uniknout na podvozku úzkokolejky.

První přátelák

Revoluce zastihla Wernera s přáteli z Československa Hronem a Jiránkem na sportovním utkání v Maďarsku. Vzpomíná na zprávy z rozhlasu o demonstracích na Václaváku a obavy jeho kamarádů o své rodiny. I přes slavnostní přestřižení ostnatých drátů a otevření hranice v roce 1989 byly první návštěvy každodenního života v sousedních Českých Velenicích pro Wernera a jeho přátele zklamáním. První dojem z otevření u sousedů popisuje jako smutný, protože hospody, obchody a služby byly oproti těm rakouským pozadu. „Pivo bylo ale šíleně levné, tomu jsme nemohli uvěřit.“ 

Hned v únoru 1990 se rozhodl uspořádat přátelské fotbalové utkání mezi Velenicemi a Gmündem, za který tehdy hráli zajímaví hráči i pro českého diváka, jako byl Miroslav Beránek ze Slavie Praha. Obavy nebo strach se brzy vytratily. Mladí lidé začali pracovat v Rakousku a díky dlouhodobé fotbalové kariéře začal Werner spolupracovat se sportovními kluby a stal se na půl roku trenérem českých hráčů z Velenic. S úsměvem na tváři vzpomíná na tehdejší přístup hráčů, jejich velmi chabou disciplínu, častou neúčast na trénincích i na zápasech a holdování alkoholu.

Nákupní turismus v příhraničí

Spolu s otevřením hranic se objevil také nový fenomén, tzv. nákupní turismus. Jak Werner Grubeck podotýká, dnes už vlastní většinu obchodů Vietnamci, kterým „patří polovina Velenic“. U českých nakupujících ale prý na rozdíl od Rakušanů tolik oblíbení nejsou. Na jejich poměry nabízejí levnější služby – masáže, pedikúru, kadeřníka, relativně levnější cigarety, pivo. Werner vzpomíná také na novinářskou anketu, která naopak ukázala, že 20 % českých zákazníků nakupuje v rakouském Lidlu a Hoferu.

Werner je dnes nejen nadšeným sportovcem, ale i aktivním přeshraničním „divákem“, především ledního hokeje. S dalšími patnácti fanoušky dojíždí na pravidelné hokejové zápasy českobudějovického Motoru a je hrdý, že dostal možnost si zakoupit fanouškovské dresy se jmény legend Jiřího Lály a brankáře Romana Turka. „Děti mi říkaly: ‚Musíš koupit Lálu,‘“ vysvětluje s úsměvem. Později díky přátelství s Romanem Turkem se rozhodl věnovat dres legendy Lály hendikepované fanynce Motoru České Budějovice. Stalo se tak v poslední třetině jednoho hokejového zápasu, kdy jej mohl osobně předat.

Koronavirová opona

Na česko-rakouskou hranici se nakrátko na jaře 2020 vrátila „novodobá koronavirová  opona“, která opět uzavřela neprodyšně státní hranice. Pro většinu lidí to byl šok, znovu tu byli celníci, armáda na obou stranách. Ale pohyb zboží zakázán nebyl. A tak se vrátilo i novodobé pašování… Werner Grubeck popisuje, jak rychle podél řeky v Gmündu začaly růst velké tabule s telefonními čísly na Vietnamce, kam mohli Rakušané zatelefonovat a nechat si přes řeku hodit kartony dvakrát levnějších cigaret než v Rakousku. Brzy se to však dozvěděla rakouská policie a zarazila to. Zmiňuje, že také drogy se šmelily. V lese nedaleko Litschau bylo v lese místo, kde je Češi nechávali a Rakušáci si je následně vyzvedávali.

Protože ve škole se o Čechách dozvěděl pouze to, že Třeboň měla dříve německý název Wittingau a že kolem je Třeboňská rybniční pánev, rozhodl se s klubem cyklistů projet česko-rakouské příhraničí. Oblíbil si jak krásné borovicové lesy, tak Vltavu a sjíždění řeky na kánoi, historická města jižních Čech, dobré pivo i výbornou českou kuchyni.

Werner Grubeck je ženatý, jeho dcera navštěvuje v Gmündu obchodní – dnes i mezinárodní – akademii s maturitou. Jeho manželka pracuje jako zdravotnice v nemocnici, která je zapojena do evropského projektu společné česko-rakouské záchranné služby pro oblast příhraničí.

Blízkost české a rakouské mentality a zlepšování sousedských vztahů vidí i přes stále přetrvávající bariéry – především ty jazykové – v příštích generacích pozitivně, což potvrzuje úryvkem z jedné známé rakouské lidové písně: „Když Čechy ještě Rakouskem byly… můj otec si z Brna přivezl pravou Vídeňačku.“