Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hannelore Erber (* 1940)

• geboren am 18. August 1940 in Schönau (Šonov)

• ihr Vater wurde zur deutschen Armee eingezogen und geriet in französische Gefangenschaft

• im Mai 1945 wurde ihr Haus von polnischen Zivilisten überfallen

• Ende August 1945 verbrachten sie drei Tage in einem Güterzug

• von September 1945 bis Januar 1946 war sie im Lager in Halbstadt (Meziměstí)

• im Januar 1946 wurde sie nach Forchheim in Bayern ausgesiedelt

• sie besuchte eine katholische Mädchenschule

• sie lernte zur Friseurin und machte später Fachschulreife in Düsseldorf

• arbeitete in der Kinder- und Jugendpsychiatrie in München

• seit den 1970er Jahren besuchte sie die Region Braunau

• 2016 kehrte sie nach Forchheim zurück

• sie arbeitete im Braunauer Heimatmuseum

• 2025 lebte sie in Forchheim

Jedné noci po osvobození Československa v květnu 1945 začal někdo bušit na dveře domu číslo popisné 100 v Šonově na Broumovsku a čtyřletou Hannelore to probudilo. Žila v domě s maminkou a třemi sourozenci, v druhé části stavení bydlela babička. Tatínka skoro neznala, do německé armády narukoval už na začátku války. Rány na dveře pokračovaly a ona se rozespalá snažila vylézt z postele. Sourozenci už v pokoji nebyli, přeběhli do světnice k babičce. Maminka ze strachu před sovětskými vojáky a možným znásilněním utekla oknem k sousedům. To se ale Hannelore dozvěděla později. Teď se vyděšená pomalu vydala na chodbu.  „Stála jsem tam úplně sama, dveře se pod tím hrozným bušením málem vylomily. Strašně jsem brečela. Pak babička otevřela, oni vpadli dovnitř a nějaká paní mě vzala do náruče. Dala mi cukr z naší cukřenky, abych neplakala,“ vzpomíná. 

Nejednalo se o sovětské vojáky, ale o skupinu Poláků. Zůstali u nich v domě asi tři dny, babička musela zabít kuřata a dát jim vajíčka. Přijeli s věcmi naloženými na voze a oni se museli postarat o jejich dobytek, který vůz táhl. Prohledali dům a vzali si, co se jim hodilo. Maminka tak přišla o své kozačky. (Po osvobození Broumova Rudou armádou docházelo díky blízkosti hranice k pohybu polských vojáků i civilistů v pohraničních oblastech, přecházeli přes tehdy ještě nejasnou hranici) Nakonec se sbalili a odjeli pryč. 

Když se pak pamětnice v sedmdesátých letech vypravila s dalšími krajany autobusem z německého Forchheimu poprvé na Broumovsko, bylo pro ni důležité podívat se dovnitř rodného domu. Zajímalo ji, jak je chodba velká, proč ji tenkrát nepřeběhla na druhou stranu k babičce. „Teď jsem chodbu viděla jako dospělá a pomyslela jsem si, že jsem mohla udělat tři kroky a byla bych na druhé straně. Jako dítě jsem to ale nezvládla. Byla to pro mě hořká zkušenost, která ve mně zůstala. Roli sehrál asi i strach, že mě zastřelí,“ vysvětluje. 

Nevěřili jsme, že se už domů nevrátíme

Hannelore Erber, rozená Weißer, přišla na svět 18. srpna 1940 v Šonově (Schönau) nedaleko Broumova, měla dvě sestry a jednoho bratra. Matka Rosa Weißer se starala o domácnost a pole, na malém statku chovali asi tři krávy a kuřata. Otec Josef Weißer pracoval jako zvonař ve slévárně železa v Broumově. Žila s nimi babička z otcovy strany Marie Weißer a o něco dál bydlela druhá babička Bertha Hitschfel. Doma se mluvilo německy, maminka ale uměla i česky, protože jako dítě strávila rok ve Dvoře Králové. „Bylo běžné, že dítě šlo do české rodiny a české dítě šlo zase do německé rodiny,“ říká. Dětství pro ni znamenal hlavně okruh kolem jejich domu a zvířata na statku. „Měli jsme nádherného barevného kohouta. Jako dítě mě fascinoval,“ vzpomíná. 

Když se narodila, byl už otec v německé armádě. Nevěděla, kde působil, o válce po svém návratu nikdy nemluvil. Od maminky věděli jen to, že se na konci války nacházel ve francouzském zajetí. Nevybavila si příchod sovětské armády do Šonova. Květen 1945 pro ni zůstal spojený se strachem, který zažívala, když k nim domů vtrhla skupina Poláků. Nevěděla už, kolik jich celkem bylo, ale pamatovala si na dvě polské ženy. Už během léta 1945 si mnoho statků zabrali noví čeští majitelé a původní němečtí vlastníci pro ně museli pracovat. V červnu 1945 se v Šonově objevil Václav Hamza a skupina kolem něho pod záminkou hledání zbraní rabovala stavení. Měli na svědomí i smrt dvou benediktinů ze šonovské fary, které v lese 24. srpna zastřelili a jejich těla zahrabali. Pamětnice si vybavuje, že se o smrti kněží ve vsi mluvilo a že nesměli chodit do lesa.

