Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leo Žídek (* 1932)

Od režimu jsem nic nechtěl, aby režim nechtěl nic ode mě

  • narozen 8. září 1932 v Dolní Lutyni

  • trojí vyhnání z domova - Poláky, poté Němci, potřetí českými komunisty

  • za války rodina žila v Malenovicích a Mirošově na Valašsku

  • studia na gymnáziu v Bohumíně a v Novém Jičíně

  • nebyl připuštěn k ústní maturitní zkoušce, jelikož nebyl členem ČSM

  • plánoval odchod do exilu, ale skupina, na kterou se napojili, byla infiltrována udavači

  • 18. srpna 1952 setkání s agenty StB a následné zatčení

  • v červnu 1953 proces se skupinou Bradna a spol, odsouzen k osmi letům trestu

  • Pankrác, Vykmanov, důl Svatoluk na Slavkovsku

  • tábory na Příbramsku - Vojna a Bytíz

  • amnestie 1960, propuštění krátce před vypršením trestu

  • 1960-1965 - návrat do Ostravy, dlaždičem

  • 1964 - úspěšně složil maturitu

  • 1965-1992 - práce u Dopravních staveb

  • předsedou ostravské pobočky KPV

  • kniha Psáno před popravou (2005)

Leo Žídek

 

Cílem Stuttgartská univerzita – vězeň A016449

 

Leo Žídek je dnes předsedou ostravské pobočky Konfederace politických vězňů. V životě ho od roku 1932, kdy se narodil, čekalo trojí vyhnání z domova. V roce 1952 se snažil o útěk za hranice, ale padl do léčky agentů StB a následně byl po fingované schůzce zatčen. Svůj trest si na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku odpykával jako vězeň A016449.

 

 

Trojí stěhování z domova

 

Leo Žídek se narodil 8. září 1932 v Dolní Lutyni (bývalý okres Fryštát, dnes okres Karviná). „Můj otec byl za mobilizace dvakrát povolán, ale vždy se vrátil, protože se žádná válka nerozpoutala. Mocnosti rozhodly jinak.“ Otec Lea Žídka byl jako český učitel donucen z Lutyně odejít, oblast obsadilo Polsko. Polským záborem se vyhrotil spor o Těšínsko. Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda. Po předchozím formování územních nároků ze dne 21. září 1938 zaslala o devět dní později polská vláda československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí. Dne 2. října 1938 začalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou, které trvalo až do 11. října 1938. Polsko anektovalo východní část československé části Těšínska. Jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celého okresu Český Těšín a několika obcí či jejich částí z okresu Frýdek. „Vyhnání bylo rychlé, domov jsme opustili během 24 hodin. Odešli jsme do Malenovic pod Lysou horou, kde měl otec příbuzné.“

 

„Když museli slezské území opustit Poláci, vrátili jsme se, ale v  březnu roku 1939 přišli Němci.“ Válečná léta Leo Žídek strávil v malé vesnici Mirošov u Valašských Klobouk. „Tatínek si na Valašsku našel místo učitele, válku jsme prožili tam. I zde platil (stejně jako všude jinde) přídělový systém. Mirošov měl téměř třicet čísel, všichni jsme se znali.“ Žídkovi bydleli ve škole v čísle 29. „V létě jsme pomáhali sedlákům, a tak jsme měli potraviny navíc. Po atentátu na Reinharda Heydricha plnily novinové stránky seznamy popravených Čechů. Jeden z atentátníků rotmistr Josef Valčík, který se po smrti Heydricha zastřelil v Resslově ulici, pocházel ze Smoliny (u Valašských Klobouk). V prosinci roku 1939 odešel přes balkánské země, Střední východ do Francie a poté Velké Británie. Předtím, než byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora, se ve Smolině údajně zastavil. Vesnici pak hrozilo něco podobného jako Lidicím, odvedli několik rodin do koncentračních táborů. Ke konci války územím procházela vojska, nejprve rumunská, pak přišli Rusové. Žádné velké boje se zde nekonaly.“

