Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ernst Birke (* 1935)

• wurde am 7. September 1935 in Trautenau (Trutnov) geboren

• nach der Befreiung im Mai 1945 quartierten sich sowjetische Soldaten bei ihnen ein

• Ende Mai 1945 wurde sein Vater in ein sowjetisches Kriegsgefangenenlager geschickt

• im Juli 1945 wurde er Opfer der wilden Vertreibung

• ging zu Fuß vom polnischen Glatz (Kladsko) nach Berlin

• begann in Berlin die Oberschule

• 1949 kehrte sein Vater zurück und die Familie zog dann in die BRD

• studierte in Tübingen und Wien

• wurde Berufssoldat

• heiratete und hatte drei Kinder

• überreichte dem Präsidenten Václav Havel das Heimatbuch in Braunau (Broumov) in 2001

• leitete viele Jahre den Heimatkreis Braunau/Sudetenland e.V.

• lebte 2025 in Schongau in Bayern

V červenci 1945 už bydlel Ernst Birke v broumovském bytě v tehdejší Kaiserstraße jen s nevlastní matkou a třemi mladšími sestrami, té nejstarší byly necelé tři roky. Otce totiž koncem května transportovali do Sovětského svazu. Jednoho dne mu nevlastní matka řekla, že se musí všichni sbalit a druhý den se dostavit na dnešní Mírové náměstí (Ringplatz). Začal divoký odsun německého obyvatelstva. „U nás se díkybohu neodehrál divoce,“ říká pamětník o vysídlení jejich skupiny, která čítala kolem tři sta lidí. Netušili, zda odcházejí navždy, tak sbalili od všeho něco, hlavně oblečení pro malé sestřičky, a naskládali věci do jednoho kočárku a jednoho žebřiňáku. Pěšky pak museli pochodovat přes Velkou Ves (Großdorf), Otovice (Ottendorf) k hranici se Slezskem. „Nebylo mi ani deset let. Všechno jsem udělal podle pokynů, ale nerozuměl jsem tomu. A matka mi nemohla nic objasnit, protože sama nevěděla, co se děje. Byla to doba velké nejistoty,“ podotýká. 

Odpoledne došli k hranici a pokračovat směli jen na druhou stranu. „Byli jsme volní. Česká strana byla ráda, že se nás zbavila a na druhé straně ještě nenapochodovali Poláci,“ říká Ernst Birke. Mnoho broumovských Němců mělo ve Slezsku příbuzné. Skupina se brzy rozdělila a každý hledal útočiště sám. Pamětník s rodinou šli ke známým, kam už se předtím uchýlili otcovi rodiče. Po dvou týdnech se ale nevlastní maminka rozhodla, že půjde s dětmi ke svým rodičům do Berlína. A tak se zase ocitli na cestě. Šli pěšky s kočárkem a žebřiňákem. Přespávali na poli nebo u sedláků. „Matka měla cigarety a měnila je se sedláky za potraviny, nebo když nám někdo pomohl opravit kočárek. Horko těžko jsme se dostávali dál, šlo to, ale po čtrnácti dnech už to s naší nejmladší vypadalo kriticky,“ vzpomíná. To už ale naštěstí měli Berlín na dohled.

Vojáci se ubytovali u nás doma

Ernst Birke se narodil 7. září 1935 v Trutnově, dětství ale prožil v Broumově ve východních Čechách. Otec Ernst Birke vystudoval výtvarnou výchovu v Praze a v Drážďanech a potom vyučoval na středních školách, kromě svého oboru i například matematiku nebo zeměpis. Často ho překládali, a když učil v Olomouci, stala se jeho studentkou v posledním ročníku Elisabeth Martinetz, se kterou se pak oženil, a narodil se Ernst. Dědeček z otcovy strany pracoval v Meziměstí (Halbstadt) v jedné ze Schrollových továren a byl aktivním členem Svazu Němců (Bund der Deutschen). „Tehdy ještě nešlo o připojení k Německé říši, ale jen o sebeurčení v rámci Československa,“ říká pamětník. Podle jeho slov se dědeček znelíbil československým úřadům a rodina kvůli tomu musela před rokem 1938 opustit domov. Vrátili se teprve po podepsání Mnichovské dohody, kdy se československé pohraničí, Sudety, staly součástí Německé říše. Dědeček  z matčiny strany pracoval u dráhy. Maminka zemřela mladá a otec se podruhé oženil. S druhou manželkou Margot Birke se jim narodily tři dcery. 