Koncem srpna 1945 dostali příkaz sbalit si věci, maximálně však 25 kilogramů, a šli pěšky do Meziměstí, kde je naložili do vagónů na uhlí. Vlak se s nimi rozjel směrem na Polsko. „Dojel ale jen k hranici a Poláci ho nepustili dál. Byli jsme ve vlaku tři dny a jezdili sem a tam po kolejích. Bylo to zlé, nikdo se o nás nepostaral. Byli jsme tam nacpaní, pak přišel déšť a vagóny byly otevřené,“ vypráví pamětnice. V dešti se vrátili zpátky do tábora v Meziměstí, který už byl přeplněný. Zpátky do jejich domu v Šonově je nepustili. Maminka tam musela chodit zaučit novou českou obyvatelku domu jak hospodařit. Vypomáhala i na dalších statcích. Pamětnice se sourozenci zůstávali v táboře s babičkou. „Nemám na tábor moc vzpomínek. Vím, že jsme museli být potichu a že jsme nesměli ven. Tábor pořád hlídali vojáci nebo uniformované ženy se zbraní,“ popisuje.

V táboře dostávala jako pětiletá příděl mléka, bratrovi už ale bylo víc než šest let, a tak na něj nárok neměl. Dovolili mu ale doprovázet maminku na statky, odkud si ho pak odnášel ve džbánku. „Jednou si na něho české děti počkaly a srazily ho na zem, nemohl se bránit. Pak už pro mléko nechodil,“ říká.

Babička Hitschfel mohla zatím jako sociální demokratka zůstat doma a jedna ze starších sester odešla k ní. „Tehdy to šlo, děti mohly domů k příbuzným, kteří se o ně postarali,“ podotýká. Ona sama se bála a z tábora ven nechtěla. Vzpomíná, že je ale nenapadlo, že se domů už nikdy nevrátí. Měli tam přece zvířata a pole. V Meziměstí zůstali do ledna 1946, kdy je vypravili transportem do Německa.

Na tatínka si musela zvyknout

Hannelore Erber vyprávěla, že museli nastoupit do nákladního vlaku a do každého vagónu se vešlo asi šedesát lidí. V jejich transportu neměli lidé na své věci přepravní bedny. Nepamatuje si, jak dlouho jeli. Na toaletu se chodilo ven, muži na jednu stranu, ženy na druhou. Děti si hlídaly maminku, nikdo nebral ohled na to, jestli stihnout nastoupit zpátky do vlaku. Na hranicích je pak rozdělili. „Všichni museli ven a Američané nás čistili pomocí DDT. Báli se nákazy,“ vybavuje si. Dál pokračovali normálním vlakem, který je dovezl do města Forchheim v Bavorsku.

Nejprve je ubytovali v jídelním sále továrny, potom v tanečním sále hostince. „Pak nás pod policejní ochranou přidělovali k místním. Museli se vzdát místnosti, abychom tam mohli jít my,“ popisuje pamětnice. Jejich rodinu poslali do malého pokoje s kuchyní v domě v centru města. Záchod sdíleli s ostatními obyvateli kamenného domu. 

Koncem roku 1946 se k nim nastěhovala i druhá babička, která si už z republiky směla odvézt mnohem více majetku. „Myslím, že měla postele a všechno možné, protože věděla, že nic nemáme,“ říká. Matka ji jela vyzvednout do Aschaffenburku. Přes Červený kříž se jim podařilo najít otce, který se v roce 1948 vrátil z francouzského zajetí. Přivezl dětem opravdový gumový míč. Hannelore Erber nedokázala popsat pocity, která při návratu tatínka měla. „Neměla jsem na něho žádné vzpomínky. Museli jsme si na sebe zvyknout,“ říká. Pro něj to také nebylo lehké, odcházel do války z vlastního statku na venkově a vrátil se do malého přeplněného bytu ve městě. Začal pracovat ve slévárně na železo, odcházel ráno a vracel se večer. 

Později se přestěhovali do dvoupokojového bytu ve stejném domě. V září 1946 nastoupila Hannelore do školy, zhruba polovinu žáků tvořili vysídlení Němci. Chodila do katolické dívčí školy, kde vyučovaly řádové sestry. „Byli jsme v americké okupační zóně a ve škole existovalo školní stravování, aby měly všechny děti něco k obědu,“ vypráví. „Američané také posílali balíčky CARE. To bylo vždycky hezké. Bylo v nich oblečení a když nám padlo, mohli jsme si ho obléct. O Vánocích nám v tělocvičně rozdali sladkosti,“ vzpomíná. (C.A.R.E. byla americká organizace, balíčky byly určeny pro obyvatele v nouzi, pozn. edit.). 

