Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Zindulka (* 1932  †︎ 2019)

Slunce svítí, i když je zrovna zataženo

  • narozen 5. května 1932 v Jilemnici v Krkonoších

  • 1945 – nastoupil na jilemnické gymnázium

  • 1951–1955 – studentem DAMU

  • 1955–1967 – angažmá v divadle v Hradci Králové

  • 1968–1975 – učitelem na herecké konzervatoři v Brně

  • krátce členem KSČ, v roce 1968 vystoupil

  • podepsal Antichartu

  • po roce 1994 působil v Činoherním klubu

  • zemřel 14. března 2019

Narodil se 5. května 1932 v Jilemnici v Krkonoších. Oba rodiče měli živý kontakt s uměním a byli členy místního ochotnického souboru Kolár. Soubor měl tenkrát skvělou úroveň, vynikajícího šéfa a byl velmi aktivní. Zde si také Stanislav Zindulka již v pěti letech poprvé zahrál v divadelní hře. „Fascinovala mě vůně kostýmů a líčidel,“ vzpomíná se zalíbením.

Netradiční rodina

Otec Luděk byl textilní výtvarník a syna často brával na představení a zkoušky ochotnického souboru. „Měl silnou osobnost. Byl čtivý, přemýšlivý, ale také prchlivý,“ vzpomíná na otce Stanislav Zindulka. Matka se starala o domácnost a také výborně zpívala. Pamětník měl dva bratry a dvě neprovdané tety, které žily pohromadě s rodinou. „Táta je přijal a rodina díky nim byla kompaktní,“ vysvětluje. Teta Fanynka měla krejčovství a druhá teta byla cukrářka.

Pak přišla válka

„Učitel Sehnal nám řekl: ‚Přineste si, hoši, nějaké šavličky, budeme si hrát na vojáky.‘ Ale mezitím nás zabrali. My jsme přišli se šavličkami a on řekl: ‚Děti, šavličky můžete zahodit, už je nebudeme potřebovat,‘ a rozplakal se,“ vzpomíná Stanislav Zindulka na začátek války, kdy chodil do první třídy obecné školy. „Člověk nejvíce miluje to, co ztratí, a my jsme ten domov ztratili, ukradli nám ho. Měli jsme skvěle vyzbrojenou armádu, úžasný arzenál, a Němci nám to všechno sebrali,“ vypráví.

Válka městečko proměnila. Kilometr od Jilemnice se totiž nacházela hraniční závora, za kterou už neměli občané přístup, a nemocnice se proměnila v lazaret jednotek SS.

Konec války a odsun Němců

Povstání v Jilemnici proběhlo již 3. května 1945. Bylo spontánní, občané se pokusili odzbrojit posádku SS a téměř se jim to podařilo. Dne 5. května však bylo povstání za použití násilí potlačeno a dva lidé zemřeli. „Bylo to poprvé, co jsem zapomněl na své narozeniny,“ vzpomíná na konec války Stanislav Zindulka.

V Jilemnici byla po válce cítit všudypřítomná pomstychtivost a nenávist vůči Němcům. „Jednoho příslušníka SS chytili, zavřeli ho do věznice a bylo rozhodnuto, že bude popraven. To byla veliká atrakce. Celé město se šlo průvodem podívat na popravu, včetně maminek s kočárky,“ popisuje pamětník událost, které byl svědkem. Sám vzpomíná na německé sousedy, se kterými byla rodina za dobře a kteří byli velmi slušní.

Jeho otec tenkrát převzal do správy textilku ve Vrchlabí, která patřila německé rodině Schreiberových. „Když nastal odsun Němců a Schreiberovi museli opustit fabriku, kde žili po několik generací, bylo to podruhé, kdy táta seděl u stolu a brečel. On, který by dříve všechny Němce nejradši postřílel. Jsou to strašné paradoxy, co dokáže udělat válka, tahleta příšerná dějinná zběsilost,“ líčí pamětník.

Lidé, bděte!

V roce 1945 Stanislav Zindulka nastoupil na jilemnické gymnázium. Škola byla velmi kvalitní a zaměstnávala skvělé profesory. Mnozí z nich však byli předčasně penzionováni během politických čistek v padesátých letech. Nahradil je nový učitelský sbor a s novými učiteli se změnily i poměry na škole. Obzvláště před ředitelem se museli mít studenti na pozoru. Ale i v novém sboru se našli kvalitní pedagogové. „Psali jsme literární kompozici, kde bylo téma ke Dni požárníků. Už jsme měli tu novou gardu profesorů a já jsem to zakončil takhle: ‚Požáry vznikají nejčastěji v noci, lidé, bděte!‘“ Byla to parafráze na heslo Julia Fučíka. Avšak dříve, než z toho měl pamětník problém, pohotová učitelka práci odložila s varováním, že by za to mohl být i vyhozen ze školy.

