Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Žerníčková (* 1930)

V české šíji v německé pohraniční oblasti

  • narozena v roce 1930 v Jakubovicích

  • otec Hynek Kotraš pracoval v organizaci Todt

  • v Jakubovicích se často objevovali partyzáni ze skupiny Písařov

  • manžel František Žerníček rok vězněn v Malé pevnosti Terezín

  • otec málem zatčen při kolektivizaci Raškova

  • v současnosti pamětnice žije v Uničově

Blažena Žerníčková

 

 

V české šíji německé pohraniční oblasti

 

 

Blažena Žerníčková, rodným příjmením Kotrašová, se narodila v roce 1930 v Jakubovicích na Šumpersku. I když v její rodné obci žili samí Češi, byla po mnichovské dohodě zabrána nacistickým Německem. Nikdo z rodiny sice nemusel narukovat do wehrmachtu, ale otec Hynek byl nucen odejít s organizací Todt do Sovětského svazu, kde několik měsíců pracoval. Manžel František z blízkých Hostic byl zase za zapojení do odboje jeden rok uvězněn v Terezíně.

 

Jakubovice se nacházejí v pohraniční oblasti v předhůří Jeseníků, jež byla v roce 1938 v rámci Sudet zabrána Německem. V okolí obce byly především české vesnice, které tvořily úzkou šíji v čistě německé pohraniční oblasti. Oba rodiče pocházeli z českých obcí. Otec pracoval jako zedník a matka se starala o domácnost a malé hospodářství, s čímž jí v dětství pomáhala i pamětnice. „Já jsem musela držet krávu a ona vláčela pole.“

 

Obec je v poměrně vysoké nadmořské výšce. Nejvyšší položená usedlost leží 600 metrů nad mořem. Blažena Žerníčková vzpomíná, že jako děti v zimních měsících často sáňkovali po obecní cestě. „Vždycky od hospody až dolů pod dědinu se jezdívalo a dolů k Jánkům, jak se jede na Janoušov. A to se až do večera sáňkovalo. Dospělí i děcka. Tam bylo živo.“

 

 

Otec musel do organizace Todt

 

V počátcích války chodila ještě paní Blažena do školy. V té době otec pracoval u Sedláčka v Rudě nad Moravou. V roce 1942 ale musel na pracovní úřad a spolu s dalšími Čechy byl poslán do organizace Todt a odjel pracovat do Berlína. Tato organizace vznikla v roce 1938 v nacistickém Německu na popud Fritze Todta. Podílela se na výstavbě mnoha strategických staveb, a to nejen v Německu, ale i v obsazených zemích. Hynek Kotraš se s ní dostal až do Sovětského svazu, kde strávil několik měsíců. Občas se domů dostal během dovolené a pamětnici vyprávěl o poměrech, které panovaly v okupované Ukrajině. „Jak tatínek jezdil domů z toho Ruska, tak vykládal. Já jsem vždycky začala brečet. Vždycky jsem se musela někde schovat a tam jsem se vybrečela. On vykládal, jak tam ti lidi trpěli. Třeba ženský šly na bazar a na jedné straně mostu je pustili a na druhé straně mostu je sbalili do auta a vezli je do Německa na práci. Nebo tam byly ženský s děckama a schovávaly se před nima do stohu slámy a oni to podpálili.“

 

 