Vyučování měla dopoledne i odpoledne, a když bylo volno, chodila se sourozenci na dřevo do lesa. „Sbírali jsme dřevo a jedlové šišky, to byl náš úkol. Nemohli jsme si dovolit kupovat na zimu uhlí nebo dřevo,“ vysvětluje. V létě zase vyrážela sbírat různé lesní plody. Každý z rodiny bral jako samozřejmost, že se musí podílet na chodu domácnosti, tak je rodiče vychovali. „Neměli jsme nic, protože jsme si s sebou nemohli nic vzít. Neměli jsme co na sebe, museli jsme se s tím smířit,“ říká.

Maminka poznala svou skříň

Po dokončení osmileté školní docházky by ráda pokračovala ve studiu, tehdy se ale střední školy musely platit. Bylo jasné, že na studium nemají peníze, tak využila nabídky na místo kadeřnice a tři roky strávila v učení ve Forchheimu. „Říkalo se, že vyučit se řemeslu je dobré. Jinou možnost jsem neměla. Věděla jsem ale, že u něho nezůstanu,“ vypráví Hanelore Erber. Ostatní sourozenci se také vyučili, jen nejstarší sestře se podařilo chodit rok na obchodní školu a získat práci ve spořitelně. 

Nikdy se necítila jako místní. „Už nám neříkali vysídlenci, ale nazývali nás uprchlíky. A těmi jsme zůstali. I při hledání práce. Takže bylo lepší nereptat a vzít všechno,“ říká. Doma je vedli k tomu, aby nevyčnívali a zbytečně na sebe neupozorňovali. Manžela jedné z jejích sester dokonce rodiče vydělili, když se oženil s uprchlicí. 

Ve dvaceti letech se rozhodla pro změnu a pracovala v nemocnici ve Forchheimu. Táhlo ji to do sociální oblasti, musela si ale doplnit tříleté odborné vzdělání zakončené státem uznanou zkouškou v Düsseldorfu a stala se vychovatelkou. Tamní vzduch jí nedělal dobře a často trpěla bronchitidou. Věděla, že se chce vrátit do Bavorska. „První místo jsem získala v dětské ozdravovně, potom jsem šla do azylového domu pro svobodné matky v Bamberku,“ popisuje. Po roce a půl odešla do Mnichova, kde se věnovala léčebné pedagogice a pracovala na psychiatrii pro děti a mládež. Práce na směny v nemocnici se moc neslučovala s rodinným životem, pamětnice se proto vdala až ve svých padesáti letech. 

Ve Forchheimu žilo mnoho Němců vysídlených z Broumovska a už od padesátých let se scházeli. Babička z matčiny strany doma mluvila broumovským dialektem a chtěla, aby se ho naučila i její vnoučata. Maminka uměla v dialektu krásně recitovat a sama pamětnice na krajanských setkáních také přednášela básně. 

V sedmdesátých letech se vypravili s dalšími krajany autobusem do Broumova. „Směli jsme jen projíždět, a když jsme vystoupili, hned tam byli vojáci a my jsme nemohli moc fotit. Byli jsme hodně pod dohledem. Museli jsme si vyměnit spoustu peněz na koruny, ale neutratili jsme je, protože nic nebylo,“ vzpomíná. Zašli tedy na skleničku vína do hotelu a všimli si, že někteří lidé jen sedí a poslouchají je. Když chtěli číšníkovi zaplatit, jejich účet už byl vyrovnaný. Teprve později zjistili, že se jednalo o neodsunuté Němce, kteří s nimi ale nemohli mluvit. „Kdyby na nás promluvili německy, měli by z toho problémy,“ vysvětluje.

Když přijeli k jejich původnímu domu v Šonově, žila tam stále stejná rodina, která přišla v roce 1945. Maminku si pamatovali a pozvali je na oběd. Zvířata už nechovali, žena pracovala v jednotném zemědělském družstvu. „Měli tam ještě maminčino zařízení. Tenkrát si koupila novou ložnici a poznala svoje postele a skříň,“ podotýká pamětnice. Maminka se ptala na pohlednice, které vytvořil děda Weißer, který se živil litografií. V domě se už ale žádné nenašly. Na návštěvy pak jezdili pravidelně, dokud čeští manželé nezemřeli. V domě zůstala jejich dcera, se kterou se pamětnice také setkala. Při prvních návštěvách je autobus dovezl na broumovské náměstí, kde je rozdělili do místních rodin na přespání. Stravovali se v restauraci. Později už se mohli ubytovat v hotelu. 

V roce 1959 vzniklo ve Forchheimu Broumovské krajanské muzeum, kde lze najít kroniky, knihy, obrazy, minerály nebo kroje, ale také dokumenty k odsunu německých obyvatel z Broumovska. Když se Hannelore Erber v roce 2016 vrátila do Forchheimu, pomáhala s organizováním výstavy. Později se ujala vedení muzea. 

Doma se cítila ve Forchheimu, kde vyrostla. Když žila a pracovala v Mnichově, připomínala si domov malým keramickým modelem forchheimské radnice „Když ale jedu do Broumova, je to úplně jiný pocit, nevím, jak ho popsat. Jezdím tam ráda a je to krásné. Jen mi chybí, že se nedorozumím, protože jsem se nenaučila česky,“ vysvětluje.