Jako kluk trávil volný čas s kamarády, chodili na koupaliště v Meziměstí nebo v Broumově (Braunau), koupali se ale i v okolních rybnících. Často si hráli na vojáky. V roce 1941 nastoupil do německé školy v Broumově. Dva otcovi bratři museli do armády, oba bojovali na území tehdejšího Sovětského svazu. „Jeden byl pohřešovaný a nevrátil se. Druhý se vrátil těžce zraněný,“ říká pamětník. Otce odvedli až na podzim 1944. V té době také Broumovem procházeli či projížděli první němečtí uprchlíci převážně ze Slezska. V zimě se pak přiblížila fronta. „Zřetelně jsme slyšeli dunění děl,“ vzpomíná. 

V dubnu 1945 se z něho stal takzvaný Pimpf, člen organizace Deutches Jungvolk, což byla odnož Hitlerjugend pro děti od deseti do čtrnácti let. „Cvičili jsme, hráli venkovní hry a také jsme dostávali malé pracovní úkoly. Třeba jsme museli pomáhat při stavbě protitankových zátaras,“ vypráví.

Rudá armáda se podle pamětníka objevila v Broumově 9. nebo 10. května. „První ruský voják, který kolem nás projel, byl v malém voze, který táhl kůň (Panjewagen),“ popisuje. Necítili žádné bezprostřední ohrožení, ani když se v jejich bytě usadilo asi deset sovětských vojáků. „Měli jsme větší byt, bylo nás tam pět, a museli jsme uvolnit místo. Proběhlo to ale bez násilí,“ říká. Později slyšel, že ve městě docházelo ze strany Sovětů ke krádežím nebo znásilnění, sám ale svědkem žádných násilností nebyl. Vojáci u nich zůstali tři nebo čtyři dny. Když odcházeli, nechali před domem vojenské vozidlo. „To drželo Čechy zpátky, aby nepřišli k nám domů,“ myslí si. 

Otce transportovali do pracovního tábora

Otec po odvodu do armády působil v oblasti severního Německa, kde ho koncem války propustili. Rozhodl se na vlastní pěst dostat zpátky domů za rodinou. „Nejdřív jel na kole, to mu ale brzy ukradli. Pokračoval pak převážně pěšky,“ vysvětluje pamětník. Do Broumova se dostal někdy koncem května 1945. „Rozšířila se ale zpráva, že se vrátil, a jednoho dne si pro něho přišli Rusové. Přišli těsně předtím, než si pro něho chtěli přijít Češi, aby ho zastřelili,“ říká Ernst Birke. Otce zajali a poslali transportem s dalšími německými zajatci na území Sovětského svazu. Pamětník si vzpomíná, jak přišli tatínka zajmout: „Byl tam důstojník GPU. Ale byl přátelský. Dal mi padesát marek na dětskou tahací harmoniku.“ (GPU, Státní politická správa, byla sovětská tajná policie, která byla v roce 1934 začleněna do NKVD, Lidový komisariát vnitřních záležitostí. Mohlo se tedy spíše jednat o důstojníka NKVD/SMERŠ). 

Otce pak znovu viděl až po třech letech, kdy ho ze zajetí propustili. Ze dvou zpráv, které od něho přes Červený kříž obdrželi, věděli, že se nachází v Kursku. Díky svým malířským dovednostem si mohl malováním pro dozorce trochu přilepšit. „Vždycky řekl, že k malování potřebuje olej a dostal malou porci slunečnicového oleje, kterou si malinko vylepšil stravu,“ vypráví pamětník.

Po květnu 1945 se zdálo, že se situace uklidnila, Ernst Birke si zase hrál s kamarády na ulici. V červenci ale museli narychlo opustit byt. Vybavuje si, jak z domu vyběhly dvě sestry od sousedů a plakaly. „Teprve později jsem se dozvěděl, že se jejich rodiče oběsili. Tatínek byl postižený a nevěděl, co přijde, tak si vzali život,“ vzpomíná. Oni si sbalili to nejnutnější, jejich skupina ale ještě neměla omezený počet kilogramů na osobu. Pěšky pak pod dozorem hlídek došli k hranici nedaleko Tlumačova (Tuntschendorf, dnes polský Tlumaczów), odkud pokračovali ke známým do okolí Kladska (Glatz). Když pak s nevlastní maminkou a třemi malými sestrami přišli do Berlína, žilo jich v třípokojovém bytě u nevlastních prarodičů celkem deset. Hned v září 1945 nastoupil pamětník do první třídy na takzvanou Oberschule, kde byl jediným Němcem odsunutým z Československa.