 

Po válce se rodina opět vrátila do Dolní Lutyně. Hranice se vrátily do předmnichovského stavu. Většina německých obyvatel byla odsunuta. „Tatínek působil v prověřovací komisi, jejich úkolem bylo posuzovat spolupráci tamějších obyvatel s Němci. Deutsche Volksliste zkráceně DVL byla listina, která měla za cíl posuzovat zařazení obyvatel na německém území za druhé světové války do kategorií podle kritérií „vhodnosti“ sestaveným Heinrichem Himmlerem. Jeden z volkslistářů spáchal sebevraždu, v té době mi bylo třináct let. Můj otec byl členem pravicové strany, odmítl založení akčního výboru okresní organizace Lidové strany. Potřetí nás tak po roce 1948 z domova vyhnali čeští komunisté.“

 

 

Studentem stuttgartské univerzity

 

„Byl jsem vychován v křesťanských zásadách s demokratickými vzory. Po převzetí moci komunisty jsem se rozhodl, že budu bojovat proti nově vzniklému režimu. Už na gymnáziu v Bohumíně (později v Novém Jičíně), kde jsem studoval od roku 1945, jsem se zajímal o politické události. Již před koncem války jsem se seznámil s poměry v Sovětském svazu, poněvadž s ustupující německou armádou byla ve škole, kde jsme bydleli, ubytována Toth, organizace složená z německého velitele a uprchlíků ze Sovětského svazu. Lidé, kteří utíkali před komunismem, získali v naší rodině důvěru, takže nám pak hodně vyprávěli, jak to se sovětským rájem ve skutečnosti vypadá. S obavami jsem se proto díval na politické výsledky z roku 1946.“

 

Jako jediný z gymnázia Leo Žídek nevstoupil do Československého svazu mládeže. Těsně před maturitními ústními zkouškami mu bylo oznámeno, že není připuštěn k maturitě. „A to jsem patřil mezi nejlepší žáky. Jeden funkcionář z gymnázia mi poté řekl, že se po roce mohu k maturitě přihlásit znovu, musím ovšem změnit názory. Na to jsem nepřistoupil. A šel jsem do výroby. Protože tehdy musel být každý občan zaměstnán, pracoval jsem pro Československé stavební závody. Po půl roce jsem odešel do Stavoprojektu jako figurant. Vyměřoval jsem v Ostravě-Porubě (tehdy tam byla jen úrodná pole) pozemky pro nové sídliště určené pro zaměstnance dolů a hutí. Chtěl jsem pokračovat ve studiu, ale tady mi to nebylo umožněno. Ani osnovy na režimem ovládaných univerzitách mne nelákaly, učil se marxismus-leninismus a netoužil jsem se učit něco, s čím jsem nesouhlasil.“

 

Leo Žídek se chtěl dostat na stuttgartskou univerzitu, věřil, že vystuduje a brzy se vrátí do změněných poměrů, do Československa bez komunistů. „Cesta do těchto evropských států byla znemožněna režimem. Ten se snažil o to, aby lidé neodcházeli do států, kde se žilo svobodně. Hranice byly uzavřeny téměř vzduchotěsně. Na hraniční čáře hlídali příslušníci pohraniční stráže. Na neznámé občany upozorňovali i místní obyvatelé. Chodili tzv. agenti chodci, nebo lidé z pohraničí, kteří znali terén. Já jsem chtěl využít převáděče. Rozhodl jsem se odejít se svým přítelem, tehdy studentem, pozdějším redaktorem Vyšehradu Jaroslavem Vrbenským. Chtěli jsme přejít hranice, proto jsme se přes známé snažili napojit na ilegální pracovníky. Měl jsem několik známých, o kterých jsem tušil, že jsou protirežimního zaměření a vyvíjejí činnost proti režimu. Požádal jsem je kvůli plánovanému přechodu do zahraničí o pomoc. Naivně jsem si myslel, že bych se mohl dostat do kufru diplomatického vozu patřícího západní ambasádě.“