Domů se otec vrátil až na jaře v roce 1945. Takto si pamatuje Blažena Žerníčková otcovo vyprávění o strastiplném návratu: „Byl až v Kyjevě a tuším, že i v Charkově. A jak byl takovej velkej ústup přes tu řeku Dněpr, tak toto všechno přežil. Říkal, že jeli s koňma. A to jely auta a myslím, že i tanky. Všechno se valilo přes ten most. Všechno to utíkalo a Rusi je hnali. Všechno valilo přes ten most a říkal, že kdyby byl někdo spadl, tak jeli přes něho. To se nezastavilo. A pak byl zase zpátky v Polsku. A potom, jak už fronta šla sem, tak je zase poslali do Německa, do Stuttgartu. A v tom Stuttgartu tam hodně vážně onemocněl a chtěl jet zpátky domů. Tam mu říkali: ,Už tam nemůžete jet, tam jsou Rusi.‘ Ukázal jim dopis od maminky – vždyť tam žádní Rusi ještě nejsou. Tak ho pustili a v tom dubnu přijel domů. Ještě byl teda doma dosti nemocnej. Vím, že ležel a i zvracel. A vždycky říkal: ,Já půjdu za starým Zahradou.‘ On tam umřel jeden soused, tak že půjde za ním. No ale dostal se z toho.“

 

 

V Jakubovicích za války a osvobození

 

Během otcova pracovního pobytu v organizaci Todt zůstala celá tíha domácnosti na matčiných bedrech. Kotrašovi měli jen velmi malé pole a pár hospodářských zvířat. Přesto museli odevzdávat dodávky pro německou říši. Pamětnice po studiích na rodinné škole ve Štítech (Šilperk) zůstala rok doma a pomáhala matce s domácností.

 

V okolí Jakubovic se pohybovala a ukrývala partyzánská skupina Písařov. Partyzáni z této skupiny podnikli několik záškodnických a zásobovacích akcí. Někteří její členové se poměrně často objevovali v Jakubovicích. Počátkem dubna 1945 zde jeden z nich zastřelil německého četníka. Božena Žerníčková to má ještě dnes v živé paměti, protože se celá vesnice obávala následných represí. „Naši bydleli druhej barák odspodu na té straně. Pak takhle šla nahoru silnice. Tak kousek nad našima, to jsem slyšela v noci, to bouchlo. A pak ráno říkali: Zastřelili tam četníka na silnici. A že to byl nějak Písařák, partyzán. Odkud tam šel nebo jak, že to bylo v noci. Oni taky snad chodili tam k sousedům na stříhání. Já nevím, jestli třeba šel tam odtud. Ale on mohl jít za humny. Za humnama tam vede cesta až nahoru k hospodě. Tak mohl jít po silnici a ten četník šel dolů a on nahoru. Tak ho haltoval. Kdo je. A ten zrovna vytáhl bouchačku a práskl ho. A četník mrtvej. No a lidi tenkrát nadávali: ,Ještě nás tady Němci všechny vystřílej. Kvůli tomu, že tady zastřelili četníka.‘“

 

Vzpomíná také na jednu z jejich zásobovacích akcí na samém sklonku války. „To už bylo tak na konci války a přijeli partyzáni, vykradli celej obchod a odjeli pryč. Pak tam vystřelili a řekli jim, za jak dlouho můžou zavolat četníky. To bylo v noci a četníky zavolali až ráno. Telefon tam nebyl.“

 

Sovětští vojáci do Jakubovic přišli ve večerních hodinách 8. května 1945. K přestřelkám v obci nedošlo. Zato si Blažena Žerníčková vzpomíná, jak ve spodní části Jakubovic sovětští vojáci znásilnili matku s dcerou. „K nám přijeli k večeru 8. května Rusi. Jezdili po Bušíně, tak my jsme je šli do Bušína vítat. Mávali jsme na ně. Oni jeli po těch Hambálkách nahoru. A večer, to už jsem byla doma, přijelo vojsko do Jakubovic. A zrovna první dřevěná chaloupka v Jakubovicích, tam měli dvě děvčata. Ta jedna, ta mohla mít takových sedmnáct, osmnáct roků a ta druhá byla o rok mladší. Tak tu starší a její maminku zrovna znásilnili ti Rusi. To víte, hned se to nevykládalo, až pár dní potom, protože nechtěli mít ostudu.“

 

