Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr., CSc. Karel Zelený (* 1950)

• narozen 11. září 1950

• děda z otcovy strany Adolf Zelený byl generál šéf justiční služby

• otec Karel Zelený působil za války jako meteorolog u RAF

• v roce 1968 pobýval pamětník v Anglii

• zúčastnil se demonstrace na podporu Československa v souvislosti s okupací v srpnu 1968

• studoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy

• z politických důvodů nemohl nastoupit na post vědeckého aspiranta v Makrobiotickém ústavu ČSAV

• od roku 1985 ředitelem biotechnologického centra Agrogen v JZD Slušovice

• během sametové revoluce se zapojil do Občanského fóra JZD Slušovice

• v roce 1991 spoluzaložil společnost MGP, kde působil i v roce 2021

Život Karla Zeleného do značné míry formoval jeho rodinný původ. Jeho matka Marie pocházela z rodiny, kterou by bylo dříve možné označit jako buržoazní, a to kvůli vlastnictví prosperující továrny na sukno v Batelově. Otec Karla Zeleného byl z vojenské rodiny. Dědeček Adolf Zelený působil jako vojenský právník a později, za první republiky, jako generál šéf justiční služby. 

Otec pamětníka stejného jména působil za druhé světové války jako meteorolog u britského Královského letectva, vůči kterému se komunistický režim v Československu ostře vymezoval. V roce 1969 jeho otce v rámci posrpnových čistek vyhodili ze zaměstnání. Přesto Karel Zelený svůj život neprožil útrpně, a to také mimo jiné díky jeho přirozenému intelektu a schopnosti jeho rodiny navazovat kontakty. Využíval možnosti cestovat a pozorovat, jak se lidé z různých koutů světa staví k událostem ve společnosti. Srpnovou invazi 1968 prožil na studijním pobytu v Anglii.

Hodní tatínkové šli bojovat do sovětské armády a ti zlí odešli do Anglie

Karel Zelený se narodil 11. září 1950 v Praze a dětství prožil ve vile pod Strahovem. Svou první vzpomínku z dětství má spojenou s obavou o své rodiče, především o tatínka Karla Zeleného, a to kvůli jeho dřívějšímu působení v britském Královském letectvu. „Když jsem měl asi čtyři roky a bylo těsně před Vánoci, hrozně jsem se bál o své rodiče, kteří se ten den dlouho nevraceli domů. Tenkrát jsem si myslel, že je zatkla Státní bezpečnost a že půjdou do kriminálu. Až později jsem se dozvěděl, že moji rodiče toho dne jen nakupovali vánoční dárky, a proto se zdrželi,“ popsal pamětník svoji ranou vzpomínku doprovázenou obavami o své nejbližší. Taktéž si vzpomíná, jak mu jeho sestra povídala o tom, co jim říkala učitelka ve škole: že ti hodní tatínkové šli bojovat do sovětské armády a ti zlí odešli do Anglie.

Během gymnaziálních let, v červenci 1968, odjel Karel Zelený společně se svou sestrou na dobrovolnický pobyt do Anglie, a to prostřednictvím organizace International Voluntary Service. Jako osmnáctiletý pracoval v Cambridge v ústavu pro lidi s duševními poruchami. Zde se také poprvé dozvěděl o srpnových událostech 1968 v Československu. „O tom, co se děje, jsem měl minimum informací. Čerpal jsem jen z novinových titulků a titulků v televizi. S rodiči jsem se poprvé spojil až na začátku září.“

Házeli jsme kameny na sovětskou ambasádu

Týden po 21. srpnu 1968 se Karel Zelený se svojí sestrou zúčastnili v Londýně demonstrace proti okupaci Československa. „Průvod byl ohromný. Vycházelo se z Hyde Parku a šlo se k ruské ambasádě. Vzpomínám si, jak jsem do budovy ambasády házel kameny. Pak nás odtud vytlačila ostraha, protože se obávala o bezpečnost budovy.“ Pamětník vnímal ohromnou solidaritu místních, kteří jednoznačně vyjadřovali odpor vůči tomu, co se v Československu stalo. „Myslel jsem si ale, že jejich postoj, přesněji postoj Západu, bude mít na situaci v mé vlasti mnohem větší význam, ale neměl.“

Karel Zelený zůstal v Anglii až do října 1968. „Neustále jsem dostával nějaké nabídky, abych se přihlásil na vysokou školu a zůstal tam. Nabízeli mi nejrůznější stipendia. Jelikož jsem ale ještě neměl maturitu, rozhodl jsem se tenkrát, že se vrátím do Československa. Myslel jsem, že invaze nebude trvat dlouho, rozhodně ne déle než německá okupace mezi lety 1939 až 1945. Kdybych tenkrát věděl, že to bude nakonec trvat celých 20 let, asi bych v Anglii zůstal,“ vyhodnocuje pamětník situaci s odstupem času.