 

Jenže skupina, se kterou chtěl Leo Žídek hranice přejít, byla infiltrována udavači. „Přítel, který se mnou měl za hranice odejít, studoval konzervatoř. Měl známé, se kterými se stýkal, ale ty zatkli již dříve. Zřejmě si po jejich zatčení zjistili okruh blízkých a na ty pak nasadili dva agenty. Ti tvrdili, že chtějí pokračovat v ilegální činnosti již zavřených. Setkali jsme se s nimi pak v Brně. Domluvili jsme se, že se přechod uskuteční asi za týden. Na schůzce bylo více lidí, ale jen my dva jsme chtěli odejít do zahraničí.“ Dne 18. srpna 1952 byl následně po setkání Leo Žídek v Brně pod Petrovem zatčen. „Kromě mne a Jaroslava Vrbenského naletěli na tyto agenty všichni, kteří se schůzky zúčastnili. Karel Pilík a Antonín Bradna. Já s Karlem jsme byli zatčeni jako první, těsně po schůzce. Někteří ve vlaku, někteří v místě svého působiště (Ostravsko).“

 

 

Vyšetřování, soud i Jáchymovsko, Slavkovsko a Příbramsko

 

První vyšetřování čekalo Lea Žídka v Brně, vyšetřovací cely byly umístěny ve sklepě na rohu Bratislavské a Příční ulice. „V brněnské ,estébárně‘ se mě vyšetřování netýkalo tak často, jelikož jsem na sebe agentům na schůzce prozradit téměř vše. Například, že jsem měl u sebe nějaké letáky, ale i to, že jsem nechtěl provádět špionáž, pouze že jsem chtěl studovat. To se projevilo jako výhoda, vyšetřovatelé věděli o mé činnosti. Když jsem si při výslechu vymýšlel, věděli své. Brzy jsem pochopil, že nemá cenu zapírat.“ Zhruba po dvou týdnech byli s dalšími členy skupiny eskortováni Ostravy. Odtud pocházela většina odsouzených. „Pár dní jsme strávili na policejním ředitelství (blízko krajské věznice), kde byly vyšetřovací cely. Tam se také chodilo na výslechy. Poté nás čekala vyšetřovací vazba v ostravské krajské věznici. Trpěl jsem zejména psychicky. Neměli jsme například procházky, za celou dobu si pamatuji jen dvě na vězeňském dvoře. Po celou dobu jsme byli zavřeni na vyšetřovacích celách.“

 

Ve vyšetřovací vazbě v Ostravě strávil také Vánoce roku 1952. „Na Štědrý den se nás bachař ptal, jestli mám nějaké přání. Vynadal mi jen za to, že jsem raději řekl, že žádné nemám. Až později jsem se dozvěděl, že jsem mohl napsat domů. Rodičům se tehdy podařilo mi poslat balíček s jídlem.“ V ostravské vyšetřovací vazbě pobyli několik měsíců, až do soudu v červnu roku 1953. V červnu roku 1953 bylo před soud postaveno jedenáct osob. Případ Lea Žídka byl zařazen pod vyšetřování Bradna a spol. (Antonín Bradna). Obvykle se za podobné delikty dostávalo deset let až doživotí, ale Leo Žídek byl odsouzen k osmi letům ztráty svobody a ztráty občanských práv. Z důvodu věku blízkému mladistvých dostal dva roky pod sazbu. U soudu padly rozsudky v rozmezí patnáct let až půl roku trestu (jedna z obžalovaných byla po soudu propuštěna).