V Berlíně bydleli v americkém sektoru a místní Němci je přijali. „Tam měl každý své problémy. Rozuměli jsme si, pomáhali jsme si, radili jsme si. Předávali jsme si nápady, navzájem jsme se informovali, kde se co dá sehnat. Sháněli jsme věci na černém trhu,“ popisuje. V kasárnách amerických vojáků kradli uhlí a dřevo. První zima byla mrazivá a těžká, ale přežili ji. Všude kolem se válely trosky budov, ale pamětník viděl, jak se situace pomalu zlepšuje. Trosky se odklízely, začínalo se opravovat a stavět. V Berlíně se mu líbilo, našel si kamarády. V roce 1949 se ale vrátil otec ze sovětského zajetí a chtěl se usadit v západním Německu. Obával se polohy Berlína a předpokládal, že se z něho stane západní ostrůvek uprostřed východního Německa. Nejdříve si k sobě vzal pamětníka a posléze i zbytek rodiny. Ti ale museli nejdříve do uprchlického tábora, dokud si otec nenašel učitelské místo nedaleko Stuttgartu.

Stal se z něho voják

Ernst Birke ani jeho malé sestry ale z přesunu do západního Německa nebyli nadšení. „V Berlíně mezi námi a místními nebyly rozdíly. Na západě jsme ale byli Němci s ruksakem, kteří přivandrovali,“ říká. I jejich němčina se trochu lišila a bylo poznat, že nejsou místní. „Některé výrazy, které jsem používal, ve třídě ostatní neznali,“ vzpomíná. Později se přestěhovali přímo do Stuttgartu, nevlastní maminka se starala o děti a domácnost. Pamětník po střední škole nastoupil na univerzitě, studoval v Tübingen a ve Vídni. Po jednom semestru se ale rozhodl vstoupit do armády. „Jedna z mých prvních dětských vzpomínek byla na německou armádu, která v říjnu 1938 napochodovala k nám do Broumova. Udělalo to na mě velký dojem, vepředu velitel a za ním vojsko. Vojenství mě vždycky zajímalo,“ vysvětluje. Oženil se a s manželkou se jim narodily tři děti.

V armádě strávil celý profesní život, působil na různých místech NSR, jako příslušník západního vojska ale nesměl vycestovat do východního bloku. Do Broumova se tedy mohl podívat až po roce 1989. Jeho tatínek se toho už nedožil a nevlastní maminka do Československa jet nechtěla. S bývalými sousedy a dalšími vysídlenými Němci ale byli v kontaktu už dříve díky krajanskému spolku, který vznikl v roce 1952 a ve kterém byl jeho otec aktivní. Sledoval dění v Československu, nenaplněné naděje ukončené srpnovou okupací v roce 1968, a potom i sametovou revoluci v roce 1989. Když po změně režimu přijel do Broumova, setkal se s tehdejším prezidentem Václavem Havlem. „Směl jsem ho pozdravit a dal jsem mu naši velkou krajanskou knihu,“ vypráví. 

V Broumově se šel ze zvědavosti podívat na byt, ve kterém jako chlapec žil. „Nepozvali mě dovnitř, ale přijali mě vstřícně,“ vzpomíná. Další kontakt s rodinou ale nenavázal. V Meziměstí zase navštívil bývalý dům prarodičů a od nových majitelů dostal pár fotografií. Na otázku, kde se dnes cítí doma, odpovídá Ernst Birke: „Nikde.“ V Broumově už nejsou známí, kteří mu byli blízcí, a město se změnilo. A Německo? „Žijeme si dobře, ale takové to hluboké spojení jsem nikdy necítil,“ říká. 

Pamětník působil dlouhá léta jako předseda Krajanského spolku Broumov/Sudety (Heimatkreis Braunau / Sudetenland e.V.) V roce 2016 obdržel Pamětní list města Broumova za zásluhy ve sbližování a porozumění mezi předválečnými broumovskými Němci a současnými obyvateli. V roce 2001 se zasloužil o podpis partnerské smlouvy mezi městy Broumov a Forchheim, který je zároveň patronátním městem spolku. V roce 2025 žil v Schongau v Bavorsku.