Domů se tehdy osmnáctiletý student vrátil v druhé polovině října 1968, krátce před 50. výročím založení Československa. „Tehdy mě a ještě jednu spolužačku vybral ředitel naší školy k tomu, abychom před školou zasadili strom republiky, což jsme také udělali. Ředitel měl u toho krásný projev. Také si vzpomínám, jak na protějším kopci nad Strahovem stály ruské tanky.“ Strom republiky, přesněji lípa, stojí u dnešního Gymnázia Nad Kavalírkou v pražských Košířích dodnes.

„V době mého návratu do Československa bylo veřejné mínění pořád podobné jako v Anglii,“ vzpomíná pamětník a dodává, že situace se ale postupně měnila. V roce 1969 se mi podařilo ještě vycestovat na studentský tábor ve Švýcarsku. „Tenkrát jsme si tam plánovali, že za rok tam pojedeme zas.“ K tomu ale nedošlo, neboť v říjnu 1969 se uzavřely hranice a mohlo se cestovat pouze na výjezdní doložku.

Čekal jsem, že otec neprojde prověrkami

V roce 1969 Karel Zelený úspěšně složil přijímací zkoušky na obor genetika a mikromolekulární genetika, mikrobiologie a virologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Na tento obor se hlásila mimo jiné dcera Drahomíra Koldera, což byl jeden z hlavních představitelů kolaboračního promoskevského proudu v KSČ během pražského jara v roce 1968 a poslanec Federálního shromáždění v letech 1969–1972. „Vzpomínám si, jak o Janu Palachovi prohlásil, že se nezapálil, že použil jen studený oheň,“ dodává pamětník. Jeho dcera Táňa se u přijímacích zkoušek umístila na 110. místě. „Proto vedení školy muselo rozšířit kvóty na tento obor z původních 60 žáků na 120.“

Během nástupu normalizace poznamenal rodinu vyhazov pamětníkova otce Karla Zeleného z nakladatelství Naše vojsko, kde pracoval od roku 1950. V 60. letech působil v odborovém hnutí tohoto nakladatelství, nejprve jako předseda závodního výboru ROH, později jako místopředseda odborového svazu zaměstnanců v kultuře. „První čistkou v roce 1969 prošel. Ale o rok později se na otce objevilo udání za to, že podporoval takzvanou kontrarevoluci. Spolu s otcem muselo nakladatelství Naše vojsko opustit mnoho dalších lidí.“

Když otce vyhodili, nemohl dlouho najít žádnou jinou práci. Nakonec se stal topičem ve Státním pedagogickém nakladatelství, a to díky známosti s tehdejší ředitelkou. „Očekával jsem, že otec neprojde prověrkami, ke kterým došlo po srpnové invazi. Ale nebral jsem to nijak útrpně, považoval jsem to za součást života. Celá naše rodina žila v takovém vnitřním disentu,“ popisuje pamětník. O emigraci však rodina Zelených nikdy vážně neuvažovala. „V našem domě s námi totiž bydleli moji prarodiče, o které se moji rodiče museli postarat. Nemohli je tam tudíž nechat.“

Během normalizace se rodina Karla Zeleného zapojila do šíření samizdatové literatury. „Pamatuji si, že jsme dostali nějaký materiál, který jsme měli za úkol přepsat na stroji, což bylo velmi pomalé a pracné.“ Obvykle se jednalo o informační letáky, ve kterých se kritizovaly současné poměry a informovalo se o soudních procesech s lidmi, kteří nesouhlasili s tehdejším režimem.

Šli jsme za plentu a pečlivě jsme přeškrtali všechna jména kandidátů

Po studiích nastoupil mladý přírodovědec do Výzkumného ústavu antibiotik a biotransformací v Roztokách u Prahy, kde pracoval jako genetik.

Krátce nato, v roce 1975, se přihlásil na post vědeckého aspiranta v Makrobiotickém ústavu Československé akademie věd. Poté, co udělal všechny zkoušky, byl na toto místo přijat. „Ihned poté mě však odvolali, neboť jsem údajně nesplnil politické zadání, byl jsem takzvaně nespolehlivý. Až po mnoha letech jsem se dozvěděl, jak k tomu odvolání došlo,“ vysvětluje Karel Zelený.