Část sovětských vojáků se ubytovala u Kotrašů. Podle paní Blaženy to byli slušní lidé, se kterými neměla rodina žádné problémy. „U nás, musím říct, byli slušní Rusi. Spali v ložnici a my na seně. Ten jeden tam měl housle a já nevím, jestli tam měli tu garmošku a i dvě Rusky tam vždycky chodily. Já si pamatuju, že seděli v kuchyni a večer zpívali ty častušky. Jako takhle byli hodní. (…) Kousek od našich tam lágrovali. Měli tam ten kotel a vařili tam. S těma jsme vycházeli dobře. Jako děcka jsme je tam okukovali.“

 

 

V Raškově a problémy otce s kolektivizací

 

Po válce se rodina přestěhovala do blízkého Raškova, který byl před odsunem německou obcí s výraznou menšinou českého obyvatelstva. Dekretem získali hospodářské stavení s 8 hektary luk a polí. Ještě nějaký čas bydleli s bývalými německými majiteli Kašparovými, kteří byli jejich vzdálenými příbuznými, a tudíž s nimi měli dobré vztahy.

 

V Raškově se již v roce 1949, nejdříve v šumperském okrese, podařilo založit zemědělské družstvo. Otec Hynek Kotraš do něj nejprve vstoupil, ale zakrátko z něj odešel. Dostal však neúměrné dodávky a vedení družstva se všemožně snažilo o jeho návrat. To se jim nakonec podařilo, ale dlužno dodat, že podle Blaženy Žerníčkové návratu otec nikdy nelitoval. „Tatínek nějak do toho nechtěl jít. Napřed byl ve společným osevu. Pak se mu to nelíbilo, tak šel zase zpátky a hospodařil zase sám. Jenomže bylo to takový… Vím, že jednou nedodal pár kilo masa na ten rok. On říkal: ,Nechám tele a po Novým roce to dodám. A může se to odpočítat na tu minulou dodávku.‘ Jenže oni mu dali deset tisíc pokuty a vyhlásili ho kulakem a třídním nepřítelem. Oni třeba přišli ti drobní zemědělci: ,Pojďte, pane Kotraš! Pojďte poorat to pole.‘ No tak jim to šel poorat. Oni zase nám něco pomohli na poli. Jenomže nechtěl jít do toho družstva a oni se snažili ho tam dostat. Jenomže pak ho jeden varoval. On byl na té schůzi a říkal: ,Hynku, běž do toho družstva, nebo tě zavřou.‘ On říká: ,Co by mě zavírali? Dodávky plním a nic protistátního nedělám.‘ –  ,Ale budeš vidět, oni tě zavřou.‘ Oni ti malí hospodáři řekli: ,Dokud nám to tady pan Kotraš pooře, tak my do družstva taky nepůjdem.‘ Měli třeba jen jednu krávu. ,Oni řeknou, žes je naváděl. Něco si na tebe najdou. Pamatuj si, že už se to na tebe šije. Dej to do družstva, nebo uvidíš, oni tě zavřou.‘ Tak tatínek to tenkrát dal do družstva. Ale pak byl celkem spokojenej v tom družstvu.“

 

 

Manžel byl za války rok vězněn v Terezíně

 

V roce 1951 se paní Blažena provdala za Františka Žerníčka, který pocházel z Hostic, jež byly stejně jako Jakubovice českou obcí. Za války se manžel zapojil do odboje. Spolu s dalšími lidmi z obce podporoval rodiny, jejichž muži byli uvězněni, a také pomáhal utečencům ze zajateckých táborů. Zaplatil to nakonec ročním pobytem v terezínské Malé pevnosti. „Dostal myslím patnáct let. Byl tam jeden rok, dostal tyfus a ještě se tam měsíc léčil a potom se léčil ještě v Praze-Krči a domů se vrátil až na podzim,“ vypráví jeho manželka Blažena Žerníčková, která dnes žije v Uničově.

 

 

Bartoš J., Odboj proti nacistickým okupantům na severní Moravě. Šumperk: 2009.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočila zpracoval Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam

 

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vít Lucuk)