DAMU a KRISA

Po dokončení gymnázia v roce 1951 se Stanislav Zindulka přihlásil na DAMU, kam byl na první pokus přijat. „Bylo velmi náročné se tam dostat. Lidé, kteří tam učili, pro mě představovali bohy z Olympu,“ popisuje svůj úspěch. Někteří skvělí pedagogové, jako byl například Ladislav Pešek nebo Karel Höger, ho neučili, jelikož byli nuceni školu z politických důvodů opustit. Ale mnoho jich zůstalo, třeba Vlasta Fabiánová, která se stala pamětníkovou hlavní pedagožkou.

Politický režim měl výrazný vliv na fungování školy. Vedoucím ročníku se stal Vladimír Adámek poté, co se vrátil z návštěvy Sovětského svazu. Byl to zapálený komunista a spolu s dalšími učiteli zaváděl na univerzitě přísný režim. „Například když profesor přišel do třídy, museli jsme říct: ‚Čest práci, soudruhu profesore.‘ Profesor odvětil: ‚Čest!‘ a my jsme si sedli.“ Avšak i přes jejich politické přesvědčení, které s nimi Stanislav Zindulka nesdílel, na profesory vzpomíná jako na vzdělané a zajímavé lidi. „Někteří studenti měli za úkol nás hlídat a museli jsme si před nimi dávat pozor,“ popisuje.

Na DAMU byl také členem studentského souboru KRISA (kritika a satira). Pořádali divadelní satirická představení s názvem Večery pod lupou. Soubor však neprošel před komisí a jeho činnost byla okamžitě přerušena.

Hradec Králové a StB

V roce 1955 dokončil svá studia na DAMU a rovnou získal angažmá v divadle v Hradci Králové. Byl zde velmi spokojen, měl kolem sebe skvělé lidi a sedl si s ředitelem Milanem Páskem. Stanislav Zindulka hrál velké role a po čase se stal známým královéhradeckým hercem, na kterého lidé chodili. Během svého angažmá se také setkal se svou budoucí ženou Milenou.

Na divadlo byl vytvářen silný politický tlak, uvádělo se mnoho her, které byly poplatné režimu. „Kolikrát jsme hráli věci, které za to nestály. Člověk na to nebyl pyšný, ale museli jsme,“ komentuje tehdejší situaci pamětník. Jeho popularitu chtěla zneužít také Státní bezpečnost. Kontaktovala ho a snažila se ho přimět k podpisu spolupráce. Postupně proběhla tři setkání, pamětník však spolupráci odmítl. Zanedlouho přišel řediteli divadla příkaz, aby se s hercem rozloučil. On však zašel za panem Houserem, který byl tehdy krajským tajemníkem pro ideologickou práci, a vylíčil mu svou situaci. Pan Houser uznal, že jde o nespravedlivou reakci, a za Stanislava Zindulku se přimluvil. Mohl tedy v divadle zůstat.

Během angažmá v Hradci Králové dostal nabídku přejít do Národního divadla v Brně. „Nastoupil jsem a bylo to to nejkatastrofičtější období mého života. Nedostal jsem tam žádnou příležitost,“ vysvětluje pamětník, proč se po devíti měsících strávených v Brně vrátil do Hradce Králové.

Brno

V roce 1967 se Milan Pásek stal ředitelem Divadla bratří Mrštíků v Brně a nabídl Stanislavu Zindulkovi místo v souboru. „Šel jsem si s Brnem vyřídit své účty,“ komentuje to pamětník. V divadle byl velmi spokojen a hned první uvedenou hrou byl August, August, august od Pavla Kohouta v režii Pavla Rimského.

V Brně začal v roce 1968 také učit na herecké konzervatoři. Byla to práce, která ho naplňovala. Měl skvělou skupinu žáků, mezi něž patřili například Oldřich Kaiser nebo Libuše Šafránková. „Oni brali hodně ode mě a já bral hodně od nich,“ vzpomíná Stanislav Zindulka.