 

Začátkem září byl Leo Žídek z Olomouce eskortován přes Pankrác do Vykmanova na Jáchymovsku. Odtud byl za několik dní přidělen na Slavkovsko, kde na Svatopluku strávil asi jeden a půl roku. Následovaly tábory Vojna a Bytíz. „S kamarádem z Vyšehradu jsme se dostali na uran, on pro sníženou schopnost pracoval na povrchu, já jsem fáral. Pracoval jsme na šachtě Barbora III., chodili jsme na ni ze Svatopluku (Horní Slavkov). Tam jsem se během dvou dnů a po dvouhodinovém školení stal kvalifikovaným horníkem. Základní poučka byla: ,Dávejte na sebe pozor.‘ Komu se to podařilo, ten to přežil.“

 

Na Jáchymovsku panovaly nejhorší podmínky. „V létě nás oblékli do takzvaného cvilinku ze slabé látky, jenže na Jáchymovsku a Slavkovsku je léto asi dva měsíce v roce. V zimě jsme nosili lehké spodky, košili, kalhoty, kabát z hrubší hnědé látky, takzvané haliny, a čepici (loďku). Proti vlhku nám mohl v dole sloužit pogumovaný oblek (fáračky). Na nohou jsme měli gumové holinky (často děravé) a v tom onuce (omotanou látku kolem nohou),“ Na Slavkovsku Leo Žídek fáral na dole Barbora. „Neplnil jsem plán, dostával jsem málo jídla. Situace se zlepšila v roce 1954 či 1955, kdy již byl dostatečný příděl chleba. Dříve se na jednotlivé místnosti dostával bochník chleba. Po smrti Stalina a Gottwalda došlo i k určitému uvolnění vězeňských podmínek.“ O svých nejbližších tehdy moc nevěděl, korespondence byla velmi omezená. Věděl, že jeho sestra nebyla z kádrových důvodů přijata na vysokou školu, ale protože zpívala, mohla učit hudební výchovu. Otec se roku 1948 z ředitele stal učitelem na základní škole v Novém Jičíně.

 

Po osmi letech byl Leo Žídek v roce 1960 propuštěn. „V roce 1960 mi měl vypršet trest. V květnu byla v Československu (15 let po skončení druhé světové války) vyhlášena amnestie, která se zčásti týkala i politických vězňů. Byla mi navrácena občanská práva, takže jsem musel ještě narukovat na vojnu. Poměry tam panovaly volnější, mohl jsem si s rodinou psát. Při propouštění nám bylo řečeno, že se můžeme hlásit do dolů či na jiné pracoviště. To bylo zejména ze známosti. Do hutí ani na šachtu jsem už jít nechtěl. Spolužák pracující na odboru dopravy Krajského výboru v Ostravě mi nabídl práci u dlaždičů v národním podniku Silnice. Přihlásil jsem se tam a bez problému mě vzali, byla to těžká práce. Strávil jsem tam dobu do roku 1965, kromě dvou let, kdy jsem byl na vojně. Pokusil jsem se o externí maturitu na střední škole v Ostravě. Absolvoval jsem ji v roce 1964, ale zůstal jsem ještě rok u dlaždičů. Na vysokou jsem nechtěl, řídil jsem se zásadou: nechtít nic od režimu, aby on nechtěl nic ode mne. Nechtěl jsem spolupracovat. V roce 1965 jsem se přihlásil do ročního programátorského kurzu, ale k počítačům mne nepustili.“

 

Od roku 1966 až do odchodu do důchodu v roce 1992 pracoval Leo Žídek jako zásobovač u Dopravních staveb. Se svou manželkou se podílel také na organizování dovozu a distribuci samizdatové literatury do Československa. Tuto akci prováděli lidé z Holandska. „Po sovětské okupaci v roce 1968 mi přátelé říkali, abych odešel do emigrace, aby mě nezavřeli. Kvůli rodině jsem ale nechtěl.“

 

Nyní žije Leo Žídek v řadovém domku v Ostravě-Svinově a svůj demokratický postoj uplatňuje i jako člen Konfederace politických vězňů. Často o době komunismu přednáší nejen v ostravských školách. Za knihu Psáno před popravou z roku 2005 dostal v roce 2006 čestné uznání za literaturu faktu udělovanou v rámci Ceny Egona Erwina Kische.

 

 

Autorkou nahrávky a příběhu pamětníka je Teresa Babková.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century