Důvodem bylo symbolické gesto, kterého se Karel Zelený se svou babičkou dopustil během voleb do Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady v roce 1971. „Tehdy jsem si detailně prostudoval tehdejší volební zákon. Psalo se v něm, že pokud volič přeškrtne vodorovnou čarou celé jméno a příjmení kandidáta, volební lístek se zneplatní. A tak jsme si s babičkou vzali tužku a pravítko a vyrazili do volební místnosti. Šli jsme za plentu, což nebylo vůbec běžné, a velmi pečlivě jsme přeškrtali všechna jména kandidátů. Poté jsme takto upravené hlasovací lístky odevzdali do volební urny. Tenkrát mě vůbec nenapadlo, že bych z toho mohl mít nějakou nepříjemnost, bral jsem to přirozeně.“

Slušovice

V roce 1984 dostal Karel Zelený pracovní nabídku od Františka Čuby z JZD Slušovice. O rok později zde nastoupil a v Hrobicích vybudoval biotechnologické centrum Agrogen, které se zabývalo genetickým inženýrstvím pro zemědělství. Jednalo se o jednu z nejmodernějších laboratoří svého druhu v tehdejším Československu. Pracovalo v ní přibližně 70 laborantů. „Čuba mě v mé práci vždy velmi podporoval, měl jsem k němu jakožto ředitel této laboratoře kdykoli přístup.“ 

Podle Karla Zeleného bylo slušovické družstvo založeno na výkonu, schopnostech lidí a především na dobrých, leč často pragmatických kontaktech. „Čuba měl mnoho vazeb na členy Ústředního výboru komunistické strany. Jednou jsem se zúčastnil schůzky mezi Čubou a Jakešem. František tenkrát říkal: ‚Milouši, jestli to budeš dělat takto, tak tě lidi z té země vyženou,‘“ říká pamětník.

Zároveň uvádí, že ani Čuba nedokázal vyhodnotit společenskou situaci na sklonku komunistického režimu v Československu. „Čuba se začal obklopovat lidmi, kteří mu říkali jen to, co chtěl slyšet, a tak postupně ztrácel nadhled. Myslel si, že sametová revoluce nebude představovat tak zásadní změnu, ale spíše jakousi kosmetickou rekonstrukci vlády. V tom se ale zásadně mýlil.“

S Františkem Čubou se začal Karel Zelený postupně rozcházet v listopadu 1989. Karel Zelený byl v kontaktu se členy štábu Občanského fóra. „Měl jsem ve Špalíčku řadu kamarádů, a tak jsem dělal prostředníka mezi tímto nově se formujícím hnutím a Františkem Čubou. Fóristé tehdy Čubovi nabídli schůzku, kterou on však odmítl,“ vzpomíná Karel Zelený, který sám byl součástí Občanského fóra JZD Slušovice. 27. listopadu 1989 se celá laboratoř zapojila do generální stávky. „I proto mě Čuba těsně před Vánoci 1989 odvolal z funkce ředitele laboratoře, protože jsem podle něj byl tzv. politicky nespolehlivý.“

Po odchodu Karla Zeleného laboratoř zanikla. „Před pár lety jsem se na zchátralou budovu tehdejší laboratoře byl podívat a pociťoval jsem z toho úzkost.“ Objekt bývalé laboratoře podle informací České televize sloužil jako jedno z ilegálních skladišť nezdaněného lihu v rámci tzv. metanolové aféry v roce 2012.

Odteď budu pracovat jen na sebe

Po odchodu z JZD Slušovice začal Karel Zelený podnikat. V roce 1991 spoluzaložil společnost MGP, jednu z prvních privátních organizací, která získala povolení k distribuci radioaktivních preparátů v původním Československu. V roce 1993 založili také pobočku v Bratislavě. Na počátky podnikání vzpomíná Karel Zelený velmi rád. „Řekl jsem si, že odteď už nebudu pracovat pro nikoho jiného než pro sebe.“

Karel Zelený prožil značnou část svého života v nesvobodné době, a právě proto se dnes zamýšlí nad tím, jak se s pojmem svoboda operuje v současné době (2021), kterou výrazně ovlivňuje pandemie koronaviru. „Dnes se na právech příliš lpí a nikdo si neuvědomuje jejich podstatu. Svoboda každého jednotlivce přece končí tam, kde začíná svoboda ostatních.“