Těžké období

V šedesátých letech pod vlivem kolegů a přátel, kteří argumentovali, že komunistická strana tu zůstane a je potřeba ji obohacovat o slušné lidi, do ní pamětník vstoupil. Vystoupil hned po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Byl to jeden z důvodů, proč později dostal výpověď. Také musel odejít z umělecké rady, nesměl dostávat odměny a byl mu odepřen kariérní postup. Avšak díky řediteli, který ho podržel, mohl alespoň zůstat v divadelním souboru. Politické problémy způsobily také to, že jeho matematicky nadaný syn nemohl nastoupit ani na učení s maturitou a místo studia musel chodit pracovat do fabriky. „Měl jsem těžké období a začal jsem hledat únik v ohnivé vodě,“ vypráví pamětník.

Lenin a Jack London

Jelikož Stanislavu Zindulkovi angažmá v brněnském divadle dostatečně nevydělávalo, našel si další práci a začal hrát divadlo jednoho herce pro vojáky. Jezdil se svými pořady například do pohraničí, kam by se většina lidí nemohla ani podívat. „Jednou jsem hrál a začal zvonit alarm. Polovina lidí šla honit někoho, kdo prchal přes hranice. Bylo to namáhavé,“ vypráví. Občas měl zadané téma, které bylo poplatné režimu. „Dostal jsem zakázku připravit pořad k Leninovu výročí, to mi naskočila husí kůže, ale pak jsem zjistil, že Leninův oblíbený autor byl Jack London, a tak jsem dělal Jacka Londona,“ říká pamětník.

Charta 77 versus Anticharta

V sedmdesátých letech byl Stanislav Zindulka jedním z těch, kteří podepsali tzv. Antichartu, dokument, jenž vznikl v reakci na prohlášení Charty 77. Obdivoval lidi, kteří Chartu 77 podepsali, například herečku Vlastu Chramostovou. Bál se však tenkrát života bez divadla a toho, že by nezvládl zabezpečit rodinu. „Byl to jistý projev zbabělosti a já se jí dopustil,“ komentuje to pamětník.

Sametová revoluce

V roce 1989 začínal hrát v Činoherním klubu v Praze a dohrával v Brně, takže pendloval mezi oběma městy. „V Brně jsme perfektně chytali rakouskou televizi, a tak jsme měli podrobné informace o tom, co se děje. Když demonstrace začaly a ještě se nevědělo, jak to dopadne, trochu jsme se báli, že bychom mohli dopadnout jako v Maďarsku. Když jsem ale viděl ty davy studentů, to mlácení a Václavské náměstí plné lidí, naplnilo mě to optimismem. Říkal jsem si: ‚Tady je komunismu konec!‘ My herci jsme byli v jednom kole, nespali jsme, někteří jezdili po fabrikách a já po armádě [divadelní představení pro armádu]. Cítili jsme veliký příslib naděje, že se režim rozpadne. Bylo to jako zázrak, úžasné. Jeden z nejkrásnějších okamžiků, které jsem v životě zažil,“ popisuje nadšeně pamětník. „O to horší je, když pak přijde všelijaké zklamání a z jedné diktatury se pomalu stává diktatura druhá,“ dodává.

Úspěchy a o divadle

Od roku 1989 již Stanislav Zindulka přešel do angažmá v Městských divadlech pražských a od roku 1994 působil v Činoherním klubu, kde je dodnes. V průběhu života získal několik ocenění, kterých si velmi váží: cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství, Českého lva za vedlejší roli ve filmu Babí léto a také byl jmenován čestným občanem města Jilemnice. Spolupracoval s různými významnými divadelními a filmovými postavami, například s již zmíněným Milanem Páskem, Karlem Kachyňou, Karlem Smyczkem, Vlastimilem Brodským nebo také s Václavem Havlem. „Divadlo dýchá, rodí se před divákem, je živé. Přináší něco, co žádné jiné umění nedokáže. Divák ho vždy bude potřebovat,“ hovoří pamětník o své profesi. Kromě divadelního působení má za sebou také mnoho filmových a seriálových rolí. Sám říká, že v životě měl dvakrát velké štěstí. První bylo získání vysněné profese a druhé manželka, která při něm celý život stála a pomohla mu i v tom nejtěžším období. „Člověk nesmí nikdy zapomenout, že slunce svítí, i když je zrovna zamračeno,“ popisuje na závěr Stanislav Zindulka.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (David Lomič)